Za rozsáhlý román Obzor (Widnokrąg, 1996) získal Wiesław Myśliwski v roce 1997 nejvýznamnější polské literární ocenění Nike. Tato kniha, Myśliwského čtvrtá přeložená do češtiny, představuje další v dlouhé řadě variací na oblíbené středoevropanské téma malý člověk versus velké dějiny – a „malý“ v tomto případě skutečně znamená malý, protože ich-formovým protagonistou je dítě, chlapec jménem Petr. Ten ovšem není nijak zvlášť spřízněný se svými literárními předobrazy, které dětskou perspektivu v pohledu na dějinné zvraty proslavily, Oskarem Mazerathem z Grassova Plechového bubínku nebo Davídkem Weiserem ze stejnojmenné prózy Pawła Huelleho, abychom zůstali bezpečně v polské literatuře (v Grassově případě aspoň na polském území). Protagonista totiž je a zároveň není totožný s vypravěčem – uplynulé události zprostředkovává Petr o mnoho let později formou vzpomínek. Rozsáhlou plochu románu ve skutečnosti vyplňuje jen relativně krátké období druhé světové války a několika let poválečných, kdy se v Polsku chápe svých pozic nový, komunistický režim, podporovaný ze Sovětského svazu. Právě práce s dvojím časem je tím, co na románu zaujme nejvýrazněji: napětí mezi časem vyprávění a časem událostí, na které se Petr rozpomíná, se odráží v kompozici, která je všechno jiné než lineární.

Uzly a mikropříběhy
Namísto toho se soustřeďuje kolem jakýchsi motivických uzlů, které představují středobody jednotlivých kapitol. Takový motiv funguje jako spouštěč asociací, řazených zdánlivě bez kauzálních souvislostí, téměř jako proslulé proustovské madlenky. Může jím být neustále se navracející vzpomínka na strmé schody, po kterých Petr doprovázel zadýchaného, již těžce nemocného otce, penzionovaného důstojníka, který mu při každé procházce podrobně líčí některou z historických bitev; může jím být posedlost jednoho z Petrových strýců hledáním toho, kdo vyrazil oko psovi Havránkovi, nebo třeba tango, linoucí se z horního patra vily, které Petrovi rodiče pronajímají dvěma sestrám, slečnám Ponckým, žijícím z pánských návštěv. Spíše než proustovskému labyrintu nesouvislých vjemů a myšlenek se však Obzor blíží autentickému vyprávění, v němž se střídají uzavřené mikropříběhy. Ty se odvíjejí na několika rovinách – vedle prostých popisů děje jsou jejich obsahem pasáže dialogické nebo i dlouhé monology postav (v nich si nejlépe vede Petrova matka). Dojem autenticity posilují i zlomy, v nichž vypravěč přeskakuje mezi časem vyprávění a časem vzpomínky, mezi pásmy vypravěče a postavy (někdy dokonce i dvou různých) zcela bez varování; ty však nejsou tak četné, aby se čtenář ve ztvárněných vzpomínkách ztrácel, ale je jich právě tolik, aby bylo zachováno zdání přirozenosti vyprávění a zároveň příběhy držely pohromadě a nerozpadly se do pestré, ale roztříštěné mozaiky. Rozlomení mezi časovými rovinami odpovídá tedy i rozlomení, formalisticky řečeno, fabule a syžetu. To však platí jen na rovině jednotlivých kapitol.

Ty se postupně spojují v komplexní obraz válečného a poválečného Polska, vnímaného očima dospívajícího chlapce, a tedy třetím lomem světla ve vnímatelském prizmatu: již zmíněným lomem mezi každodenními drobnými radostmi a potížemi a ozvuky „velkých dějin“. Petr v nich sehrává široké spektrum rolí od pasáčka přes mladého gentlemana na maturitním plese až po „soudruha z okresu“, pověřeného vydat se do nějakého vzdáleného průmyslového závodu, aby tam agitoval na stranické schůzi. Jeho prostředí je zabydleno četnými členy vícegenerační rodiny, figurkovitými postavami strýčků a tet, neurotickou matkou, dědou patriarchálně vládnoucím celému domu apod. Válečné a poválečné události táhnou kolem něj v podobě kolon vysídlenců, odsunů židovského obyvatelstva, po němž zůstanou v městečku prázdné domy, nebo rudoarmějců pasoucích za řekou zrekvírovaný dobytek. Toto dvojí dětské vnímání – a vlastně i popsaný asociační princip vyprávění – možná dobře ilustruje věta o nočních košilích slečen Ponckých: „Jak tak běhaly v těch košilích po pokoji, nevím proč mi připomínaly povlávající prapory. Možná proto, že se povlávající prapory uhnízdily v mé krajině spolu s kostely, návršími, sady a především tou rozsáhlou rovinou, na níž se vedlo tolik bitev světa a nad každou z nich povlával les praporů“ (s. 504).

Přinášet moře
Se vzpomínkou jakožto vypravěčskou metodou pracoval Myśliwski už v románu Traktát o louskání fazolí (2006), s nímž se české publikum mělo také možnost seznámit (2010, rovněž v překladu Lenky Kuhar Daňhelové). Stejně jako v Obzoru se v něm protagonista v dlouhém monologu – nad titulním louskáním fazolí – ohlíží za svým životem a opět zde v popření stojí válečná doba. Beletrizovaná forma osobních vzpomínek je častou podobou zobrazení nedávné minulosti v řadě evropských literatur, nejen proto, že nabízí takřka nevyčerpatelné konkurenční možnosti v konstrukci jedinečných individuálních příběhů, a tím komplementárně doplňují oficiální kulturní paměť určitého společenství. Mikropříběhy jednotlivých rodin také poskytují o dané době barvitější obraz a umožňují zpětně klást otázky, které v této době sotva zaznít mohly. V tom je také zřejmě skryt klíč k názvu románu: jestliže jsme řekli, že příběhy si při vší formální heterogenitě zachovávají relativní uzavřenost na rovině kapitol, zjistíme v průběhu čtení, že nad nimi se ve skutečnosti klene ještě jiný příběh, příběh o Petrově dospívání. Titulní obzor je jeho osobní horizont, který se v průběhu let stále rozšiřuje a pojímá nová a nová území, od první lásky až po rodičovství, když se Petr navrací na místa svého dospívání se synem Pavlem. V závěrečné scéně na mořské pláži, kdy mu malý Pavel nosí v kyblíčku vodu na stavbu hradu z písku, zazní poslední věta celého románu, v níž je tato proměna dokonale zkomprimována. Věta zní: „Mám ti ještě přinést moře?“