Kastelán a spisovatel Evžen Boček před vydáním šestého dílu série o mladé novopečené aristokratce ohlásil, že to bude díl poslední. Dává to smysl, protože šestá kniha uzavírá rok, který rodina českého exulanta v USA Kostky strávila zpátky doma, v mírně zchátralém zámku, jenž jim byl vrácen v restituci. Stalo se to 5. prosince roku 1996 a přesně o rok později tedy děj série končí. A to happyendem, který zprvu čistě humoristickou sérii posouvá do žánru romantické komedie. Ale pro Bočkovy čtenáře to zas není tak velké překvapení, protože už předchozí román Aristokratka u královského dvora k tomuto žánru inklinoval, a koneckonců když je vypravěčkou devatenáctiletá dívka, dá se takové vyústění tak nějak očekávat.

Jestliže závěr předchozí knihy čtenáře trochu napínal, protože autor zanechal titulní hrdinku Marii v dilematu mezi dvěma nápadníky, Aristokratka pod palbou lásky toto dilema až do posledních stránek drží. A palbou lásky jsou míněny spíše nečekané námluvy jiných postav, u nichž to čtenář vskutku nepředpokládá, totiž hypochondrického zahradníka, a dokonce asociálního a morousovitého kastelána, o něhož se přetahují hned dvě nápadnice. Zatímco Marie (tak trochu v kontrastu s tím, jak okouzlená byla oběma muži v předchozích knihách) víceméně odmítá dvoření nizozemského milionáře i chudého hraběte ze sousedního zámku, v jejím okolí se rozehrávají nepravděpodobné milostné pletky. Mohou za ně především dvě nové postavy, režisérka televizního dokumentu o Marii a její kameramanka, obě pracující pro nizozemskou produkci.

Jinak se ale vše vrací do starých kolejí, dokonce až někam k prvním třem knihám, které se nesly v duchu tragikomických epizodických dějů, v nichž svůj svéráz demonstrovaly hlavní i vedlejší postavy příběhu, tedy jak zmatkující tříčlenná rodinka novopečených aristokratů, tak jejich neochotné služebnictvo; a nakonec ještě několik postav, které se na zámku objevily v průběhu děje – a už tu zůstaly.

Z příběhu poslední knihy se tak trochu vytrácejí Mariini rodiče: otce, posedlého šetřením a sháněním peněz, autor uklidí hlídat tajuplnou tetičku, která pro Marii vykouzlila drahocenný briliantový náhrdelník, matku pošle rovnou zpátky do New Yorku. Více prostoru dostávají tedy jejich rázovití zaměstnanci, které dokonce Boček alespoň na čas vyvede z jejich dosavadních rolí. Což je sympatický, bohužel však jen vzácný prvek celé série: většina postav jinak zůstává celou dobu uzavřena v typologii, kterou jim autor přisoudil hned v prvních kapitolách. Zčásti je to samozřejmě vděčné, protože čtenáři si takzvaně „užijí“ tradiční úchylky a poklesky svých oblíbenců, na druhou stranu to s přibývajícími svazky začíná být stereotypní.

To je první slabina Bočkovy série, jíž se v minulé knize autor vyhnul tím, že převážnou část děje přesunul do Nizozemska a ponechal v něm jen tři z hlavních postav. Ta druhá tkví v celkové kompozici jednotlivých knih. Většina z nich má epizodickou strukturu a schází jim výraznější závěr. Jen jednou, v knize Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka, se autor vzepjal k rozepsání uceleného uzavřeného příběhu, velkolepě komického zločineckého komplotu. Škoda jen, že mu zvolený způsob vyprávění (retrospektivní deníky) neumožnil dodat knize patřičné finále a závěr opět vyzněl trochu do ztracena.

Což v zásadě platí i o posledním přírůstku do série: děj končí předvídatelně a bez nějakých velkých komických eskapád; ty se odehrají opět spíše uprostřed knihy (zejména kalamita způsobená nájezdem chovatelů psů). Nic proti tomu, je to vlastně uspokojivé, ale to je jedna školní známka taky, a velkou radost přitom nedělá.

Totéž naštěstí nelze říci o Bočkově psaní. Jakkoliv má své limity, stále nabízí jak očekávaný situační humor, založený na hyperbolizaci unikátních zkušeností kastelána, tak mnohem překvapivější humor slovní, když dokáže své podivuhodné postavy charakterizovat originálním slovníkem a při absenci přímé řeči u čtenářů opakovaně vyvolávat smích břitce sarkastickým glosováním vice či méně bizarních úvah a dějů.

Boček sérii ukončuje ve správnou chvíli: stále si v ní ještě drží původní jiskru, byť energie a imaginace už trochu slábne. Ale rozhodně bude dobré sledovat další autorův vývoj. A na zámek Kostka se koneckonců vždycky může vrátit, s nějakým výraznějším časovým odstupem, se zestárlými postavami a novými přírůstky v rodině i v personálu.