Malíř a karikaturista Jules Pascin u nás není příliš znám. U čtenářů komiksu však nyní bude mít pověst kultovního bohéma, hýřila a prostopášníka. Tak jej totiž ve svém dvousetstránkovém komiksu zachytil francouzský scenárista a kreslíř Joann Sfar (dosud známe jeho sérii Donžon, určenou starším dětem). V kratičké předmluvě sice tvrdí, že všechny příběhy jsou smyšlené, pokud si ale dáme tu práci a prohledáme několik encyklopedií, až se konečně dostaneme ke stručnému Pascinovu životopisu, zjistíme, že ony hanbaté a opilecké příhody by se malíři klidně stát mohly.

Pokud bychom totiž hledali emblematický, ba kýčovitý obraz bohéma v meziválečné Paříži, Pascin by se hodil ideálně.

Nebyl to Francouz, ale bulharský Žid, původním jménem Julius Pinkas. Od dětství byl posedlý ženami, jeho umělecké nadání údajně objevila ředitelka bukurešťského nevěstince. Až na výjimky kreslil jen ženy: na malbách působí zvláštně jemně a melancholicky, kresby mají naopak charakter pornografických karikatur.

Sfar zachycuje jeho pozdní, možná nejbouřlivější období od roku 1920, kdy se do Paříže vrátil z Ameriky, kam utekl před válkou, do roku 1930, kdy spáchal sebevraždu; spekuluje se, zda pod vlivem alkoholu, únavy z vysilujícího životního stylu, či pod vlivem nepříznivých reakcí na poslední výstavu. Sfara ovšem nejdiskutovanější pasáže Pascinova života – tedy sebevražda ani bujné večírky – nezajímají, ty jen připomene ve vyprávění, za znázornění kresbou mu nestojí. Vymýšlí si (či rekonstruuje?) drobné příběhy: špičkování s modelkami, které byly většinou i jeho milenkami, konfrontaci s osudem si podobnými malíři Marcem Chagallem a Chaimem Soutinem. Chagall z toho vychází jako počestný andílek, Soutine jako podivínský nemotora.

Většina příběhů má jediný motiv: sex, myšlenky na něj a hovory o něm. Kdo má rád knihy Henryho Millera, bude nadšen: Sfar líčí tutéž dobu, avšak ještě o něco otevřeněji, drzeji nahlíží do intimních chvilek, častěji do těch, které samotnému koitu předcházejí. Kdy Pascin neví, jestli má namočit štětec, nebo rozepnout kalhoty či kdy mu přirození bezmocně plandá (takto je zachycen i na obálce komiksu). A dále dohadování s milenkami nebo prostitutkami, lascivní návrhy a představy, momentky z nevěstinců předtím, než dojde „na věc“. Po pravdě, vybrat ukázku do slušného časopisu a současně zůstat věrný obsahu komiksu nebylo zrovna jednoduché: Sfar by si od povrchnějších čtenářů mohl vysloužit nařčení z pornografie. Ovšem ta má za úkol vybudit touhu, a sex tedy ukazuje jako cosi vrcholně vzrušujícího: Sfar naopak neváhá zobrazit jeho ubožejší varianty. Kresba je navíc svérázná a programově nehezká. Navazuje na črty a skici autorů příslušného období včetně Pascina. Ani nemá jednotný styl, většinou je neobratná, roztěkaná, ledabylá, jakoby amatérská, „na koleně“ dělaná (rámečky jednotlivých okének ani nejsou rovné), jindy přejde do precizního portrétu, stínohry či do citací příslušných malířů (kromě zmíněných tu najdeme ještě anekdotickou příhodu o Oskaru Kokoschkovi).

Ze Sfarova Pascina cítíme nostalgii po době, kdy ještě nebyly počítače a televizory, kdy umělec obraz namaloval, prodal a propil třeba v jediném dni, kdy lidé trávili volný čas na procházkách, v kavárnách i hnusných pajzlech. Ale kdy také kreslíř v hospodě častěji dostal ránu, když si dovolil portrétovat někoho proti jeho vůli. Neboli není to nostalgie útěšná, nýbrž naturalistická, kde místo jemné krasavice najdeme promiskuitní manželku, místo rázovitých dělníků-proletářů agresivní ruské řezníky a místo elegantního gangstera přízemního hrubiána, i když vztah marseilleského zločince Toussainta s Pascinem má bizarní rysy a ani jeden tu není dominantní. I kvůli tomu Sfarovo dílo bude mít čtenářů spíše méně – ale zato zanícených.