Pouhý kus loje či miska s tvarohem? Objevná výprava za záhadami lidského mozku a mysli
Horáček, Jiří: Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc

Pouhý kus loje či miska s tvarohem? Objevná výprava za záhadami lidského mozku a mysli

V publikaci se sešly texty předních odborníků a její záběr je neobyčejně rozsáhlý. Inovativně propojuje různé obory, tedy neurologii s filozofií, estetikou, antropologií a etologií. Doporučit se dá všem, které zajímá aktuální stav bádání o lidské mysli a výhledy, kam se možná zaměří další výzkum. I těm, kteří doufají v překlenutí propasti mezi přírodními a humanitními vědami.

„Tato beztvará tkáň nemá k myšlení větší vlohu než kus loje nebo miska s tvarohem.“ Toto o lidském mozku pronesl roku 1662 anglický filozof Henry More. Jeho slova vyjadřují staleté podceňování skutečné úlohy mozku pro fungování člověka, i když se v dějinách myšlení najdou i výjimky, jako byl filozof Platón. K postupnému objevování jeho obrovského významu docházelo postupně a vlastně jde o proces, který ještě zdaleka neskončil. Zatím nejnovější poznatky o tomto – podle některých – nejsložitějším orgánu v celém vesmíru přináší kniha Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc. Její název připomíná či parafrázuje mnohokrát přepracovávanou a opakovaně vydávanou publikaci Mozek a jeho duše, jejímž jediným autorem je František Koukolík. Oproti tomu Mozek a jeho člověk sepsal celý tým odborníků, konkrétně především vědečtí a kliničtí pracovníci Národního ústavu duševního zdraví, jehož historie zatím není příliš dlouhá. Publikace přibližuje vznik tohoto „prestižního výzkumného pracoviště“, který byl plodem okamžiku, kdy se oborově pestrá „skupina nadšených výzkumníků rozhodla „odpovědět na několik intelektuálních a společenských výzev doby“. Seznamuje s činností a výsledky bádání tohoto ústavu, jehož zásluhy opakovaně a snad až příliš vehementně vyzvedává. Současně ale není možné popřít, že se v knize sešly texty předních odborníků (psychiatr Cyril Höschl, historik umění Ladislav Kesner, etolog a sociobiolog Daniel Frynta), že je její záběr neobyčejně rozsáhlý a že u nás inovativně propojuje různé vědní disciplíny: neurologii s filozofií, estetikou, antropologií, etologií a evoluční biologií. Najít se v ní dají četná témata od obecných mechanismů fungování mozku a vzniku psychických nemocí až po speciální kapitolky o čichu, sexu, sebevraždách, snění, vnímání výtvarného umění, virtuální realitě nebo výhodách prostředí domorodých společností, v němž bylo používání psychedelických látek přirozeně integrováno do místních společenských a náboženských rituálů (a jak v tom mohou příklady šamanů následovat současní západní lékaři a psychoterapeuti).

Čtenář se může dozvědět, že lidé trpící náměsíčností jsou schopni v tomto stavu napsat e-mail nebo usednout za volant, o tom, jaké sny dokážou predikovat sebevraždu, nebo o možnostech pozitivně ovlivnit obsah snu aktivací mozkových center odpovědných za vznik příjemných pocitů. Lidé, kteří se bojí hadů či pavouků, se v publikaci seznámí s ověřenými statistikami ohledně toho, nakolik jsou jejich fobie aktuálně opodstatněné či evolučně zdůvodnitelné (skuteční hadi prý v současnosti ročně zabijí kolem 94 000 lidí), a jak v našem mentálním světě souvisí krása, odpor a strach spojený s vybranými živočichy. Jinak orientovaní recipienti si zase se zájmem přečtou o evolučních kořenech našich partnerských vztahů a o tom, jak výrazně se liší způsob, jakým k sadomasochismu přistupují sexuologové a jakým evoluční biologové, po něž jde jen o součást přirozené diverzity; o tom, jak život v nebezpečné lokalitě vede ke snižování příchodu menstruace, nebo čísla dokládající, že úspěch bestselleru Padesát odstínů šedi vedl k padesátiprocentnímu nárůstu zranění způsobených praktikami zde vylíčenými. Další tematické okruhy zahrnuté v knize už jen naznačíme: Jak souvisí čich a schizofrenie? Mohou se nevidomým zdát obrazové sny? Je lepší empatie, nebo soucit a péče? Dá se vědecky prokázat pravdivost přísloví, že člověka nic nepotěší tolik jako smrt kozy jeho souseda? Jak potěšení z bolesti lidí patřících do jiné sociální skupiny souvisí s mediálním zobrazením uprchlické krize? Nakolik se liší naše mozková aktivita, pokud si myslíme, že se díváme na originál Rembrandta, a když jen na jeho kopii? Dá se péče psychoterapeuta poznat na fyzických změnách pacientovy neuronové sítě? A jak to, že jsou různé psychoterapeutické směry v průměru srovnatelně úspěšné?

