Básnířka Yveta Shanfeldová je v současné české poezii zvláštním úkazem. Jako by žila vně jejího řečového proudu, a přesto do něj byla určitým způsobem hluboce ponořena. Pro autorku narozenou v Praze v roce 1957 je ale tento rozpor – být zároveň jaksi mimo i uvnitř básnické řeči – velice přirozenou podstatou tvorby. V roce 1976 totiž emigrovala do Kanady, aby se už po roce přestěhovala do USA, kde v současnosti žije v New Jersey. Její poezie tak možná vyvěrá z tohoto stesku po rodném jazyce, jejž opečovává či ochraňuje tím, že ho činí velice introspektivním, lyricky mnohomluvným a snově podvědomým (imaginativním).

Hned úvodní básně její v pořadí již páté básnické sbírky, nazvané Skromná místa nespaní, tak doslova žhnou silnou obrazovou imaginativností, tematicky kroužící kolem křehce neuchopitelného a v mnohém neprostupného pocitu na hranici mezi bděním a sněním. V niterně hloubavých verších se ocitáme ve zvláštním meziprostoru, kde se stupňuje napětí mezi vědomím a podvědomím, mezi nemožností spánku a bolavě probdělým životem. Nemožnost rozpoznat, co je sen a co skutečnost, se stává mřížkou, prostorem, ve kterém básnířka víří své asociace. Snovost a sní spojené scenérie hluboké tmy či ranního úsvitu jsou z hlediska časovosti krajní kulisy navozující tyto niterné stavy: „dychtivý noční vítr / unáší svůj vlastní stín / život řídne / houstne sen“., píše Shanfeldová, aby na jiné stránce popisovala, že má „za úkol houstnout / usnout“ a že se „jinak život většinou / strašně šine / v podlitině“. Autorka si uvědomuje, že podvědomí nikdy nespí, kdežto vědomí je často v útlumu a brouzdá po povrchu. Proto svou řeč vtahuje do sebe samé a obaluje jí své nitro, což je ale pouhý mezistav před tím, než z těchto řečových ulit povystoupí ještě obnaženější. Důkazem toho jsou situace, kdy tyto intimní skořápky sem tam, ale o to drsněji, praskají pod velice ostrými ranami pronikajícími sem z konkrétních reálií jejího života: „tříbení / sex vkleče nevinnost bez iluzí / prorůstá déšť’ / hrdlo / uvnitř ohniště duše“. Už omšelé tvrzení, že lyrické básnění je jakási forma autoterapie, lze uplatnit i v tomto případě. Básnířka se skrze tvorbu vyrovnává se svými partnerskými vztahy a postupným stárnutím či na dálku rozmlouvá s blízkými zemřelými: „v den pohřbu hořela mámina duše / votivní svíce / potom ještě dalších dvaasedmdesát hodin /nemilosrdný žalm / v ohni se rmoutil spaloval jeden celý život / v ruměné votivní sklence“.

I z předešlých úryvků je patrná básnířčina specifická práce s jazykem. V básních nalézáme zřetelnou eufonii a obecně silnou příchylnost k melodičnosti jazyka, která ovšem čtenáře může mnohdy až iritovat, na což v nedávném pořadu Korektní poezie upozornil literární kritik a jeden z porotců Litery za poezii Roman Polách. Verše Shanfeldové skutečně připomínají jakési temně uhrančivé ukolébavky, skrze něž snáze vstupujeme do zákoutí básnířčiny duše. Avšak někdy je ve sbírce slovní melodičnost umocněná natolik, že se z ní stává rozpitá imprese, přerůstající až do ornamentalistické manýry. Shanfeldová přitom umí psát průzračně, bez složitých slovních pletenců, což knihu mnohokrát zdařile okysličuje: „celé dny trávím v kuchyni a jím básně / tak dlouho až se napíšou a vykloní / z okna nad větve / řeč čeření / a dějin zmatku“.

Pozoruhodnou částí sbírky je druhý oddíl, nazvaný Ptáci, v němž autorka vedle individuálních pocitů tematizuje svět opeřenců i rostlin, respektive širokou plejádu jeho zástupců a nejen jich. Básnířka v těchto až františkánských rozmluvách propojuje svůj emoční subjekt s živým děním v přírodě, a tak se jejím dílem jaksi nezáměrně (na rozdíl od mnohých současných básníků – např. Jonáš Zbořil, Olga Stehlíková…) line latentní environmentální podtext. „Mám zvláštní nemoc / s věkem se mi lepší zrak / vidím stále víc / ovšem nejasně / junco bird = strnadec / goldfinch = čížek žlutý / robin redbreast = drozd stěhovavý / blue jay = sojka chocholatá / vlaštovka obecná datel / vrabci kavky / (…) kardinál na zasněženém stromě mlčí jak zpěv“, vyjmenovává básnířka dvojjazyčně tyto živé tvory a dokazuje, že za takto trpělivě odpozorované básně by se nemusel stydět ani vyškolený ornitolog. Horoucí náklonost ke všemu živému je v těchto pasážích obecně silně přítomna a básně zde posléze konotují atmosféru modliteb. Ty však nejsou nijak vznešeně nedostupné, ale sebeironicky zemité, a tím pádem znějí autentičtěji: „v louži u příjezdové cesty se modlí hrdličky, / vrabci, sojky nebe se nad nimi taky sklání, ale nemodlí / se já spadnu a rozbiju se / slunce zatím spí v jehličí“.

Sbírka Yvety Shanfeldové nabízí poezii v mnohém tak trochu z jiného, už pomalu mizejícího světa, v němž se ještě necháváme ovíjet lyrickou melodičností veršů, vábících svou zpěvností a zvukomalebností, která je leckdy intimně obrácená k sobě samé. Je to vzdálený svět, ve kterém poetický subjekt ještě neztratil důvěru v básnický jazyk reprezentující autentickou zkušenost, třeba i přeestetizovaným éterickým opisem. Když tedy básnířka píše v jedné z básní: „chtěla jsem si číst a místo toho jsem stála u okna / a četla vločky“, asi už čtenáři není potřeba dodávat, že se jedná o „tichopád / bílých pohybů“. Komu jinému ale tato ornamentalistická klišé prominout než Yvetě Shanfeldové, která už několik desetiletí hýčká náš básnický jazyk tisíce kilometrů od své rodné Prahy.