Milan Ohnisko, básník oceněný v tomto roce Magnesií Literou za básnickou sbírku Světlo v ráně, vystupuje v knize Who The Fuck Is David Koller v neobvyklých polohách – jako dotazovatel ustupuje do pozadí, aby přenechal prostor svému „hostu“, Davidu Kollerovi, a jako editor knihy propojuje střípky z Kollerových vyprávění se slovy jeho blízkých a kolegů a vytváří tak komplexnější obraz známého umělce, než jaký by poskytl rozhovor sám.

Jaký je tedy Ohniskův Koller? Především hodně barvitý vypravěč. I bez Ohniskova pobízení spontánně přechází například od umělců, kteří ho inspirovali, ke vzpomínkám a příběhům, které se s nimi pojí na první pohled třeba jen vzdáleně, a používá přitom výrazy sobě vlastní. Někdy se ale vzdálí příliš a donutí Ohniska, aby do proudu asociací lehce vstoupil, doplnil souvislost či časový údaj a pomohl tak čtenáři se v těch mnohdy fantastických „historkách z natáčení“ zorientovat.

Ohnisko si je jako tazatel evidentně dobře vědom toho, že jsou právě historky z natáčení v rámci rozhovorů velmi oblíbené, zvlášť v různých televizních talkshow, a dává to najevo například tehdy, když se Kollera s pořádnou dávkou ironie zeptá: „Máš nějakou historku z natáčení?“ (s. 60). Je ale zároveň patrné, že ani jeden z nich netouží po tom, aby zůstalo jen u toho, a rychle změní téma na mnohem vážnější, třeba na starost o děti. Koller sám navíc na závěr vše řečené zpochybní slovy: „A co jsem tu řekl, je v každým případě fikce…“ (s. 63)

Hodně Ohniskových otázek míří k tomu, kým byl David Koller ještě před kapelou Lucie, co dělal v dětství a dospívání, jak začínal s muzikou, s kým kamarádil a kdo ho přivedl na cestu, která směřovala právě ke kapele Lucie a k její slavné dráze. Zároveň ho ale zajímají i jiné projekty, často ne přímo hudební, kterým se Koller věnuje dnes. Zkrátka se Ohnisko spíš než na známou kapelu ptá na vše ostatní kolem. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je nasnadě – o Lucii už toho bylo napsáno i natočeno hodně, mimo jiné loňský filmový dokument Lucie – příběh jedný kapely. Ohnisko se snaží dát důraz na to, na co v takových knihách, filmech a pořadech nebývá místo, tedy na člověka. Abychom ale byli přesní, jejich rozhovor se Lucii nevyhne tak úplně, hlavně tehdy, když dává Ohnisko Kollerovi prostor, aby řekl, proč se z jeho hlediska kapela rozpadla a jak se dala znovu dohromady. A také se kapely týká část vnořeného minirozhovoru s Kollerovým nejstarším synem Adamem, který byl už v dětství tak trochu součástí kapely, ale dnes je jejím aktivním členem.

Rozhovor ale tvoří jen jednu část knihy. Ta druhá se skládá ze vzpomínek a slov, které knize o Davidu Kollerovi věnovali jeho nejbližší, jeho kolegové i ti, které ovlivnil, aniž by to vůbec tušil. Z těch překvapivějších oslovených jmenujme třeba Karla Schwarzenberga, Michala Viewegha nebo komika Lukáše Pavláska. Některé výpovědi jsou obsáhlé, jiné stručné, ale výstižné jako třeba ta od kytaristy a člena známé rockové kapely Blue Effect, Radima Hladíka, která je ještě o to cennější, že ji knize věnoval nedlouho před svou smrtí.

Obě části doplňuje mnoho fotografií a pár dokumentů, které vše ilustrují; mimo jiné i to, jak se Kollerovy vlasy prodlužovaly a pak skokově zkracovaly, a to stále dokola. Najdeme mezi nimi také stížnost sousedky Kollerových, že malý David buší do bubnů mimo stanovenou dobu a dělá s kamarády kravál, různé průkazky a potvrzení dokládající pomocné profese, které za dob socialismu zastával, i zamítnuté žádosti o vycestování.

Z celé této mozaiky tak vzniká obraz muzikanta, který na sobě dřel už od dětství, parťáka pro všemožné mejdany a táty, kterého si všichni oslovení váží pro jeho umělecké a lidské kvality, ačkoli ne vždy souzní s jeho politickými aktivitami.