Kniha je založena na výsledcích experimentů domácích i zahraničních odborníků, jež popularizuje, ale není scientisticky redukcionistická. Autoři nemají problém připustit, že v řadě oblastí jsou se svými výzkumy teprve v počátcích, a – jak už bylo naznačeno – neodmítají ani možnost nechat se inspirovat přístupy z hlediska Evropana „nevědeckými“. Ochotně rovněž uznávají, že mapováním mozku, byť sebedokonalejším, se prostě nedá zjistit všechno. Svoje nová zjištění chvályhodně zasazují do tradičnějších myšlenkových kontextů. Kupříkladu díl věnovaný virtuální realitě začíná vhodným odkazem na Immanuela Kanta a na jeho postulát, že nejsme pasivními pozorovateli světa, ale jeho tvůrci; pokračuje pojednáním o možnostech použití těchto imaginárních světů pro nácvik zvládání některých obtížných situací a o plánovaných virtuálních nosech; a nakonec se autoři překvapivě dostávají až k popisu toho, jak si s pobytem v těchto simulovaných prostředích dokáží poradit mozky zvířat. (Kant je mimochodem v knize připomínán i jinde, totiž v souvislosti s mechanismem našeho vnímání prostoru a času.)

Kniha rekapituluje i některé kazuistiky známé například z úspěšných knih britského neurologa Olivera Sackse (1933–2015) či sci-fi filmů. Vypráví o pacientech trpících syndromem „anarchistické ruky“, tedy končetiny, která svého majitele neposlouchá, chytá jej po krkem a škrtí ho. Nebo o nemocném muži, jenž vlastní nohu pokládal za cizí těleso, které se snažil z postele shodit tak dlouho, dokud sám nespadl – celý i s nechtěnou nohou. Mozek a jeho člověk ovšem tyto případy (i četné další) nevypráví jen pro pobavení či pro použití na večerní party, ale snaží se jejich vznik vysvětlit na pozadí teorie hierarchicky uspořádaného mozku, v němž nižší vrstvy zpracovávají smyslové informace, které se do vyšších pater dostávají ve formě určitých přesvědčení. (Jen je možná škoda, že se autoři více nezabývali souvislostmi s některými staršími teoriemi „vrstevnatosti“.)

Pro posluchače, kteří pravidelně sledují mediální výstupy Cyrila Höschla, budou některá z témat knihy povědomá. Podobně pro ty, kteří pravidelně čtou články Petra TřešňákaRespektu, kde nedávno rovněž psal o úskalích empatie, která nám může bránit v racionálním úsudku nebo být omezena jen na malý okruh spřízněných lidí. Stejně jako zmíněný redaktor vysvětlil iluzi „gumové ruky“ – jde o přidání náhradní končetiny, skrytí té skutečné mimo zorné pole a souběžné lechtání obou. Pomocí tohoto triku je možné náš řídící orgán lehce zmást v tom, co je a co není skutečná část našeho těla. V recenzované publikaci je ovšem daná problematika vysvětlena skutečně do hloubky a obsáhle, ale současně tak, aby ji dokázal pochopit i zainteresovaný laik (takový ovšem asi bude muset některé obtížnější pasáže číst i opakovaně).

Kniha se dá doporučit všem, které zajímá aktuální stav bádání o lidské mysli, i když ne všechny kapitoly ve stejné míře. Ukazuje také výhledy, kam se možná zaměří další výzkum. Neměla by uniknout pozornosti těch, kteří doufají v překlenutí propasti mezi přírodními a humanitními vědami. Po jejím přečtení sice nikdo nemůže doufat v to, že bude dokonale připraven na triky, jak oblafnout nejdůležitější a nenahraditelný orgán našeho těla, ale bude o něm vědět zase o něco více.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Jiří Horáček, Cyril Höschl, Ladislav Kesner, Filip Španiel (et al.): Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc. Galén, Praha, 2017 (vročení 2016)

Zařazení článku:

přírodní vědy

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku: