Kniha Daisy Mrázkové Kluk s míčem vyšla poprvé v Albatrosu v roce 1978 a před nedávnem ji vydalo také nakladatelství Baobab. Mrázková v ní přechází od bilderbuchu, v němž převažuje obraz nad textem (Můj medvěd Flóra, Chlapeček a dálka, Slon a mravenec, Nádherné úterý) k formě krátkých, vzájemně provázaných povídek. Kniha by se též dala označit za křehký bildungsroman v povídkách, zachycující krátké, ale důležité období v životě hlavního hrdiny Pepíčka. Ne nadarmo má podtitul „Já i Trofina jsme se dozvídali věci…“

Trofina je míč s nápisem WEMBLEY TROPHY FOOTBALL, který Pepík dostane od táty „ačkoliv byl všední den“. Okamžitě se z něj stane daleko víc než míč, spíš je to kamarádka, jež se od toho okamžiku účastní všech Pepíkových her, dobrodružství a výletů. Když se natrhne a táta ji spraví, Pepík jí jako nemocnému (dokud nezaschne lepidlo) vypráví, kam by se všude mohla podívat. A když ji jednou k svému zděšení ztratí, dokonce se do ní dokáže vžít, což mu ji pak pomůže znovu najít: „Kdybych já byl míč, uvažoval jsem, kutálel bych se tudy, tady bych se odrazil, tady bych poskočil.“

Mrázková ve všech knihách ukazuje, jak skvěle má odpozorované dětské myšlení, vnímání a chování. Kromě Pepíka v Klukovi s míčem vystupuje ještě jeho sestra Hanka, kamarád Tomáš a kamarádka Míka. Rodiče se jako klidná, autonomní síla většinou drží v pozadí. Autorka zachycuje, jak se děti, když je nikdo neruší, dokážou plně ponořit do hry nebo fantazijního světa a například obletět v letadle z beden celý svět. Dětští hrdinové občas chtějí po Pepíkově sestře, aby jim o něčem povídala, protože oceňují její vypravěčský talent. Hanka tak líčí další osudy pětníku, který našli na zahradě, očistili ho a pak jím zaplatili za zmrzlinu, nebo popisuje, jak se Vltavou brodil obr, protože se chtěl podívat na Prahu, a občas se cestou zastavoval, aby si pohrál s „autíčky“. Mrázková také ví, jak se dětem v závislosti na zdánlivých drobnostech mění nálady a jak intenzivní jsou pro ně okamžité dojmy. „Život nás začal bavit,“ říká Pepík, případně: „Svět byl hrozný“. A když ho v horečkách záchranář nakládá do sanitky, v duchu si poznamenává: „Až budu velký, budu tím pánem.“

Z uvedených příkladů lze tušit, že Mrázkové je také naprosto jasné, že malí kluci většinou nemluví v rozvitých souvětích. V jejím podání má však neumělá dětská mluva svoji poetiku a je plnohodnotným výrazovým prostředkem. Když je něco krásné, Pepík zkrátka řekne, že je to krásné, a nepřemýšlí, jak to rozvést, jak se dostat víc do hloubky: „Když člověk sedí ve výšce, je mnohem šťastnější. Já jsem věděl, že ten výlet bude krásný. Proto jsem včera tak skákal. (…) Lidi se mají brát na výlety.“

Ve volné tvorbě Daisy Mrázková postupně dospěla k abstrakci a určité tíhnutí k abstrakci lze spatřovat i v ilustracích Kluka s míčem. Většinu z nich představují perokresby zachycující dílčí momenty vyprávění. Působí jako načrtnuté, spíchnuté horkou jehlou a spíše než detaily té které scény mají vystihnout jejího ducha. Kniha obsahuje také čtyři celostránkové ilustrace, jež, jak už to známe i z jiných knih Daisy Mrázkové, mají dvě úrovně: v zásadě abstraktní malbu, zpravidla jasně zářivých barev, dotvářejí drobné detaily perokresby. Oba plány mají svou přitažlivost, ale v kombinaci mnohonásobně získávají na síle. Jako by v ilustraci například vedle hrajících si dětí zároveň viditelně vystupovala jejich fantazie, příroda, nebo zkrátka metafyzično.

Ke konci knihy Pepíka z her a objevování vytrhne spála. Dostane se do nemocnice, kde si od jednoho doktora půjčuje noviny a naučí se číst. Když se vrátí domů, zjišťuje, že už ho nebaví stavět si z písku, a osloví svoji společnici, jejíž jméno coby předzvěst přeslabikoval na první straně knihy: „Trofi, vyrostli jsme. Nebude se pořád na písku. Bude se číst.“ Je sympatické, že Mrázková tento skok prezentuje bez patosu, ne jako ztrátu dětské nevinnosti, ale začátek nového dobrodružství, v němž Pepíčkovi opět dělá společnost jeho Trofina.