Co je to vědomí? Jak vzniká? Disponují jím i jiní živočichové? Pokud ano, kde je hranice, před níž o vědomí mluvit lze, ale za ní už nikoli? Je vědomí pevně spjaté s fyzickou strukturou mozku, nebo ji nějakým způsobem přesahuje? Co se s ním stane, když o část mozku přijdeme nebo když přetneme spojení mezi pravou a levou hemisférou? Bude stejné, či nějak ochuzené? Anebo snad zcela jiné? Jak vědomí ovlivňuje podobu společnosti?

Vědomí je podobně jako vznik života jednou ze zásadních biologických otázek, která však samotnou biologii v mnoha ohledech přesahuje a z hlediska dnešních znalostí i metodologických možností se jeví téměř neřešitelně, nebo se přinejmenším nedaří nalézt takové řešení, na němž by panovala všeobecná shoda. Co vlastně v současné době o vědomí víme a jaké hypotézy či teorie hrají při jeho zkoumání prim? To i mnohé další prozrazuje pozoruhodná kniha Vědomí a realita, která vznikla v rámci rozhovoru psychiatra Jiřího Horáčka (nar. 1966) s novinářkou a moderátorkou Danielou Drtinovou (nar. 1970).

O původu vědomí i života
Ačkoli by se mohlo zdát, že výsledkem rozhovoru odborníka s poučeným laikem bude spíše uvolněné povídání a klouzání po povrchu, občas proložené nějakou tou osobnější otázkou, již úvod nepříliš rozsáhlého svazku ukáže, že opak je pravdou. Drtinová si totiž nebere servítky a hned zkraje pokládá nesmírně obtížnou otázku: „Co jsme, kdo jsme jako lidské bytosti?“ Ta protagonisty rozhovoru přivádí k diskusi o původu a evoluci života, při níž se Horáček odvolává například na knihu Co je život (Dokořán, Argo, 2020) australsko-izraelského chemika Addyho Prosse a jeho koncept dynamicko-kinetické stability. Cílem rozhovoru nebylo odkrýt tajemství vzniku života, nýbrž povahu vědomí, nicméně jak už padlo výše, složitost obou problémů je srovnatelná, a vlastně spolu i tak trochu souvisí.

Pro začátek se nabízí otázka, zda je lidské vědomí vůbec plně poznatelné vědomím, neboť v tomto případě neexistuje možnost, jak celý jev nahlédnout nezaujatě zvnějšku. Výzkum vědomí proto stále naráží na problém subjektivity, už jen z tohoto důvodu, že všichni důvěrně známe pouze své vlastní vědomí a tato zkušenost je i přes všechny snahy v plné podobě nepřenositelná. Podle Horáčka však určité riziko neúplnosti tolerovat lze, protože i tak máme šanci se v našich znalostech posunout výrazně vpřed. Navíc není potřeba řešit otázku vědomí a vnímání reality okamžitě v celé jeho komplexnosti, ale stačí postupovat po kouskách a jednotlivé střípky poznání skládat dohromady. Jenže kde tyto střípky vzít? Jednou z možností je využití moderních zobrazovacích metod a zkoumání korelátů mozkové aktivity pro konkrétní zkušenosti (tj. která část mozku je aktivní, když řešíme různé otázky). Dalšími možnostmi je studium situací, kdy vědomí funguje jinak než za běžných okolností, ať už v důsledku duševní choroby, nebo vlivem látek, jež vědomou zkušenost nějakým způsobem pozměňují: typicky LSD, psilocybin a jiná psychedelika. V této souvislosti Horáček vedle zajímavého vlastního zážitku připomíná třeba fascinující knihu Fenomén psychedelie, která vychází ze studií provedených na jeho domovském pracovišti, v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ).

Biologické meze
Po představení metody se rozhovor postupně přesouvá k „praxi“ respektive k jednotlivým teoriím, vysvětlujícím třeba, proč máme v daném okamžiku jen jednu vědomou zkušenost, jak se vědomí rodí, co je k tomu potřeba, jak s ním souvisejí emoce, zda je vědomí všech lidských bytosti podobné nebo proč vůbec vzniklo. Na posední dvě otázky Horáček odpovídá s odkazem na evoluci a připomíná, že vědomí musí mít adaptivní význam a že podobné je u všech lidí z toho prostého důvodu, že stojí na témž, evolucí vypilovaném fyziologickém základu. Dokonce tvrdí, že vědomí je nevyhnutelné a dříve či později v evoluci vzniknout muselo, což je trochu kacířský názor, s nímž by někteří evoluční biologové nesouhlasili. V rámci různých teorií vědomí se potom Horáček s Drtinovou dostávají k otázce duše a těla, respektive monismu a dualismu, přičemž druhý jmenovaný přístup má podle zpovídaného psychiatra natolik fatální trhliny, že jej lze v podstatě rovnou odepsat. Nicméně snadné to není ani v prvním případě, neboť i monismus se v jistém bodě dostává do začarovaného kruhu, z něhož se cesta ven hledá jen těžko.

