Mnoho střel
mám v toulci, střel, jejichž zvuk, zvonivý, zaslechnou
jen moudří. Lid je nechápe. Potřebuje vykladatele.
Kdo mnoho ví, ten má dar, je moudrý. Učení ať
si krákají, jako vrány,
svým zlým jazykem na pěvce, na orla. Básníku,
miř do terče, napni luk!
Pindaros, Olympijské zpěvy II.
(Praha 1968, s. 27, přeložil Jan Šprincl)

Adam Zagajewski se narodil 21. června 1945 ve Lvově, městě, které po staletí náleželo Polsku a o které Poláci přišli vlivem posunu hranic po druhé světové válce. Dětství strávil v Glivicích, provinčním slezském městě, které se vepsalo do dějin díky fingovanému přepadení německé radiostanice. Posléze se Zagajewski přestěhoval do Krakova (studovat filozofii a psychologii), jednoho z nejvýznamnějších center polské kultury, kde konečně vstupuje do literatury – a to jako básník, prozaik a literární kritik. Spolu s mnohými dalšími intelektuály podepsal v roce 1975 tzv. List 59 na protest proti změnám v polské ústavě, především proti uzákoněné vůdčí úloze Polské sjednocené
dělnické strany. O rok později mu bylo znemožněno publikovat, v roce 1982 se usadil v Paříži, kde se stal redaktorem pařížských Literárních sešitů (Zeszyty literackie). Později začal přednášet na univerzitě v Houstonu a v Chicagu a do Polska – přesněji do Krakova – se vrátil až v roce 2002. Na University of Chicago a v redakci Literárních sešitů působí dodnes.

V díle Adama Zagajewského se zpravidla rozlišují tři tvůrčí období. Zaprvé je to období spojené s tzv. Generací 68 přibližně od autorovy debutové sbírky Oznámení (nebo
též Zpráva; polsky Komunikat) z roku 1972 do roku 1982, kdy emigroval. Sbírka Dopis. Óda na mnohost (List. Oda do wielości) z roku 1983 již spadá do druhého období, které
končí přibližně autorovým návratem do Polska v roce 2002. Třetí období otvírá sbírka Návrat (Powrót) z roku 2003 a trvá dosud.

Na polské literatuře druhé půle dvacátého století je znát velmi silná tendence ke generačnímu vymezování a sdružování (tzv. Generace Kolumbů, Generace Současnosti, Generace 68…). Generaci 68, do které patřil Adam Zagajewski, formoval společný prožitek událostí tzv. března 1968 a prosince 1970, krvavě potlačených protirežimních stávek a demonstrací. Mezi její představitele se obvykle počítají ještě Stanisław Barańczak, Ryszard Krynicki, Julian Kornhauser, někdy dokonce i Ewa Lipská či „prokletý
solitér“ Rafał Wojaczek a mnozí další.

Dospívání svobodomyslných vzdělanců v době lži a nesvobody se projevilo na uměleckém programu, který Generace 68 razila. Mezi nejdůležitější kritické generační texty
patří Nezobrazený svět (Świat nie przedstawiony, 1974) Kornhausera a Zagajewského a Barańczakovi Nedůvěřiví a domýšliví (Nieufni i zadufani, 1971). Autoři v nich uvádějí požadavky „přímého“ vyjadřování, formulace konkrétních společenských problémů a demaskování skutečnosti. Zagajewski a autoři jeho generace se značně vymezovali proti básnickým postupům většiny starších kolegů, kteří se podle nich „uzavírali v umělém básnickém ráji“ a tím vyjadřovali tichý souhlas s všudypřítomnou lží. Kritizováni byli především příslušníci tzv. Generace Současnosti v čele se Stanisławem Grochowiakem, ale i Tadeusz Różewicz, Konstanty Ildefons Gałczyński, „klasicisté“ v čele s Jarosławem Markem Rymkiewiczem či překvapivě „moralista“ Zbigniew Herbert. Tyto názory ale básníci Generace 68 záhy přehodnotí a například Barańczak a Zagajewski se rychle stanou horlivými čtenáři Herbertovy poezie.

Mezi hlavní znaky poezie Generace 68 pak patřila figura „inventáře každodennosti“. Ta v sobě často zahrnovala předměty, zrcadlící politickou situaci: účty, legitimace,
noviny, laciné potraviny. Důležitým byl motiv dechu, dýchání či vzduchu, jehož se ale nedostává (Stanisław Barańczak v jednom verši píše: „Vzduch který všichni dýcháme /
vzduch který nás všechny dusí“). Byl pěstován žánr „rozkvétající poémy“ a především kritika deformovaného jazyka tehdejších médií. Básně často parodovaly jazykový styl
nařízení, předpisů, oznámení, zpráv, dotazníků, rádia, televize, novinových inzerátů atd. Touto poetikou se vyznačuje už Zagajewského debut Oznámení, který byl oproti
debutovým sbírkám vrstevníků poněkud opožděný. Mnohem typičtější je však jeho následující sbírka Masné krámy (Sklepy mięsne, 1975). Autor publikoval rovněž romány
Teplo, chlad (Ciepło, zimno, 1975) a Absolutní sluch (Słuch absolutny, 1979) a eseje Druhý dech (Drugi oddech, 1978).

