Adam Zagajewski (1945–2021) se narodil 21. června 1945 v tehdy ještě polském Lvově. Podobně jako další rodiny museli i Zagajewští město opustit v důsledku jaltské konference, kdy tato území připadla Sovětskému svazu a Polsko se posunulo na západ. Dětství prožil ve slezských Gliwicích, studentská léta strávil na univerzitě v Krakově, kde poté přednášel filozofii. Pracoval též v redakci časopisů Student a Odra. Byl součástí básnické skupiny Teraz, z níž později vznikla tzv. Nowa Fala, generační básnická skupina spojená s událostmi roku 1968. Patřili k ní mimo jiné také Stanisław Barańczak nebo Ryszard Krynicki, kteří žili v Poznani. Spolu s Julianem Kornhauserem vydal Zagajewski v roce 1974 knihu Nezobrazený svět (Świat nie przedstawiony), kritiku tehdejší polské literatury a zároveň vlastní manifest. Odvraceli se od alegorie a metafory a požadovali odvážně přímočarý pohled a popis okolní každodennosti, obyčejnosti, včetně dekonstrukce úředního jazyka jeho parodováním či přetvářením. O rok později podepsal Zagajewski Dopis 59 a měl zákaz publikovat. Později ještě podpořil iniciativu vyzývající komunistickou vládu k dialogu se stávkujícími dělníky. Po vyhlášení výjimečného stavu se rozhodl emigrovat a od roku 1982 žil v Paříži, kde spoluzakládal časopis Zeszyty Literackie. Cestoval a přednášel také na amerických univerzitách. Po roce 1989 začal být opět vydáván polsky, do Krakova se z exilu, kde se mimo jiné spřátelil s Petrem Králem, vrátil v roce 2002.

Jeho tvorba prošla mnoha proměnami, zřejmě i pod vlivem zkušenosti s odporem proti komunistické ideologii a po odchodu do exilu. Ačkoli se původně kriticky vymezoval vůči například Zbigniewu Herbertovi, našel si cestu i ke „starším mistrům“, jako byl třeba v americkém exilu žijící Czesław Miłosz. Součástí jeho literární tvorby se výrazněji stává esejistika, zcela se naopak odklání od prózy a v básních se stále silněji objevuje kontemplativní a vzpomínkový tón – téma paměti v mnoha podobách. Vracel se především do rodného Lvova, vedl básnické hovory s otcem. Zároveň se do jeho tvorby promítalo časté cestování, inspirovala ho různá místa a města. Zagajewski ostatně vedl velmi bohatý literární život, účastnil se mnoha festivalů, diskusí, panelů a dalších setkání. Ve světě patří k nejznámějším současným polským básníkům a je laureátem mnoha polských i mezinárodních ocenění či francouzského Řádu čestné legie. Česky vyšly, kromě časopiseckých překladů především v Souvislostech a Tvaru, dva samostatné výbory básní – Vítr ve větvích (2004, BB/Art) v překladu Daniely Lehárové a Neviditelné věci (2015, Protimluv) v překladu Michaela Alexy. Adam Zagajewski v posledních letech navštívil Česko – mimo jiné jako host Měsíce autorského čtení (2011), ProtimluvFestu (2015) a knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy (2018).

„V poezii se více děje uvnitř, ale to neznamená, že nereaguje na vnější svět – naopak, je to způsob jeho poznávání. Vnitřní život nemůže mluvit sám o sobě, je jako voda, průhledný. Proto si básník vždy musí volit metafory a obrazy ze skutečného světa, v mnoha různých podobách. Mluvit jen o svém nitru je nudné stejně, jako by vám někdo vyprávěl své sny. Proto i já hledám témata, která mě z mé introverze vytrhávají.“ (Adam Zagajewski v rozhovoru s Lucií Zakopalovou, který vyšel v roce 2018 v časopise Tvar)

Básnické sbírky: Komunikat (Zpráva, 1972), Sklepy mięsne (Masné krámy, 1975), List. Oda do wielości (Dopis. Óda na množství, 1983), Jechać do Lwowa (Jet do Lvova, 1985), Płótno (Plátno, 1990), Ziemia ognista (Ohnivá země, 1994), Trzej aniołowie, Three Angels (Tři andělé, 1998), Pragnienie (Žízeň, 1999), Powrót (Návrat, 2003), Anteny (Antény, 2005), Newidzialna ręka (Neviditelná ruka, 2009), Asymetria (Asymetrie, 2014), Lotnisko w Amsterdamie (Letiště v Amsterdamu, 2016), Prawdziwe życie (Skutečný život, 2019)

Eseje: Świat nie przedstawiony (Nezobrazený svět, 1974), Drugi oddech (Druhý dech, 1978), Solidarność i samotność (Solidarita a samota, 1986), Dwa miasta (Dvě města, 1991), W cudzym pięknie (V cizí kráse, 1998), Obrona żarliwości (Obrana vášnivosti, 2002), Poeta rozmawia z filozofem (Básník hovoří s filozofem, 2007), Lekka przesada (Lehce přehnané, 2011), Poezja dla początkujących (Poezie pro začátečníky, 2017), Substancja nieuporządkowana (Neuspořádaná látka, 2019)

Romány: Ciepło, zimno (Teplo, zima, 1975), Słuch absolutny (Absolutní sluch, 1982), Cienka kreska (Tenká linie, 1983)

Ceny (výběr): Nagroda Fundacji im. Kościelskich (1975), Cena Kurta Tucholského (1985), Prix de la Liberté, Paryż francouzského PEN Clubu (1987), Nagroda literacka im. Zygmunta Hertza (1994), Cena Tomasa Tranströmera (2011), Cena nadace Konrada Adenauera za celoživotní dílo (2002), Mezinárodní literární cena Neustadt (2004), Evropská básnická cena (2012), Mezinárodní literární cena Zhongkun (2013, „čínská Nobelova cena“), Cena ministra kultury za celoživotní dílo (2013), Heinrich-Mann-Preis (2015), Premio Internazionale alla Carriera za celoživotní dílo (2015), The Griffin Trust For Excellence In Poetry Lifetime Recognition Award za celoživotní dílo (2016), National Book Critics Circle Awards (2018)