Zdá se, že se na české literární scéně po delší době opět objevil autor, který dokáže skvěle naplnit požadavky humoristického žánru. Dokonale ovládá většinu jeho pravidel i triků, přičemž se vyhýbá komunálním a politickým satirám, jaké obvykle nepříliš zdařile předvádějí jiní. Kyjovský rodák Evžen Boček (ročník 1966) se svými zatím dvěma romány Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013) přihlásil k tradici ryzí komedie, která nemá žádné větší ambice, než rozesmát čtenáře; což se Bočkovi dosti často daří. Přitom je to humor docela inteligentní, ale zároveň ne přechytralý, od čtenáře nevyžaduje více než znalost obecného domácího kontextu.

Boček pracuje jako kastelán na zámku v Miloticích a své profesní zážitky využil jako základní inspiraci: tematizuje zejména rozpor mezi tradičními funkcemi zámků v dobách, kdy byly stavěny a obývány, a situací současnou, kdy se jejich provoz neobejde bez výdělků z turistického ruchu. Nikomu (tedy žádné sociokulturní skupině) se neposmívá, nikoho neuráží, a přesto dokáže na malém prostoru jednoho zámku vykřesat záviděníhodné množství komických situací. Dokonce – pokud si kniha získá širší pozornost, k čemuž má všechny předpoklady, s výjimkou trestuhodně nevýrazné a spíše depresivně působící obálky – může poopravit pohled české veřejnosti na exilovou českou aristokracii.

Její příslušníci totiž bývají zhusta vnímáni jako cizáci, kteří si pohodlně žijí v bohatých západních zemích a ještě se ve vleklých a mediálně sledovaných soudních sporech snaží získat zpět své zabavené majetky, které by dle názoru většiny měly patřit „celému národu“. Boček s tímto postkomunistickým způsobem uvažování nepolemizuje přímo, spíše mimochodem. Jeho šlechtičtí exulanti Kostkové z Kostky totiž žili v USA život průměrné středostavovské rodiny a po počátečním nadšení z toho, že jim český stát vrací zabavený zámek, se brzy dočkávají už jen rozčarování: zámek je ve zbídačeném stavu a s nánosem mnoha historických kuriozit (od barvitě tragikomické rodové historie přes zabrání zámku nacisty, po němž zůstalo Himmlerovo apartmá vyzdobené hákovými kříži, až po velkolepou svatbu Heleny Vondráčkové v osmdesátých letech, po níž také zbyly nějaké rekvizity). Trojice zaměstnanců je více než svérázná a jejich jedinou společnými vlastnostmi jsou neochota a lenost. Zahradník je notorický hypochondr, kuchařka herdekbaba se slabostí pro domácí ořechovku, připravená slovníkem dlaždiče komentovat každou novinku či práci navíc, a kastelánovým jediným snem je zavřít zámek před návštěvníky a moderní civilizací vůbec, kteroužto touhu dává najevo glosováním všeho možného z perspektivy středověké vrchnosti.

Ale ani rodina Kostků není zrovna normální: z otce se pod tíhou zodpovědnosti za nově nabytý majetek vyklube rozmrzelý držgrešle, matka (přivdaná Američanka) si zase libuje v kýčovitém prožívání svého aristokratického statutu a anorektická puberťačka Denisa, kterou rodičům svěřil rodinný právník, u něhož se zadlužili, je karikaturou všech bizarních vlastností zmatené současné mládeže. Jediným normálním člověkem na zámku je devatenáctiletá Marie Kostková, která prostřednictvím deníkových zápisků a dopisů vše vypravuje; později k ní přibude ještě nově najatá pragmatická správcová, která ovšem obyvatele zámku pro změnu sužuje vynalézavými nápady, jak přilákat co nejvíc návštěvníků, jejichž následky bývají dost divoké.

Bočkovi se podařilo svůj literární zámek Kostka zabydlet výraznými a groteskně kontrastními a konfliktními postavami, což bývá pro úspěch humoristického románu klíčový předpoklad. Zdrojem humoru jsou generační, sociální i kulturní nesoulady, snaha bývalé průměrné americké rodiny osvojit si šlechtické zvyky a rituály ať již z vlastní iniciativy, či kvůli marketingu zámku, a oproti tomu tendence plebejských zaměstnanců usnadnit si život, případně své zaměstnavatele nějak obalamutit. Čtenář sleduje eskapády zdravým rozumem Marie, jejímž hlavním handicapem je mírná nadváha a nedostatečná znalost češtiny (což Boček opět umně využívá častým zapojováním slangových výrazů a rčení, pro Marii nesrozumitelných), ale sympatizuje vlastně se všemi postavami. Přes neustávající hašteřivost mají totiž alespoň jeden společný cíl, totiž udržet zámek v obyvatelném stavu.

Vedle výrazné až hyperbolické typizace postav Boček buduje svůj humor na zpětném glosování drobných i větších nezdarů a kalamit: v pestré sestavě vždy najde někoho, z jehož pozice komentář zazní obzvláště jedovatě. A do děje ještě vstupují další postavy, od fiktivních (zejména zchudlá a rozhádaná šlechtická rodina Launů či právník, jehož hlavním přáním je zbavit se obtížně zvladatelné dcery) až po ty reálné: knížete Schwarzenberga, který tu díky svému obrovskému majetku vystupuje jako nedosažitelný vzor, ale zároveň si Boček utahuje z jeho proslulého usínání na veřejnosti (opravdu se to ale dělo už v devadesátých letech, kdy se děj knihy odehrává?), anglickou královskou rodinu či zmíněnou Helenu Vondráčkovou. A samozřejmě turisté: uřvané školní výpravy i důchodci, které zajímá právě jen zpěvaččina svatba, bohatí snobi, kteří si zaplatí individuální setkání se šlechtou, novináři a návštěvníci (alias mufloni) všech druhů, jimž pro šťavnatá vyjádření slouží hojně citovaná návštěvní kniha.

Dvě Bočkovy knihy mají jen jedinou vadu: jde o sled epizod, které postupují sice ve svižném tempu, ale v podstatě horizontálně, bez vyvrcholení v závěru. Aristokratka ve varu na Poslední aristokratku navazuje bezelstně přímočaře, prostě tam, kde děj předchozího svazku skončil; bez znalosti první knihy nemá smysl druhou číst. Boček se v jednom z mála rozhovorů, které zatím poskytl, zmínil, že kniha je vlastně hotová, jen vychází po částech. Možná by od nakladatelství bylo dobré, kdyby to čtenářům dalo nějak najevo: tedy že jde vlastně o četbu na pokračování, která bude uzavřena až třetím (nebo čtvrtým? pátým?) svazkem. Aristokratka ve varu má navíc jen něco málo přes sto stránek vlastního textu (nepočítáme-li rejstřík postav a další dodatky), což věru není mnoho, byť maloobchodní cena tomu jakžtakž odpovídá. Boček se již nyní zařadil někam mezi Michala Viewegha a Miloslava Švandrlíka a je skoro jisté, že se o něj budou přetahovat dramaturgové českých televizí: prostředí, situace i postavy jsou jak vystřižené z televizního sitcomu. Až završení přinejmenším nějaké etapy v životě Kostkových (protože jejich komické příhody lze vršit v podstatě donekonečna, a pokud bude mít autor dostatek nápadů, byl by hloupý, kdyby tak nečinil) ukáže, zda se Bočkovo dílo přiřadí ke klasice české humoristické literatury, anebo zda na něj čtenáři po příjemném, ale krátkém zážitku zase zapomenou.