Jak tříletému dítěti přiblížit umění? Bilderbuchy Daisy Mrázkové (1923–2016) jsou pozoruhodný důkaz, že čerství frekventanti mateřské školy stráví i literaturu, která po nich nechce, aby odklápěli okénka nebo točili nějakými kolečky. Zdaleka nejsou určeny pouze pro tuto věkovou skupinu, ale i předčtenáře zve autorka do svého úchvatného světa tím, že velká témata odívá do kratších, lyrických příběhů, které si často vystačí s několika málo větami a jsou navíc protkány každodenními detaily, jaké děti bytostně zajímají: ztracená hračka, sběr lesních plodů, zvířecí hrdinové apod. Rozsahem úsporný text je pak úzce svázán s naopak rozmáchlými ilustracemi, jež připomínají spíše malby, které unikly z výstavní síně a našly druhý domov v příběhu. Ani těm však nechybí civilní rozměr, jímž se též přibližují dětem – přírodní scenérie, které se často rozplývají do abstraktna, zpravidla doplňují drobné, detailní malůvky nebo charakteristické perokresby: postavičky, domu nebo třeba zvířete.

Jako dcera českého krejčího a anglické švadleny, která měla ráda sedmikrásky, měla Daisy Mrázková výtvarno doslova v krvi, a dokonce byla nadána synestezií – různým věcem, včetně písmen, přisuzovala barvy. Během druhé světové války začala studovat dětskou ilustraci na Vysoké škole umělecko-průmyslové, ale nacisté pak školu zavřeli. Daisy a Jiří (rovněž výtvarník) Mrázkovi se tak coby novomanželé odstěhovali na Vysočinu a jejich tamní nelehký život podnítil knihu Chlapeček a Dálka, jež vyšla v nakladatelství Albatros v roce 1969 a později (v roce 2002) se dočkala ještě jednoho vydání v nakladatelství Grantis. Nejnovější projekt Baobabu je přes totožný název odlišné povahy: kniha obsahuje výhradně titulní příběh původního Chlapečka a Dálky, který doprovázejí velkorysé ilustrace vzniknuvší v polovině sedmdesátých let pro potřeby „televizního čtení“. Mrázková se do školy nikdy nevrátila a místo toho se nechala inspirovat svými dětmi. Napsala a nakreslila celkem dvanáct dětských knih.

Chlapeček žije z neznámého důvodu sám v lesní chaloupce a jeho samotu ještě umocňuje všudypřítomná zima, krásná i hrozivá. Chlapeček si však nijak nezoufá, „hospodaří“ a nechává se okouzlovat detaily zimní krajiny. Kromě něj v knize vystupuje ještě personifikovaná dálka, kterou možná personifikuje přímo chlapeček, když si jí všimne, a tím ji „polidští“. „Poslyš chlapečku, já bych tě na chvíli vzala,” napadne Dálku, která s ním posléze zaletí do různých koutů světa a předvede mu všelijaké daleké divy. Chce ho ohromit a ukázat mu „kouzla větší než máš tady“ a jemu se ty vysokánské hory a obrovské rampouchy moc líbí, ale ví, že u něj doma je to „příjemnější“, „milejší“ a „jeho“. Zároveň však touží mít Dálku stále u sebe, protože „Dálky a malé chaloupky patří k sobě. Dálky bez malých chaloupek by byly smutné a malé chaloupky bez dálek by byly také smutné.“

Tímto závěrem se Mrázková dostává až na metafyzickou rovinu a je do značné míry na rodiči, co si z ní vezme malý posluchač. Ten je samozřejmě na „malé chaloupky“ velmi fixován, ale třeba už ví, že mohou znamenat i nudu a stereotyp. Navíc je pro něj těžko pochopitelná chlapečkova samota. Kde má maminku? A tatínka? Můžeme fabulovat a posunout příběh do civilnější polohy: museli odjet, ale určitě se zas brzo vrátí. Nebo můžeme zkusit vést dětskou mysl novými cestami a riskovat tak zmatek a ztrátu zájmu: každý jsme svým způsobem sám. Sami jsme přišli na svět a sami z něj budeme odcházet. Jsou věci, které za nás nikdo jiný nevyřeší. A svou chaloupku máme moc rádi, ale bez výhledu na obzor bychom si v ní brzo začali zoufat.

Nejlepší asi bude nechat „růst“ rodičovské výklady spolu s posluchačem.