Když v roce 1976 poprvé vyšla čtivá a úderná kniha Sobecký gen (The Selfish Gene, Mladá fronta, 1998) britského etologa, evolučního biologa, zapáleného věrobijce a zdatného vědeckého popularizátora Richarda Dawkinse (nar. 1941), vyvolala poprask a v následujících desetiletích zásadně proměnila evoluční biologii i naše uvažování o živé přírodě. Netrvalo dlouho a Dawkins, jehož jméno ve vědecké komunitě i mimo ni zaznívalo čím dál častěji, vydal několik dalších, přinejmenším stejně podnětných titulů, například The Extended Phenotype (1982; do češtiny kupodivu nikdy nepřeložený, přesto často uváděný pod názvem Rozšířený fenotyp), Slepý hodinář (The Blind Watchmaker, 1986; Paseka, 2002) či objemnou, avšak fascinující evoluční pouť k našim jednobuněčným předkům nazvanou Příběh předka (The Ancestor's Tale, 2004; Academia, 2008). Krom těchto spíše odbornějších knih se čeští čtenáři vedle dvoudílné biografie (Dybbuk, 2015 a 2016) mohli seznámit i s jeho populárnější tvorbou, z níž nejznámější je patrně silně protináboženský Boží blud (The God Delusion, 2006; Academia, 2009) a jeho biologický doplněk Největší show pod Sluncem (The Greatest Show on Earth, 2009; Argo a Dokořán, 2011) shrnující důkazy o evoluci a vyvracející dávná kreacionistická klišé. Dawkinsovo jméno stále táhne a je to patrně jeden z mála vědců, kteří se mohou pyšnit tím, že se navzdory hrozbě neaktuálnosti čas od času dočkají překladu i jejich starší díla. Právě to je případ knihy Rozplétání duhy (Unweaving the Rainbow, 1998), třiasedmdesátého svazku edice Galileo, která v poslední době po určité stagnaci znovu nabírá na síle.

Vulgarizace vědy a naivita
Inspirací pro název knihy i některých kapitol se staly verše anglického básníka Johna Keatse (1795–1821), který tvrdil, že Isaac Newton svým experimentem s hranolem a rozložením světla na jednotlivé barevné složky zbavil duhu jejího kouzla. Je však pravda, že vědecké poznání zbavuje svět poetické krásy? S tím Dawkins zásadně nesouhlasí, ba naopak, skutečná věda by podle něj měla poskytovat „místo pro poezii“, inspirovat a vzbuzovat posvátný údiv, který je lidské mysli vlastní, ale jejž často zneužívají různí kejklíři, jasnovidci, astrologové či parapsychologové. Kniha Rozplétání duhy je důraznou obhajobou této teze a jedním z jejích hlavních cílů je vyvrátit domněnku, že „věda je zabijákem radosti z poezie, suchým a chladným, bezbožným, arogantně povýšeným a postrádajícím vše, co by si mladý romantik mohl přát“.

Ačkoli by anotace i výše uvedený citát mohly naznačovat, že tentokrát nepůjde o žádnou velkou vědu, nýbrž o dojímavé filozofování, Dawkins nezklame, neboť k tématu přistupuje s akademickou pečlivostí, zásobou argumentů a břitkým jazykem, na nějž jsou jeho čtenáři zvyklí. Ve dvanácti kapitolách se v pozoruhodném proudu myšlenek propojujících na první pohled jen volně související otázky dostane od fyzikálně-biologického popisu barev a jejich vnímání přes kritiku astrologie až k teorii pravděpodobnosti a obhajobě teorie sobeckého genu. Ze všeho nejdřív se ovšem pouští do úvah o vědě a jejího zkresleného vnímání veřejností, za které podle něj nemohou jen lidé, kteří vědu snad ze strachu otevřeně haní a snižují její společenský význam, ale někdy též sami vědci, kteří ve snaze o popularizaci zacházejí příliš daleko a dělají z vědy jednoduchou zábavu, kterou zvládne každý. To sice podle Dawkinse na přírodovědné fakulty přitáhne nové zájemce, nicméně ti brzy prozřou a zjistí, že ačkoli věda je skutečně úžasná, je rovněž velice náročná. V souvislosti s všeobecným vnímáním vědy Dawkins nemá pochopení ani pro tvůrce sci-fi knih, filmů a seriálů, kteří nedbají mezí přírodních zákonů, popřípadě v zápletkách nepokrytě využívají „kouzla“ a další nesmysly, nedejbůh otevřeně oslavují nevysvětlitelné, jako to dělala proslulá Akta X. Taková díla podle něj nijak nepřispívají ke skutečnému porozumění okolnímu světu a rozvoji tolik potřebné zdravé skepse.

