Nakladatelství Crew sice v posledních letech rozšířilo svůj ediční plán o čtenářsky přístupnější frankofonní komiksy v edici Modrá crew, starší edici Mistrovská díla evropského komiksu však nezanedbává a letos v ní opět vydalo tři svazky. Poslední z nich je asi nejzajímavější, protože jak Manarův Caravaggio, tak Jodorowského Metabaron především navazují na ověřené modely, v případě Metabarona dokonce přímo na letitou sérii. Svazek dvou příběhů Čertův rypák a Tulipánek je v tomto ohledu sympaticky inovativní a odvážný, jakkoliv oba příběhy v závěru až příliš křiklavě sklouzávají do mainstreamové rutiny.

V centru pozornosti obou autorů je totiž stalinistický Sovětský svaz v padesátých a šedesátých letech, konkrétně výcvik agentů KGB v prvním případě a hrůzy gulagu v případě druhém. Jde o příběhy mladých mužů, či vlastně ještě chlapců, kteří se všemi způsoby snažili přežít v děsivém totalitním systému a kteří si své běsy přenesli i do nového domova v New Yorku. V příběhu Čertův rypák vystupuje speciálně vycvičený agent KGB, který byl vysazen v USA, aby si zde vytvořil novou identitu a čekal na své „probuzení“, v Tulipánkovi je hlavním hrdinou dětský vězeň v sibiřských lágrech a protihráčem mu tentokrát není mocná státní policie, ale kriminální struktury, které se za tichého přihlížení dozorců v gulagu vytvořily.

Spisovatel a občasný komiksový scenárista Charyn je u nás zatím zcela neznámý, česky mu nevyšla jediná kniha a že jich v průběhu svých zatím třiaosmdesáti let vydal docela dost. Za pozornost domácích nakladatelů by jistě stály detektivky s židovským policejním komisařem v New Yorku Isaacem Sidelem. Komiks Čertův rypák vyšel v roce 1990, tedy v době, kdy sice Sovětský svaz v rámci perestrojky „pustil“ nějaké informace o svých do té doby utajovaných aktivitách, ale zdaleka ne tak podrobné jako později v devadesátých letech. Příběh mladíka vyrůstajícího v prominentní škole pro kádry KGB, která je zároveň krajně nebezpečným prostředím, má tedy občas trochu fantastické prvky. Ruská část přesto paradoxně působí věrohodněji než pozdější hrdinovy osudy v New Yorku, kde si agenti KGB dělají, co chtějí, aniž by to postřehla CIA, nebo alespoň policie. Málo odůvodněný je i rychlý přerod ze spícího agenta v osamoceného protihráče ruských špionů; z ničeho nevyplývá, proč se onen prostý vydrezírovaný mladík zničehonic polepšuje a staví proti svým.

Podobně je tomu i v druhém příběhu. Charyn opět dokáže skvěle a sugestivně vylíčit prostředí gulagů s jejich klanovou hierarchií a naprostou neúctou k lidským životům. Jakmile se ale dostane na „domácí hřiště“, tedy New York sedmdesátých let, rozehrává nepravděpodobně přepálenou gangsterku (i na tehdejší poměry města kriminalitou vskutku prolezlého), jejíž křečovitost a vymyšlenost zvláště kontrastuje s temněji a surověji pojatými zážitky z gulagu. Je to škoda, protože jinak mají Tulipánkovy příběhy mnoho sugestivních prvků, nečekaných zvratů a osudových (dobrých i špatných) rozhodnutí.

Mnohé naštěstí zachraňuje kreslíř Boucq. U nás zatím známe divoce surreálná a bizarně groteskní Dobrodružství Jeronýma Moucherota, kde jeho expresivně realistická karikaturní kresba připomínající slavné novinové kreslíře přelomu devatenáctého a dvacátého století (včetně třeba Františka Kupky) zvláště vyniká. Zde se zřetelněji podřizuje příběhu, zvláště u Čertova rypáku. Zato v Tulipánkovi (možná i proto, že ten vyšel až v roce 2014, kdy už mělo Boucqovo jméno podstatně lepší zvuk) se už rozmachuje živelněji a jeho portréty zákeřných, násilnických, hubených i břichatých, často polonahých (i proto, aby byla vidět jejich tetování, což je pro příběh podstatný prvek) mizerů z gulagu jsou opět famózní.

Čertův rypák ani Tulipánek nejsou špatné komiksy. Na scénáři prvně jmenovaného je trochu znát rok vzniku, což v dobrém platí i o Tulipánkovi. Jen škoda, že zajímavě a invenčně rozehrané příběhy z ruského komunistického pekla ústí v rutinní, překombinovaná a málo uvěřitelná americká finále.