Zbořilova sbírka nese poněkud odvážný název. „Nová divočina“ je totiž pojem označující lokality, které byly dříve intenzivně využívány člověkem, a poté co je homo sapiens sapiens opustil, se do nich vrátily spontánní přírodní procesy. Jak básník s tímto spojením pracuje? Neriskuje snadný sentiment? Nestává se sbírka manifestem? Nikoliv. Žádná programová prohlášení ani jednoznačná hodnocení zde nenajdeme. Místo předpojatosti – pozornost. Místo moralizování – věda, fantazie a nadsázka.

Sbírka je rozdělená do tří částí. První, nazvaná Před usnutím, je intimní a interiérová – básně se odehrávají v prostředí domova, reflektují rodinný život s partnerkou a dcerou. Každodennost je zde sledována a vnímána s velkou pozorností; Zbořilovo zaměření na mikrosvět rodiny a všedních předmětů se zde blíží kupříkladu básnickým výpovědím Petra Hrušky. V ústřední, nejútlejší části, jejíž název je totožný s názvem celé sbírky, je pozorné sledování odlehčováno vtipem a nadsázkou. Lyrické já se zde zaobírá tím, co je pro ně vnější, co se nachází za zdmi bezpečného domova; především se zajímá o různé formy rostlinného života v postindustriální scenerii. V poslední části, pojmenované Život rostlin, se časoprostor rozšiřuje ještě výrazněji: některé texty mohou být sice situovány do naší současnosti, jiné se však odehrávají spíše v daleké budoucnosti anebo někde na pomezí reality a fantasmagorických výjevů. Stejně jako časoprostor, ani lyrický subjekt není ve sbírce jednotný – zatímco v první části promlouvá muž-partner-otec, v Životě rostlin najdeme kupříkladu texty napsané z perspektivy astronauta, spojovatelky či geologa. V některých básních je pak perspektiva lyrického já tak silně potlačená, že nejen nevíme, v jakém čase a z jakého prostoru lyrický subjekt promlouvá, ale nejsme si jistí ani jeho biologickým taxonomickým zařazením.

Provázanost lidí se životem mimolidských aktérů je nicméně silně přítomná již v oddíle Před usnutím – a to nikoliv ve smyslu hledání pomyslné symbiózy s faunou a flórou uprostřed lesa, nýbrž díky všímavosti a pozornosti. Ty se v jazyce projevují často neotřelými paralelami a asociacemi (především mezi lidským a živočišným světem, kterými se budeme zabývat níže), naznačovanými opatrně, bez nadbytečných slov. Těmi lyrický subjekt šetří.

Vnější časoprostor, s nímž jsou lidé spojeni, zahrnuje i artefakty a technické vymoženosti, každodenní objekty a abstraktní pojmy. Moderní kultura, technika a umění navíc nutně ovlivňují způsob, jakým mluvčí vnímá a konceptualizuje svět. Kupříkladu perspektiva v básni večeře je perspektiva filmová: každodenní situace se stává součástí detektivního příběhu, jakoby snímaného objektivem. Kamera sledující postavu, která krájí meloun, se postupně vzdaluje, snímá celou místnost, načež opouští interiér a zachycuje světlo, které z bytu vyzařuje: „družice nad ulicí / nejpustší zeměpisný bod“ (s. 17). Pointa pak spojuje lyrický subjekt s místy, v nichž nemůže být ve stejném čase přítomen. Dění v jednom bytě je provázáno s děním na mnoha dalších místech, propojuje konkrétní lidské aktéry s tím, co je vnější, a zároveň je zbavuje jedinečnosti.

Otázka lidské jedinečnosti a nadřazenosti se ve sbírce opakovaně vrací. Pomocí básnického jazyka zachycuje mluvčí podobnost mezi člověkem a zvířetem („dcera se poprvé // postaví na zadní“, s. 21) či mezi člověkem a rostlinou („blíží se období sklonů // pak zarosteme do země“, tamtéž). Nejedná se vždy o generické pojmy „zvíře“ a „rostlina“. Naopak, lyrický subjekt se zaujetím sleduje konkrétno a vyhýbá se tak lacinému zobecňování. Předmětem jeho zájmu jsou rybenky („schrödingerův hmyz / jsou když ty nejsi“, s. 19), humr, sumýš, akáty, túje… Toto stopování se odehrává jak přímo, tak zprostředkovaně – mluvčí totiž pozorně sleduje i dění ve vzdálenějším světě, čte zprávy a vědecké články. Média, tisk, věda, umění jsou nejen zdroje poznání, ale také je podstatně ovlivňují. Poznání nikdy není přímé, bezprostřední, „čisté“ – současně s pozorováním probíhá i proces pojmenovávání a slovník lyrického „já“ je „kontaminován“ zmíněnými diskurzy, přičemž tato kontaminace je záměrně zvoleným prostředkem. Není to nežádoucí znečistění, ale životodárná síla. Výpůjčky z jiných (druhů) textů paradoxně pomáhají pojmenovat něco novým způsobem, ozvláštňují to, co je důvěrně známé. K oné defamiliarizaci dochází také díky animizaci abstraktních pojmů („život mu montuje zuby“, „život je tak blízko // a čenichá“, s. 23) či skrze metafory spojující „kulturní“ s „přírodním“ („mys knihovny“, s. 24).

