V pořadí dvanáctý původní svazek literárního díla Daisy Mrázkové dětem se může řadit k velkým překvapením uplynulého edičního období. Významná česká výtvarnice, autorka knih, které zanechaly nezaměnitelnou stopu v historii české dětské literatury, Daisy Mrázková, vydává první sbírku veršů, nadto po víc jak dvacetileté odmlce. Nově objevené básnické texty pro děti pocházející z šedesátých let doplnila autorka novými kresbami.

Na přebalu knížky je její obsah uveden do souvislosti s pohádkovým debutem Neplač, muchomůrko. Autorka pořídila krátký beletrizovaný text, aby ozřejmila souvislost veršů a titulu souboru: mravenčí chůva holčičce Kateřině, mravenčím a jiným dětem zpívá tyto „malé mravenčí písně“. Oba texty, pohádka i verše, k sobě mají blízko jak dialogem s přírodou, tak pojetím. Také první knížkou Mrázková objevuje poezii, když vkládá do prózy drobná říkadla, ale jejich charakter se od Písní mravenčí chůvy přeci jen liší. Verš v autorské pohádce souzní jednoznačně s osobností dětské hrdinky. Vyvěrá z radosti dětského tvoření, čerpá ze zaujetí rytmem, rýmováním, hrou s jazykem. Pro čtenáře, který si souvislost knih uvědomí, tedy samostatná sbírka básní nebude tak velkým překvapením.

Povaha výtvarného doprovodu úzce koresponduje s texty. Tematizace přírody může ve čtenáři snadno evokovat výtvarné pojetí Mirko Hanáka. Úspornost výrazu, schopnost zachytit okamžik i hledání tvarů v barevných skvrnách se tu ale zároveň snoubí s dětsky bezprostředním, naivním malířským rukopisem, který nechává působit samotné barvy. Kresby také naplňují optiku „mravenčí chůvy“ z titulu sbírky. Nabízejí dětem jinou, křehkou perspektivu přírody prostřednictvím jejího zástupce. Usilují o přirozený výraz, který se citlivě snoubí s textem.

Písně mravenčí chůvy jsou autorskou knížkou výtvarnice, je to básnění slovem i obrazem. V tomto směru se kniha staví po bok současné tvorby Petra Nikla. Srovnání nabízí uvědomit si dva zcela rozdílné tvůrčí přístupy. Zatímco podstatou Niklova přístupu je v širokém slova smyslu hraní, Mrázková usiluje zobrazovat těžko zachytitelnou substanci přírodního světa. Oproti Niklovu permanentnímu zkoušení, kam až se lze hrou s obrazem a slovem posunout a co je možné v jejich vzájemnosti objevovat, směřuje kresba a verš Daisy Mrázkové k jednotě krystalicky čisté obraznosti, která touží zachytit jedinečnou přírodní krásu.

Verše let šedesátých vstupují do nového literárního kontextu. Přesto je jejich souznění s dobou vzniku patrné i dnes. Svědčí o vlně tehdy nových tvůrčích přístupů, které mají možnost působit neotřele a svěže také na současné čtenáře. Nejvýrazněji se tendence oživit tradiční pojetí žánru odráží v oproštění od pravidelného rytmu, rýmu, interpunkce. Básně jsou psány (až na výjimku) volným veršem, je pro ně příznačná nehledanost výrazu a mluvní styl. Básnickým projevem, který spontánně, jakoby mimoděk reflektuje podněty reálného pozorování, má Mrázková nejblíže k poezii Mileny Lukešové. Přirozený rytmus jejich básnické řeči jen střídmě korunuje emotivně působivý obrazný prvek. Typ básně-kaligramu, kterou obě autorky ojediněle také využívají, sice koresponduje s poezií založenou na herním principu, ale zvláště u Mrázkové je využit jinak, s potřebou věrně zachytit, vizualizovat vjem (básně Suché listí, Skála).

Písně mravenčí chůvy nejsou v poetice zcela kompaktním celkem. Představují i další podoby verše dětem, které jsou důkazem toho, jak autorka teprve hledá osobitý přístup k psaní poezie. Mrázková zkouší svůj um také na typickém říkadle (báseň Zambezi), v experimentální poezii (básně Mravenčí říkadlo, Zádumčivec olšový) i v lapidárně aforistickém vyjádření (Mlha). Tato svého druhu ozvláštnění v celku souboru lehce vychylují jeho potenciální recepci u dítěte raně školního věku směrem k mladším či naopak starším příjemcům.

Jednotu souboru vytváří jednoznačně téma. Daisy Mrázková má ve svých knihách blízko k přírodě. Poetické vidění přírody, snaha utvrzovat dítě v představě, že v kontaktu s ní mohou nalézt odpovědi na podstatné otázky svého života, v tom lze spatřovat smysl její tvorby.

Kompaktnost sbírky v tematické rovině napovídá samotný titul. Způsob poznávání, reflexe přírodního světa do značné míry odpovídá avizované perspektivě „mravenčí chůvy“. Mravenčí, rozumějme nejen detailní, drobná, ale hlavně zkušenost opřená o hmat a jakoby zesílená citlivost pro barvy. Bezprostřední, subjektivně laděné ohmatávání přírodní skutečnosti se podobá prvotním dětským zkušenostem.

Výsledkem je osobitá, ve výrazu úsporná básnická výpověď o přírodě. Její přesvědčivost umocňuje snaha zprostředkovávat barevnost, ale i zvuk, tvar a další kvality zachycených jevů. Sdělnost veršů spočívá především v jejich emocionálním působení. Mrázkové se tu daří ukázat, jak poetizací přírody možno působit na estetické vnímání dítěte, jak rozvíjet jeho zájem o přírodní svět. Nejen v podtextu básní čteme totéž, co v nejlepších knihách této autorky: pozorujme svět kolem sebe, všímejme si jej, kdo rozumí jeho řeči, toho oslovuje krása.

Přesvědčivý básnický obraz ruku v ruce s prostým vyjádřením, jehož metaforická ozdoba je jen nehledanou, náhle objevenou perlou rosy, má velkou naději, že své čtenáře najde mezi dětmi, ale i dospělými, kteří se s nostalgií k poetice knížek Daisy Mrázkové rádi vracejí. Jak se ukazuje, k úspěchu v poetickém dialogu s dítětem není třeba apriori spoutávat básnické slovo rytmem a rýmem, aby zůstalo působivým básnickým slovem. Díky produkci posledních let jako bychom na to zapomněli.

Čteme-li tyto verše, teprve si uvědomujeme, jaký básnický výraz současné poezii chybí. Lyrický tón, smysl pro přírodní detail jako míra estetického účinku dětské poezie, přirozený výraz i rytmus. Překvapí nás Daisy Mrázková někdy příště podobně příjemným objevem?