Lidé odedávna sní o létání, což vyjadřují i formou pohádek, mýtů, ale i extatických mystických vizí. Někteří navíc popisují svoje zážitky astrálního (či jiného) putování, kdy jejich duše volně létaly nad jejich vlastním tělem, což jsou představy, které se ale nevyhýbají ani našim vzdělaným současníkům. Tak kupříkladu mezinárodně uznávaný Jiří Froněk, chirurg a přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM, nedávno v knize Orgány nepatří do nebe (N media 2023) přiznal, že i on četl knihy o lidech, kteří údajně přežili klinickou smrt a na resuscitační tým se dívali odněkud z výšky. A jemu se prý v návaznosti na to přímo na sále mnohokrát mihlo v hlavě, jestli duše zemřelého dárce je přítomna i na operačním sále a od stropu se dívá, jak jim operace jde. Dnes už lidé dovedou létat i díky technickým prostředkům, které jsme k tomu vytvořili, ale mnozí živočichové i části rostlin to umí zcela přirozeně, sami od sebe. A právě na ně se zaměřuje kniha evolučního biologa Richarda Dawkinse S hlavou v oblacích. Vítězství nad gravitací.

Autor se nejprve, jak už jsou u něj čtenáři zvyklí, vypořádává s těmi, kteří podle něj propadli „náboženskému bludu“, čili uvádí na „pravou míru“ antické mýty (Ikaros by se při stoupání vzhůru dostával do oblastí s nižšími teplotami, nikoli vyššími, takže by se jeho křídla rozhodně neroztála horkem) či křesťanské představy o andělích, respektive jejich výtvarná zpodobnění. Na adresu obrazu Zvěstování Leonarda da Vinciho podotýká, že archanděl Gabriel je na něm zachycen s disproporčně malými křídly: „Taková křídla by měla problém uzvednout dítě, natož dospělého muže (byť s ženskými rysy) vysokého jako Gabriel, jak ho Leonardo namaloval.“ (Sluší se dodat, že andělé jsou ale u většiny křesťanů vnímáni jako duchovní bytosti bez fyzického těla našeho typu.) Také se posmívá Arthuru Conanu Doylovi za to, že „naletěl“ na průhledný trik údajně dokazující existenci víl.  

A pak už Dawkins přechází k biologii a mechanice rostlinného a hlavně živočišného létání, respektive plachtění či vznášení se. Přičemž současně polemizuje s kreacionismem a vysvětluje, jaké obecně „funguje“ evoluce. Například jak evolučně velmi vzdálení tvorové opakovaně dospívají k velmi podobným tělesným tvarům, protože „fyzika je fyzika a evoluce ptáků či letounů (netopýři a kaloni) se musela potýkat s týmiž fyzikálními zákony“ (a totéž se v posledku ovšem týká i současných leteckých designérů). Případně jak se během evoluce složitě hledá optimální kompromis mezi protikladnými požadavky, například mezi stabilitou a manévrovatelností – což opět platí stejně tak pro letadla jako ptáky. (Mimochodem to, že ptáci už dnes nemají zuby jako jejich dávní předci je možná dáno tím, že byly těžší než rohovinový zobák, který je nahradil). A dále autor na různých příkladech ukazuje, jak evoluce „ráda“ využívá už existující tělesné struktury ke zcela odlišným funkcím. Kupříkladu peří se nejen podle něj zřejmě původně nevyvinulo jako prostředek k létání, ale jako tepelná izolace, podobně jako srst savců. 

Autor přitom rekapituluje nejen různé způsoby pohybu vzduchem –⁠ včetně těch krajních či paradoxně pojmenovaných jako „létání pod vodou“ nebo „plavání vzduchem“. A věnuje se i případům živočichů, kteří létat uměli, ale zvláště ve specifických prostředích některých ostrovních ekosystémů jim tato schopnost k ničemu nebyla, takže o ni postupně, ale trvale přišli. Případně mají křídla jen po omezenou etapu svého života a pak si je odkusují, jako mravenči královny. Výjimkou jsou létající savci, u kterých autor podobný případ zatím nezná. Čemuž se nemálo diví: „Zdá se to být překvapivé. Člověk by si myslel, že stejné důvody, jež stojí za několikanásobným evolučním vznikem nelétavých ptáků na ostrovech, budou platit i pro letouny.“ Dodejme ale, že existují netopýři (a jim příbuzní tvorové), u kterých bylo létání sice potlačeno, ale zachovali si ho. Jak vysvětluje biolog Jaroslav Petr, například mystacina novozélandská neztratila schopnost letu, ale protože žije na ostrovech, kde se původně nevyskytovaly šelmy, shání v noci potravu na zemi, po které velmi čile leze. „Dá se říct, že u ní dominuje chůze nad letem, protože je to energeticky méně náročné a na zemi nachází dost potravy.“

Vedle otázek po budoucnosti evoluce vznáší Dawkins komplementárně i takové, které se vztahují k jejím počátkům a patří spíše do metafyziky než biologie. Například proč část našich prehistorických předků opustila Afriku a kolonizovala další kontinenty: „Hnalo je volání hvězd?“ Případně podnítilo stejné volání hvězd první rybu, aby se vydala na souš? Byla to prostě obzvláště dobrodružná a smělá ryba, nebo šlo o šťastnou náhodu? A co první plaz, který se vznesl do vzduchu? „Byl to geniální, průkopnický individualista?“   

Kniha nakonec ústí v oslavu vědeckého (exaktního) bádání jako takového. Stejně jako létání bylo únikem před gravitací do třetího rozměru, představuje věda pro Dawkinse možnost odpoutat se od všední každodennosti a vystoupat do neprobádaných výšin představivosti. „Roztáhněte křídla a sledujte, kam vás vynesou,“ vyzývá autor čtenáře. A v knize dokonce najdeme i citát z pohřbu biologa Williama Hamiltona (1936–2000), kterému jeho partnerka během anglického pohřbu slibovala, že posmrtně se snad některé molekuly jeho těla vzduchem dostanou do milované džungle Jižní Ameriky: „Nebudeš žít pouze v broucích, ale i v miliardách spor hub a řas, jež vítr vynese vysoko do troposféry, kde všechny tvé části dají vzniknout mrakům, budou putovat přes oceány, padat dolů a znovu a znovu se vznášet do výše, dokud tě nakonec dešťová kapka nespojí s vodou podmáčeného amazonského lesa.“ Nakonec tedy kniha zapřisáhlého ateisty Dawkinse získává i jistý spirituální, nebo dokonce skoro panteistický rozměr. Ostatně už v knize Rozplétání duhy. Věda, bludy a touha po zázraku (Academia 2020) Richard Dawkins přiznal, že jeho nejoblíbenějším básníkem je, jak sám říká, „zmatený irský mystik“, ale též okultista William Butler Yeats…

Každopádně zájemci o létající živočichy či semena v publikaci S hlavou v oblacích najdou srozumitelný výklad se spoustou zajímavostí. A komu by to nestačilo, může se těšit na knihu zmíněného Jaroslava Petra Desatero pohybů. Zvířata na souši, ve vodě a ve vzduchu. Ta bude pojednávat nejen o létání, ale též o chůzi a běhu, plavání, skocích, plazení, šplhání, potápění, pohybu pod zemí, a dokonce i o situacích, kdy se jedno zvíře doslova vozí na druhém…