Po několika novelách se českým čtenářům představuje i prvotina Héctora Tizóna, někdy přezdívaného „argentinský Juan Rulfo“. Sestává ze šestnácti krátkých povídek, jež autor napsal v letech 1958–1959, kdy žil jako kulturní atašé v Mexiku. Tizón v úvodu odtajňuje, s jakými problémy se při psaní knihy potýkal, a nechává nahlédnout i do svého soukromého života – uvádí například, jak se na zahrádce hospůdky, k níž neodmyslitelně patřil výřečný papoušek, scházel s mexickými spisovateli, jako byli Juan de la Cabada, který hltal Kerouacovu báseň Mexico City Blues, José Revueltas, později známý jako ideolog tzv. hnutí 68, nebo Joaquín Basanta, přítel krásné baletky Amalie Hernándezové. A také zde Tizón obnažuje svou „Odysseovu jizvu“: niterná témata, která se v těchto příbězích vynořují a budou neúnavně doprovázet celou jeho budoucí tvorbu – téma času, cesty, vyhnanství a návratu. Tizón se však neuchyluje k literárním experimentům ani své příběhy nepřetavuje do jazzových variací: jeho povídky tiše plynou v hluboké melancholii s příchutí ztraceného dětství.

„Úděl člověka závisí na tom, kde bydlí“ (s. 58)
Ve většině povídek není explicitně uvedené místo, kde se příběhy odehrávají. Objevuje se pouze hranice a město Formosa, z čehož lze vyvodit, že se jejich děje odvíjejí na severu Argentiny, v oblasti sousedící s Bolívií, kde Tizón prožil dětství i zemřel – proto byl ostatně také dlouhou dobu vnímán především jako regionální spisovatel. Povídky však právě díky své časté místní neukotvenosti získávají univerzální platnost, o což se Tizón, na způsob Borgese, ve svém díle snažil. Prostorová topika sbírky U kolejí pak má konkrétní podobu míst jako vykřičená čtvrť, vězeňská cela nebo osada u městské skládky, která životy protagonistů determinují, avšak i míst zcela běžných, jako je hospoda, rodinný dům nebo městské ulice, kde probíhají události, jež se mohou stát i nám. Vlak, k němuž se odkazuje nejen v názvu sbírky, ale i v téměř každé povídce, tato místa často míjí, nicméně žádná z postav do něj nikdy nenasedne, svému osudovému místu neunikne.

Postavy v Tizónových povídkách jsou děti, dospělí zatížení vzpomínkami na dětství, ale i malomyslní, pašeráci, dělníci, indiáni nebo ženy z chudé nižší vrstvy. Často jsou pronásledovány – policií, vojáky, spoluobčany nebo svou vlastní minulostí. Když už se jim podaří odejít pryč, k rodnému místu je vážou vztahy, které ani po letech nemizí a vábí je zpět. Jejich návraty spojuje odcizení, protože když se vrátí, jsou jiní, na rozdíl od starousedlíků, kteří jako by zamrzli v jednom bodě v místě a čase. Návrat je však změní: „Teprve po návratu si uvědomíme význam všech těch věcí, vůči nimž jsme do té doby byli naprosto lhostejní, a plně je pochopíme.“ (s. 23) Odcizení může vygradovat až do naprostého nepochopení, a dokonce až ke smrti, jako například v povídce Dvojčata, v níž mladší z bratrů podlehne náboženskému zápalu a nesetká se s porozuměním svého staršího sourozence. Právě smrt je v povídkách zlomovým momentem, který postavy dále formuje, jindy smrtí příběh vrcholí. Bývá to úmrtí blízkého člověka nebo nečekaná násilná smrt: z vášně, politických důvodů, nešťastné náhody nebo hloupého nedorozumění. Vážná témata, jako jsou nespravedlnosti války, sociálního postavení nebo společenského vyčlenění, sporadicky vystřídá i odlehčující moment, jako například v povídce Nafta, v níž se malí kluci mnohem více než o naleziště černého zlata, které by je a jejich rodiny mohlo vytrhnout z chudoby, starají o to, aby ulovili dost ryb a mohli si koupit dres klubu Boca Juniors. Ať už se jedná o příběhy vyprávěné pohledem dětí, nebo dospělých, jedno mají společné: popisují životní události, které se nesmazatelně vryly do paměti.

Hra světla a stínu
Povídky však spojují i další aspekty. Tizón si v nich například často pohrává s barvami. Agustín z povídky Lehký a vlahý jako sen se noří do dětských vzpomínek, plných jásavých, živých barev; v dalších příbězích si postavy uchovávají z dětských let silné vizuální a auditivní vjemy, které si odnášejí ze slavností, karnevalů nebo ohňostrojů. K tomu se však vyjevují i temné vzpomínky na ztrátu, smrt nebo nezkrotnost živlů. Kontrasty se objevují nejen v popisech, ale také ve výstavbě textu. Napětí v povídkách totiž vzniká díky vypravěčské zkratce, častým časovým skokům, které najednou příběh chvatně přesunou do budoucnosti nebo minulosti, od přítomnosti zcela odlišné. Poklidně líčený text je napsaný úsporným, vyváženým stylem, působícím jako protiklad ke skrytým pudům, nevraživostem nebo nenávisti, která vyvěrá na povrch v jednání lidí. A v povídkách s válečnou tematikou se ukazuje, že situace není vždy černobílá, soudy postav mohou být mylné a mají fatální následky.

Třebaže je U kolejí sbírka útlá, překvapí vějířem příběhů, které navzdory spojujícím tématům nejsou repetitivní. Tizón si je vědom, že není „prvním, kdo něco takového napsal“ (s. 6), a pečlivě se zaměřuje na čistý, střídmý styl vyprávění, čímž nechává vyniknout sílu daného příběhu. Ze stránek knihy se tak na čtenáře přenese smutek a krutá ironie života a smrti, která ho vede k zamyšlení nad lidským údělem.