Ve druhém období se Zagajewského dílo významně proměnilo. Po knize Tenká čára (Cienka kreska, 1983) nadobro přestal psát románovou prózu, stejně jako v rámci literární
publicistiky vyměnil recenze a polemiky za eseje, ve kterých kladl důraz na vlastní vnitřní svět, prožitky a estetickou rovinu textu. Pro tuto novou polohu Zagajewského esejistiky je emblematická Solidarita a samota (Solidarność i samotność, 1986), jejíž stylová i myšlenková opozice vůči Nezobrazenému světu je nepřehlédnutelná. Obsahuje například esej Co vytýkám Nové vlně, jak zněl častější, ale méně přesný ekvivalent názvu Generace 68. Dále to jsou Dvě města (Dwa miasta, 1991) a V cizí kráse (W cudzym pięknie, 1998). V těchto knihách rozvíjí osobitou žánrovou variantu eseje, v níž kombinuje prvky věcné a krásné literatury, básní v próze a pamětí – jsou to vlastně jakési mozaiky „deníkových“ záznamů, výpisků, úvah, vzpomínek, drobných reportáží či cestopisů atd.

Básnická sbírka Dopis. Óda na mnohost znamená definitivní odvrácení od zásad Generace 68. Nejdůležitějším požadavkem již není programové odhalení pravdy, ale důvěra v objevnost básně skrze její estetiku a její „smysl“. Ten po vzoru Zagajewského nových mistrů, Czesława Miłosze a Zbigniewa Herberta, zpravidla vyvěrá z kontemplace,
respektu ke kultuře, z reflexe nebo z moudrosti. To se promítá rovněž do básnického „bestselleru“ Jet do Lvova (Jechać do Lwowa, 1985) a sbírek Plátno (Płótno, 1990), Ohnivá země (Ziemia ognista, 1994) a Touha (Pragnienie, 1999). Motiv paměti nabývá na intenzitě v Zagajewského třetím a současném tvůrčím období. Autor vytváří básnické evokace míst svého dětství, měst, která navštívil, vzpomíná na nejbližší příbuzné, významné umělce i přátele, kteří zemřeli. Týká se to nejen básnických sbírek Návrat, Antény (Anteny, 2005), Neviditelná ruka (Niewidzialna ręka, 2009) a Asymetrie (Asymetria, 2014), ale i „mozaikové“ eseje Mírná nadsázka (Lekka przesada, 2011), v níž český čtenář zpozorní kupříkladu při autorově líčení setkání s Karlem Krylem. Novinkou v žánrovém panoramatu díla Adama Zagajewského jsou dvě sbírky esejí s tradičnějším půdorysem Obrana horlivosti (Obrona żarliwości, 2002) a Básník hovoří s filozofem (Poeta rozmawia z filozofem, 2007). Věcnost a formální kázeň zde převažují nad estetickou rovinou.

Polská recepce díla Adama Zagajewského je téma zajímavé jak ze společenského, tak literárněvědného hlediska. Ze studií významného kritika Jarosława Klejnockého vyplývá, že se recepce autorova díla proměňuje s tvůrčími obdobími a že mezi ohlasem v Polsku a v zahraničí (převážně v anglofonním světě) panuje značný rozdíl. V zahraničí Zagajewski patří k nejznámějším i nejvíce překládaným polským básníkům. Naopak v Polsku po prvních nadšených ohlasech čtenářů i kritiky dochází k značnému přehodnocení postoje vůči jeho poezii. Zagajewského nejnovější tvorba je dokonce podrobena silné kritice. Známý je Klejnockého článek s titulem Deset důvodů, proč někteří polští básníci nenávidí Adama Zagajewského (česky Souvislosti 2/2016, přel. Michael Alexa). V něm kritik uvádí hlavní důvody rozporuplného přijetí básníkova díla. Některé jsou mimoliterárního charakteru (závist, Zagajewského příslušnost k intelektuální elitě, konzervativnost, mediální „popularita“, díky níž není měřen stejným kritickým metrem jako jiní básníci atd.), další důvody spadají spíš do sféry estetické – Zagajewski podle některých píše své básně tak, aby se snadno překládaly, a to jim ubírá na výrazu. Asi nejzávažnější výtkou odborné veřejnosti je nařčení Zagajewského z epigonství Zbigniewa Herberta a Czesława Miłosze. S nimi má autor opravdu mnohé znaky společné, ale jejich vliv ve svých sbírkách překračuje a je autorem svébytným.

Literární kritika v tomto případě souhlasí s porotci literárních cen – od sbírky Návrat bývá Zagajewski oceňován v podstatě jen v zahraničí. Mezi nejvýznamnější ceny
patří Neustadt (2004), European Poetry Prize (2010) či Cena Heinricha Manna (2015). V českém překladu vyšly Zagajewského básně poprvé v samizdatové antologii Slovo
a zeď (1987 a 1988, přel. Daniela Lehárová), později byl představen samostatným výborem Vítr ve větvích (2004, přel. Daniela Lehárová, průvodní esej Petr Borkovec; tento
výbor velmi přesně odpovídá druhému období Zagajewského tvorby). Časopisecky vyšly ukázky z jeho poezie (Souvislosti 4/1996, přel. Petr Borkovec, 2/1998, přel. Dalibor
Dobiáš, Tvar 4/1999, přel. Dalibor Dobiáš, Souvislosti 4/2010, přel. Michael Alexa, Souvislosti 2/2016, přel. Michael Alexa, Protimluv 3–4/2014, přel. Michael Alexa)
i esejistiky (Souvislosti 3–4/1998, přel. Dalibor Dobiáš, Souvislosti 3/2005, přel. Jiří Zatloukal, Souvislosti 2/2016, přel. Michael Alexa). Ve slovenštině vyšly tiskem dvě Zagajewského knihy, a to výbor z poezie Divé čerešne (1994, přel. Karol Chmel) a z esejí Nový malý Larousse (2003, přel. Karol Chmel).