Tyto prostředky v prvním oddíle sbírky nesou tíhu vážnosti. Část Nová divočina je naopak mnohem hravější. Pravidla hry se uvolňují, možná i proto, že – přese všechna naznačovaná propojení – jsou objekty zájmu lyrickému subjektu vzdálenější. Nacházejí se před hradbami domova, nepatří k jeho lidské rodině. S humorem a nadsázkou zde sleduje hodného parazita, jenž „posílá stromu / žádost o přátelství“ (s. 33), či křoví, které jednou „nová divočina ztrestá / že bylo kolaborant“ (s. 35). Mimolidští aktéři jsou úsměvně antropomorfizováni jazykem ovlivněným moderními technologiemi. Antropomorfizace vrcholí v básni akátů si nikdo nevšímá, jejímiž protagonisty jsou zákeřné akáty a břízy, které se chystají k útoku: „mezi pražci / natahují tětivy.“ (s. 36) Ono polidšťování rostlin, zvířat, přírodních sil a neživých věcí nemusí být nutně nežádoucí: Zbořil jim tím přiznává i radikální agentnost. Koneckonců lidský jazyk je antropocentrický, ale zároveň je nevyhnutelně také materií poezie, z této pasti není úniku, ale jak ukazuje Zbořil, můžeme se s ní naučit umně nakládat. Dalším ze způsobů, jak antropocentrismus zpochybňovat, je upozorňovat na lidskou pýchu a nadřazenost, což Zbořil činí ale velmi nezávažně, ironicky či subverzivně – v básni túje sledujeme, jak si to, co jaksi intuitivně považujeme za původní, místní a bezbranné, vyměňuje místo s tím, co je invazivní a nežádoucí: to divočina pohlcuje „asfalt / domy i křehké květy automobilů“. Viník je (nebo spíše bude) jednoznačný: „za všechno mohly túje / túje vy svině“ (s. 37).

V oddíle Život rostlin, který zabírá více než polovinu sbírky, se obrysy světa, z něhož promlouvá multiplikované lyrické já, zamlžují. Nejasné vize a příhody, kterým jako by chyběl kontext, se často vymykají jednoznačným interpretacím. Přese všechno básněmi občas prosvítají i hořké diagnózy současné společnosti, jako je tomu v případě básně mysl uprostřed noci, která může být čtena v kontextu problému nadprodukce odpadu, na niž chceme zapomenout. Toto zapomnění však není možné – vytěsnění se nám vrací v donedávna nepředvídatelných formách: „i ve francouzských pyrenejích / prší z nebe / velké množství zapomnění“ (s. 57).

Přese všechnu neuchopitelnost či mnohoznačnost některých veršů se v poslední části knihy silně odrážejí vědecké poznatky a aktuální objevy. To může připomínat Kolmačkův Život lidí, zvířat, rostlin, včel, k němuž se poslední oddíl Zbořilovy sbírky zdá odkazovat i svým názvem. Najdeme zde text inspirovaný odhalením planety, která se nápadně podobá Zemi, zjištěním, že některá atomová jádra jsou hruškovitě nesymetrická, či poznatkem o odolnosti želvušek, které jsou schopné přežít i na Měsíci. Pokud chceme těmto narážkám lépe porozumět, musíme si dohledávat doplňující informace. (Respektive musela to učinit autorka této recenze a předpokládá, že podobně na tom budou i další laičtí čtenáři.) Rytmizovaná sloka „některá atomová jádra / mají tvar hrušky a znamená to / že cestovat časem nelze“ není (nemusí být jen) básnická metafora. Zbořilova poezie má díky tomu mimoděk i vzdělávací funkci.

Ačkoli se Zbořil inspiruje vědeckými fakty a objevy, nelze jeho sbírku redukovat na básnicky zpracovanou vědeckou diagnózu současnosti či předpověď budoucna. Vědeckost tu slouží jako východisko k budování uměleckého časoprostoru, který se řídí především neotřelou představivostí a notnou dávkou básnické nadsázky. Přestože se v textech objevují narážky na závažné environmentální, etické a společenské problémy, síla Zbořilových textů spočívá často v náznacích, v šetření slovy, jejichž aktualizace může probíhat v různých interpretačních komunitách rozdílně. Může nás zneklidňovat vize lidstva, které z abjektivního strachu před živoucností, tedy přitažlivé i vzbuzující odpor zároveň, vyhledává umělost a strnulost („když se zjistilo / že oceán je živá bytost / mnoho z nás se moře / začalo štítit“, s. 63). Nicméně, lze se také utěšovat tím, že naše problémy vyřeší nová planeta „s pracovním názvem earth 2.0“ (s. 58) a „už brzo budeme jíst nové druhy masa / chlácholit se / že je to ve vroucí vodě / nebolí“. A nepochybně lze také číst tyto texty pro pouhé potěšení a neklid z básnických obrazů a figur a blížící se apokalypsu přehlížet.