Druhou polovinu třicátých let 20. století výstižně charakterizuje jeden z nestorů české historiografie Robert Kvaček jako období, kdy bylo „nad Evropou zataženo“. Jak se tato mračna, z nichž měla posléze vzejít ničivá bouřka v podobě druhé světové války, projevila v metropoli krajiny bílých nocí, ukazuje ve svém prvním do češtiny přeloženém díle finskošvédský spisovatel Kjell Westö (*1961). Román s názvem Chiméra 38 vydalo v překladu Jana-Marka Šíka nakladatelství Pavel Mervart, které se pomalu stává baštou česky dostupné literatury týkající se švédsky hovořících obyvatel Finska (vydalo např. i vůbec první samostatný český přehled finskošvédské literatury).

Historická tematika není Westöovi cizí, českému čtenáři nicméně nabízí poměrně vzácnou příležitost nahlédnout do poměrů z evropského hlediska periferních Helsinek v předvečer války, které měla Finsko zasáhnout jako jednu z prvních zemí. Autor nás nechává sledovat šestici mužů středního věku, jež spojuje příslušnost k švédskojazyčné menšině a dobře situované střední třídě. Mají ovšem rozličná povolání a také politické názory, jejichž rozdílnost se jim daří překonávat jen za cenu stále většího vypětí sil. Jeden z nich je kromě toho Žid a jeho prostřednictvím se zbylí přátelé, a s nimi čtenář, dozvídají z první ruky o pronásledování Židů v Německu a anektovaném Rakousku i o sílícím antisemitismu v samotné finské společnosti (jeden z příkladů v knize uvedených mimochodem vychází ze skutečné události a teprve vydání románu přimělo odpovědnou instituci k nápravě této dávné křivdy, jak uvádí v doslovu Jan Dlask). Protipól šestici zajištěných mužů vytváří paní Wiiková, která u ústřední postavy celé šestice, advokáta Thuneho, pracuje jako kontoristka a v nitru skrývá nepříjemné vzpomínky na období občanské války, zachvátivší Finsko o dvacet let dříve.

Diskuse šesti přátel i osamocený život paní Wiikové sledujeme v detailně propracovaných kulisách tehdejších Helsinek, nechybí podrobný popis obvyklých potravin, jména dobových filmových hvězd a kasovních trháků, charakteristika jednotlivých částí města a v neposlední řadě ani nadšené očekávání verdiktu olympijského výboru o finském pořadatelství nadcházejících olympijských her. V drobných narážkách se autor dotýká i dalších aspektů žebříčku hodnot a společenských norem, které v naší současnosti dávno ztratily význam: paní Wiiková například zaregistruje, že když ji muž ze střední třídy pozve na schůzku, záměrně volí místa setkání, kde nehrozí, že by je zahlédl někdo z jeho okolí; advokát Thune se nedokáže přimět oslovit na společenské akci známého herce, aby nebyl nedopatřením pokládán za homosexuála, apod.

V polarizující se společnosti liberálně založený advokát Thune postupně zjišťuje, že se svými názory zůstává osamocený nejen mezi přáteli, ale i v rámci vlastní rodiny, a nakonec se stává cílem útoku ze strany finských nacionalistů. Stále častěji se vkrádající myšlenku na zrušení pravidelných diskusních setkání s přáteli ale nedokáže dovést do konce, až jej nakonec události předeženou. Na jeho postavu lze nahlížet jako na zásadového demokrata a liberála, kterému je ve vyhrocených časech souzeno snášet ústrky a nepřátelství ze všech stran a uznání se dočká až po letech, v horším případě po smrti. Nelehký osud paní Wiikové zase představuje příklad doživotní stigmatizace zaviněné bezvýchodnou situací v mládí. Veškerá její snaha překonat pevně stanovené hranice společenských tříd ztroskotá.

K čtenářskému komfortu přispívá skutečnost, že je vyprávění pojato čistě chronologicky a záblesky minulosti jsou do něj organicky zakomponovány. Zatímco v případě advokáta Thuneho slouží retrospektivní pohledy především k vysvětlení jeho současných postojů, u paní Wiikové autor jednotlivá tajemství z jejího předchozího života umně dávkuje. K tomu si dopomáhá i prvky magického realismu, který ze švédsky psané literatury známe především z knih Majgull Axelsson.

Chiméra 38 ukazuje, že jedinec toho proti blížící se katastrofě mnoho nezmůže, často ji ani není schopen včas zachytit a identifikovat. To jistě není příliš povzbudivé vyznění, ačkoliv se však autor svou knihou nestaví jednoznačně za morální imperativ o nutnosti boje proti zlu, má jeho kniha jiný přínos: umožňuje čtenářům lépe pochopit atmosféru ve společnosti na konci třicátých let, tedy svým způsobem přináší jednu z odpovědí na věčnou otázku: „Jak se to vůbec mohlo stát?“