Série humoristických próz zámeckého kastelána Evžena Bočka započatá v roce 2012 románem Poslední aristokratka letos dospěla k pátému dílu. Mezitím se stala jedním z největších bestsellerů posledních let a dočkala se divadelní i filmové adaptace. Těží z dobře vymyšlených postav, jejichž venkovské plebejství či rázovitá „mimoňovitost“ výtečně kontrastují s poklidným a důstojným prostředím, které si obvykle s historickými hrady a zámky spojujeme. Důležitá je také atmosféra devadesátých let, kdy se příběhy odehrávají, ona doba, kdy bylo ve veselém chaosu možné skoro všechno a svoboda jednotlivce ve všech oblastech života měla úroveň, na kterou pamětníci už jen vzpomínají. Vše bylo nové, nevyzkoušené a neokoukané a stejně ještě působili i návštěvníci z Česka v zahraničí, kde tehdy čeští umělci, sportovci a politici slavili od té doby už nikdy neopakované úspěchy.

Boček všeho umně využívá a poprvé svou hlavní hrdinku Marii Kostkovou (dceru hraběte Kostky, který se ovšem o svém urozeném původu i restituci moravského hradu dozvěděl jako středostavovský emigrant v USA) vysílá mimo vděčné prostory svérázného šlechtického sídla. Poté co v minulém díle osazenstvo hradu spíše bezděčně zabránilo krádeži jednoho obrazu ze svých sbírek a navíc se ukázalo, že to byl originál od Rembrandta, který spořivý hrabě Kostka následně nerad vrátil Nizozemskému království, totiž od tamní královny Beatrix přišla na hrad Kostku pozvánka na vernisáž obrazu spojená s audiencí u královny. Marie, která má opět těžkosti ve vztahu se zchudlým šlechticem Launem, tak trochu natruc vyráží, a to i s kuriózním doprovodem.

Boček si drží solidní úroveň vtipkování, které vychází nejčastěji z toho, jak hlavní hrdinka a vypravěčka glosuje události a chování ostatních postav; v českém prostředí je jeho humor stále kultivovanější a vynalézavější než u většiny ostatních spisovatelů-humoristů. Oproti předchozím čtyřem knihám má Aristokratka u královského dvora však spíše syžet romantické komedie o novodobé Popelce, která svou bezprostředností a milou a nezáludnou povahou okouzlí přívětivější část královského dvora a soupeří buď s konkurentkami v lásce, nebo s nevraživostí konzervativců; patrně nejznámější z takových komedií je Deník princezny od Meg Cabotové, proslavený také veleúspěšnou hollywoodskou adaptací. Také z průměrné a ne zrovna nejštíhlejší Marie se s pomocí nizozemských vizážistů, luxusních šatů a briliantových šperků zapůjčených tajuplnou tetičkou stane hvězda královské recepce a následně i nizozemských médií. Sama o sobě věčně pochybující dívka všechny nástrahy cesty a aristokratických rituálů zvládne výborně, včetně toho, že neustále musí hlídat své nezodpovědné a nevyzpytatelné spolucestující. A i ten krásný, inteligentní a bohatý nápadník se objeví.

Vzhledem k povaze humoristických románů i k tomu, jak vypadaly předchozí díly Bočkovy série, je čtenář stále ve střehu, kdy se idylický děj nějak zvrtne, kdy se to velkolepým tragikomickým způsobem pokazí či kdy se vyjeví, že vše je jen sen nebo idealizovaná představa. Kupodivu k tomu až do konce knihy nedojde. Což ale neznamená, že to nenastane později: podobně jako u prvních tří dílů série je totiž závěr otevřený, a to způsobem, který má asi navnadit k dychtivému čekání na pokračování, ale přinejmenším část čtenářů může také zklamat. Marii totiž zanechává na vrcholu blaha a s dilematem, kterého ze dvou vysněných nápadníků si má zvolit.

Takový závěr je typický pro seriálové epizody, jen u seriálu čekají diváci maximálně týden (ale v současnosti spíše méně), zatímco na poslední stránce avizované pokračování Aristokratka pod palbou lásky ještě nemá určený ani rok vydání. První tři knihy série nabízely epizodní situační i slovní humor, ve čtvrté se Boček vypjal k ucelenému zauzlenému příběhu s pointou. Zde se zřejmě k něčemu podobnému schyluje také, jen si čtenáři na rozuzlení budou muset počkat.