K té se Dawkins vrací i v šesté, značně kritické kapitole, která se věnuje zneužívání našeho přirozeného poetického údivu všelijakými šarlatány, například astrology a televizními jasnovidci, kteří svými „nesmyslnými žvásty“ z lidí pouze tahají peníze a v některých případech mohou být i nebezpeční. Ptá se proto, proč neexistují zákony, jež by před takovými ničemy člověka chránily stejně, jako jej chrání před falešnou reklamou a nepravdivým informováním o různých produktech. S jízlivostí sobě vlastní uvádí, že jelikož nechce působit předsudečně, dívá se i zde v prvé řadě na fakta, která ovšem jasně ukazují, že astrologie a podobné záležitosti opravdu nefungují, přičemž se potutelně podivuje nad nekonzistentností předpovědí astrologů: „Člověk by čekal, že se vzájemně domluví alespoň do té míry, že si přinejmenším nebudou vzájemně protiřečit.“ Podle Dawkinse by touhu po zázracích, kterou si tito pofidérní baviči neprávem uzurpují, dokázala věda naplnit nepochybně lépe: „Zatímco tradiční náboženství na Západě upadá, na jeho místo se nedostává věda a její prozíravější, velkolepější pohled na vesmír, nýbrž paranormální jevy a astrologie.“ Právě víru v podobné nesmysly dává autor za vinu nedostatku zdravé skepse u „nedospělých“ dospělých, kteří jsou podobně jako děti příliš důvěřiví. Podotýká, že u dětí má naivní důvěřivost své evoluční opodstatnění, jímž je co nejrychlejší načerpání základních informací o světě od zkušenějších členů rodiny a společnosti, avšak s dospíváním je nutné se jí zbavit. Naší zálibou v tajemnu se posléze zabývá i sedmá kapitola, která na mnoha příkladech ze života ukazuje, jak a proč nepřeceňovat náhodné souhry okolností – statistika totiž říká, že někdo je zažít musí. Nehledě na fakt, že si samozřejmě pamatujeme jen situace, kdy k náhodné události došlo, nikoli ty hromady „promarněných“ příležitostí.

Od světla k mozku
Jak bylo zmíněno na začátku, výchozím motivem knihy je otázka, jestli duhu její fyzikální popis připravuje o poetické kouzlo. To se Dawkins snaží vyvrátit ve třetí kapitole, v níž vysvětluje princip vzniku duhy a popisuje, co je to světlo, jak jej oko vnímá a kde se ze světla o různých vlnových délkách stávají barvy, jak je známe. Světlo však není jedinou entitou, kterou lze „rozplést“. Ve čtvrté kapitole autor ukazuje, že podobně můžeme naložit i se zvukem, a v té páté, že něco podobného se dá provést též s geny, což je užitečné třeba v soudní praxi. Geny koneckonců tvořily a tvoří důležitou součást Dawkinsova vědeckého bádání a není divu, že se na ně dostane i v jiných kapitolách, zejména v souvislosti s teorií sobeckého genu, kterou někteří autorovi kolegové ne a ne skousnout.

Polemice s oponenty se de facto věnuje i osmá kapitola, jejímž cílem je mimo jiné přiblížit význam metafor ve vědě a upozornit, že někdy mohou vést na scestí a vyústit ve špatnou poetickou vědu, respektive vědu, která je dobrou poezií, ale inspiruje ke špatné vědě: „Dovednost v ovládání metafor a symbolů je jedním z charakteristických znaků vědeckého genia.“ Po krátké předehře, v níž upozorní například na radikální feministky zastávající názor, že exaktní věda založená na experimentu je výdobytkem bílého muže a je třeba se jí vyvarovat, přechází ke kritice využívání metafor v díle svého velkého a bohužel již zesnulého rivala, evolučního biologa Stephena Jaye Goulda, s nímž si touto formou vtipně vyřizuje účty. Za povšimnutí například stojí, že hned na začátku Dawkins vyzdvihuje Gouldovy spisovatelské kvality, přičemž okázale pomine, že Gould byl především vynikajícím vědcem.

V závěru již Dawkins osobní animozity a geny zase opouští a vrací se k jádru věci, totiž rozpletené duze, kterou je třeba znovu splést. Činí tak objasněním, jak naše smysly přijímají informace o okolním světě, a především jak s takovými informacemi mozek nakládá při vnímání a rekonstrukci reality. Podle autora smysly nezaznamenávají stav okolního světa neustále, což by bylo z hlediska množství informace nemyslitelné, ale všímají si pouze změn: „Vše o světě je signalizováno jako změna a právě v tom spočívají velké úspory.“ Tyto údaje potom slouží k uzpůsobování jakési vnitřní „virtuální reality“: „Mozek vytváří virtuální svět, který je úplnější než obraz přenášený smysly.“ S mozkem se nicméně pojí ještě jedna zajímavá otázka, totiž proč se zrovna u našeho druhu během několika milionů let evoluce tak výrazně a poměrně rychle zvětšil. Autor se domnívá, že za to může „samoposilující se koevoluce“, která by se dala přirovnat ke koevoluci softwaru a hardwaru. Co ale bylo tím softwarem? Jazyk, čtení map, házení předměty při lovu, memy (Dawkinsovo oblíbené téma) nebo pohlavní výběr? To zatím nevíme.

Rozplétání duhy je rozhodně pozoruhodné dílo, jež nepopularizuje pouze vědu, ale ukazuje také to, jak by se věda popularizovat měla, a čeho by se naopak bylo dobré při této činnosti vyvarovat. Pokud jde o vytyčený cíl, totiž ukázat vědu jako možný inspirační zdroj pro poezii a jako něco, co samo svou podstatou, totiž odhalováním zákonitostí univerza, „poetický údiv“ nutně vzbouzí, dá se říct, že je v tom celkem úspěšná, byť nadšení budou především čtenáři, kteří jsou s autorem takříkajíc na stejné vlně. Jeho styl psaní, jakkoli vybroušený a vyargumentovaný, totiž asi nemá šanci přesvědčit kohokoli z těch, jež kritizuje. Některým čtenářům nemusí být po chuti ani Dawkinsova pověstná arogance, která k němu ovšem nedílně patří a dodává jeho textům na osobitosti. Těm, již se s ním dosud nesetkali, jsou-li tací, kniha poslouží i jako určitý průřez jeho ostatními díly, neboť nejenže odkazuje na ta starší (Sobecký gen, Slepý hodinář), ale na mnoha místech probleskují také zárodky těch pozdějších (Příběh předka, Boží blud). Rozplétání duhy každopádně ani po více než dvaceti letech od napsání na aktuálnosti příliš neztratilo a už jen vzhledem k mnoha podnětným myšlenkám proloženým inspirativními verši si překlad zasloužilo.