Odtud protagonisté volně přecházejí až k otázkám o Bohu (imanentní versus transcendentní), víře, meditaci či spiritualitě, která podle autora rozhodně není patologickým jevem, ale naopak může mít velký význam pro psychoterapii. Dovoluje nám totiž vykročit z našich standardních schémat a nahlédnout realitu z trochu jiného hlediska, a díky tomu třeba najít řešení, jež nám dříve unikalo. Realita totiž není tak jednoznačná, jak se nám občas zdá. V knize v této souvislosti opakovaně zaznívá, že vědomí a realita není jedno a totéž, na což často zapomínáme: „Obrazy světa, které nám [mysl] poskytuje, […] mylně považujeme za samotný svět.“ Nehledě na to, že svět nezakoušíme přímo, ale skrze orgány, jimiž nás vybavila evoluce: „Svět tvoříme svým nervovým systémem.“ Podle Horáčka je tento fakt zdrojem řady problémů: „Mluvíme o podstatě našich přesvědčení, která zahrnují i různé ideologie a z toho vyplývající chování lidí. Věci, které působí jako samozřejmé, třeba pojmy ‚správné a nesprávné‘, ‚pravda‘, ‚právo‘, ‚společnost, její role a smysl‘, jsou vlastně ‚koncepty‘, které vůbec samozřejmé nejsou.“ Dokonce se domnívá, že „kdyby se na školách vyučovalo, že jakékoliv naše přesvědčení je vlastně složitý ‚koncept‘ představující jakýsi uzel neurobiologických a historických kořenů a vztahů, tak by se lidem žilo lépe.“ S tím ovšem není tak snadné souhlasit, jelikož by to byla voda na mlýn „relativizujícímu“ pohledu na v podstatě cokoli (školu, rodiče, vědomosti, autority). Možná je lepší, když k tomuto poznání člověk dospěje až o trochu později. Třeba díky této knize.

Stav světa
Stav dnešního světa může být podle Horáčka ovlivněn také osobním i globálním poměrem dvou typů inteligence, jež americký psycholog Raymond Cattell označil termíny krystalická a fluidní. „Krystalická inteligence odráží schopnost přijmout a dobře se naučit určitá řešení a tato řešení efektivně používat v průběhu celého dalšího života, [kdežto ta fluidní] umožňuje nakládat s dosud neznámými fakty nebo situacemi a najít rychle řešení nové.“ Každý člověk se do jisté míry liší stupněm obou typů inteligence, což podle Horáčka patrně ovlivňuje jeho politické názory: „Lidé s převažující krystalickou inteligencí mají tendenci volit spíše tradicionalistické konzervativní strany, které dávají pocit jistoty. Také mohou slyšet na autoritářské politiky, kteří dávají jasný návod jak správně žít a zjednodušují jinak matoucí a nepřehledný svět. Fluidní inteligence zase predisponuje spíše k liberálním postojům,“ a lze usuzovat, že v dnešním rychle se měnícím světě je užitečnější. Horáček v tomto případě de facto souzní s tím, co trochu jinými slovy vyjádřil v Chování biolog Robert Sapolsky, který rovněž upozornil, že naše politické názory (nebo spíše sklony k nim) se do určité míry zakládají na neurobiologii mozku. Poté už se rozhovor pomalu sune ke konci, ale ještě se stihne stočit třeba na etiku, vědomí smrtelnosti nebo s odkazem na inspirativní Řád času Carla Rovelliho k nesamozřejmému vnímání času.

Co je to tedy vědomí? Zcela jednoznačnou odpověď na to rozhovor Horáčka s Drtinovou sice nedává, ale kdyby dával, byl by neupřímný. Místo toho otázku vědomí (a reality) přibližuje z různých stran či úhlů a ukazuje, kudy se současné úvahy o těchto problémech ubírají. Zároveň však upozorňuje, že některé z těchto cest se nakonec mohou ukázat jako slepé. Přesto kniha čtenáři přinese o vědomí určitější představu než řada populárnějších a čtenářsky přístupnějších titulů, které se zdráhají ponořit hlouběji pod hladinu. Toho se naopak Horáček s Drtinovou nebáli a výsledkem je poměrně hutná kniha, která čtenáři nedá nic zadarmo, ale za snahu jej bohatě odmění.

Vědomí a realita naplno využívá potenciál popularizace složité problematiky prostřednictvím rozhovoru, který knize dává přirozenou strukturu, nenechává odborníka odbíhat příliš daleko od podstaty a prostřednictvím tazatele odpovídá i na otázky, jež by třeba dotazovaného ani nenapadly. V tomto ohledu je třeba Danielu Drtinovou ocenit za schopnost pokládat velmi rozumné a věcné dotazy, jež svědčí o její upřímné snaze proniknout do nelehkého tématu. Je sice pravda, že občas se rozhovor snaží posouvat trochu ezoteričtějším směrem, nicméně není pochyb o tom, že i takové otázky by někteří čtenáři rádi položili, takže vlastně splnila své poslání. Vědomí a realita je každopádně pozoruhodným literárním počinem, který by neměl minout nikoho, kdo chce porozumět mozku, vědomí, společnosti i sobě samému.