Staroanglický hrdinský epos Béowulf patří k těm látkám, které různým způsobem inspirují umělce všech žánrů už od 19. století. Také komiksů, jejichž tvůrci buď využili titulní postavu, anebo se rozhodli převyprávět původní epos, už vyšlo dost. Ne však v Česku, kde ostatně první kompletní překlad původního eposu, pořízený Janem Čermákem, vyšel až v roce 2003 (letos se mimochodem dočkal druhého rozšířeného vydání). Ne snad, že by u nás ten příběh nebyl dostatečně známý díky mnoha překladům beletrizovaných verzí a filmům, případně různým převyprávěním. Ale jistým paradoxem zůstává skutečnost, že jakkoliv je anglosaská produkce na všemožné Béowulfy bohatá, jeho první komiksová podoba v češtině pochází ze Španělska.

Jejími autory jsou u nás zatím neznámý komiksový překladatel a teoretik Santiago García (nar. 1968) a kreslíř David Rubín (nar. 1977), od něhož mohou čeští čtenáři znát především jeho rozsáhlý autorský komiks Čajovna u malajského medvěda a občasné hostování v podvratné superhrdinské sérii Jeffa Lemirea Černá palice. Španělsky jejich Béowulf vyšel již v roce 2013, českého nakladatele však zřejmě přesvědčilo až anglické vydání z roku 2017, které se o rok později dočkalo také nominací na Cenu Willa Eisnera. García ji získal za nejlepší adaptaci a Rubín hned ve čtyřech kategoriích včetně kresby a koloringu, čímž se stal prvním Španělem, který se v historii cen Willa Eisnera prosadil v hlavních tvůrčích kategoriích; nevyhráli však ani jeden. Rubín od té doby kromě práce na mainstreamových amerických sériích pracoval i na autorských projektech s několika různými scenáristy a platí za velkou hvězdu španělského komiksu.

Přitom jeho kresba, jak ji známe ze zmíněné Čajovny u malajského medvěda, se k vážně míněné adaptaci Béowulfa zrovna dvakrát nehodí. Má spíše karikaturní charakter vycházející z evropské tradice humoristických komiksů nebo komiksů určených dětem. V Béowulfovi ale Rubín ukazuje, že v rámci svého stylu suverénně a velmi sugestivně zvládne i hororově laděné akční řežby. Pomáhá si především barvami a jejich tónováním. Libuje si v temně červené, občas (ve scénách bloudění divočinou nebo jeskyněmi) použije temně zelenou, případně šedomodrou. Jakmile se děj odehrává venku, vše je překryto padajícími vločkami, ve scénách zevnitř zase Rubín rozpíjí ostré světlo z úzkých oken či cákance vína a krve. Atmosféru to má skvělou, hororovou a depresivní, byť občas na úkor srozumitelnosti a čitelnosti. Ostatně ani o jedno Rubín zjevně neusiloval, naopak pozornost čtenářů různě tříští a jejich vnímání znejišťuje, jeho oblíbeným kompozičním prvkem jsou větší panely rozbité drobnými čtvercovými okny velikosti poštovní známky (komiks má jinak velkorysý formát), na nichž zachycuje místy dost obtížně identifikovatelné detaily nebo části větších celků.

Nápadů má Rubín mnoho – počínaje obálkou, na níž se hlava Béowulfa prolíná s hlavou jeho protivníka Grendela, nebo dvoustranou, kde chytře prolíná dvě časové roviny v jedné scéně, na níž je zachyceno bujaré veselí, zároveň střídané děsem a obavami z Grendelova prvního útoku.

Garcíův scénář se dosti věrně drží předlohy, byť tedy hlavně její dějové (či přímo akční) linky. Nevynechává ani poslední Béowulfovo dobrodružství, které v mnoha adaptacích schází, nejspíše proto, že působí oproti neobvyklým bojům s podivnými příšerami v Dánsku poněkud fádně: ve svém posledním souboji se stárnoucí hrdina střetne s drakem. Moc se toho tu nenamluví, zato souboje s příšerami jsou roztažené na několik stran a nikdy v nich nechybí velkolepá dvoustrana. Objevují se také ztišující závěrečné pasáže beze slov i zvuků, někdy bez zřetelných scén – v některých oknech zůstává jen hra barev a tvarů. Nicméně jeden z ústředních motivů eposu, tedy důraz na hrdinské činy a slávu z nich vyplývající, která přetrvá věčnost a jako jediná má v lidském životě smysl, připomenut je.

Hutná atmosféra a rozmáchlá akce v působivém barevném provedení – to jsou hlavní důvody, proč by Garcíův a Rubínův Béowulf neměl chybět v knihovnách komiksových fajnšmekrů. A nemusejí to být jen fanoušci hrdinské fantasy – ti jej naopak můžou považovat za málo realistický a příliš „artový“.