Vyhnanství, cesta, samota, vykořenění: motivy, na nichž argentinský spisovatel Héctor Tizón (1928–2012) vybudoval svůj literární svět. Téma exilu je v hispanoamerické literatuře 20. století velmi příznačné. Autoři vycházejí z historické situace regionu, stavějí i na vlastní zkušenosti. V případě argentinské literatury navazují na historické trauma národa, vládu vojenské junty nastolenou v roce 1976, která z vlasti vyhnala mnohé z jejich řad. Zatímco argentinský spisovatel Ricardo Piglia se v Umělém dýchání (česky Paseka, 2014) zajímá o takzvaný vnitřní exil, Héctor Tizón vychází z pozice evropského exulanta. Tři česky vydané romány, které tvoří jen drobný výsek z jeho románové tvorby čítající přes dvacet titulů, se točí okolo tématu nuceného vyhnanství i dobrovolného útěku. Protagonista Domu a větru prchá před násilím, hrdina románu Muž odjinud se snaží uniknout trestu za své zločiny i sám sobě, protagonista Krás světa (česky Julius Zirkus, 2006) utíká před traumatickými zážitky. Nesou si přitom jen bolest. V knize Dům a vítr se dočteme: „Po celý svůj život jsem měl stěhování spojeno se ztrátou a melancholií, nikoli se zvědavostí, nadějí či údivem.“ (s. 100)

Héctor Tizón, povoláním advokát, diplomat a novinář, a také romanopisec a povídkář, vydal Muže odjinud v barcelonském nakladatelství Seix Barral v roce 1988. Příběh tohoto jeho prvního románu publikovaného po návratu ze španělského exilu vysvítá už ze samotného názvu, v originální verzi ještě názornějšího, El hombre que llegó a un pueblo, muž, který přišel do vesnice. Vypráví o muži beze jména, který se na útěku před zákonem ocitá v zapadlé horské vsi. Její obyvatelé léta toužili po svém knězi a v cizinci vidí ztělesnění svého přání. Mají jej za svého ctihodného otce. Muž se zprvu přidělené roli brání, zvažuje riskantní útěk, ale rozhodne se pro snadnější cestu přetvářky.

Přijímá nejen roli kněze, ale i novodobého Šalamouna: odpovídá na hádanky vesničanů a mírní jejich rozepře. Rozhoduje však věci, kterým nerozumí, a odpovědi jen hádá pro potěšení prostých lidí. Přestože v něm vesničané spatřují svého zachránce, čtenář dobře ví, jak falešným spasitelem ve skutečnosti je. Muž však obě role hraje nejen pro vlastní pohodlí a bezpečí, ale také s vědomím, že jedině tak ulehčí vesničanům v jejich těžkém životě. Víra v něj jim přinese útěchu. „A jako by v něm záhy všichni viděli jakési znamení, znamení čehosi, co ve skrytu duše hledají: matka svého navráceného syna, v mládí znásilněná žena svého otce, slepec ztracené světlo svého dětství.“ (s. 75)

V celém příběhu chybějí jména, konkrétní místa, časové zasazení, zamlčeny jsou i zločiny. Před čtenářem stojí podobenství o lži a přetvářce. Filozofický rozměr knihy je její největší hodnotou. Nastoluje totiž otázky, které v mysli doznívají ještě dlouhou dobu. Žije člověk svůj život podle přání druhých? Může skloubit vlastní cíle s tužbami jiných lidí, nebo svým životem jen odehraje roli, do které ho obsadili druzí? Proč se nárokům společnosti nedokáže vzepřít? Vinu nenese jen jednotlivec, kritizována je celá společnost, která se slepou důvěrou projektuje svá přání do skutečnosti. Muž odjinud otvírá téma lidského nedorozumění, postavy spolu rozmlouvají, aniž by jeden druhému skutečně naslouchal; muž nechápe vesničany a oni zase nechápou jeho.

Autor románu se zamýšlí také nad střetem starého světa s moderní civilizací. Tyto dva odlišné světy se vzájemně vylučují. Odlehlou vesnici zničí civilizace, která se sem vkrade spolu se stavbou silnice. Venkovské prostředí není zvoleno náhodou, Héctor Tizón pochází z provincie Jujuy a své romány s oblibou situuje právě do tohoto regionu na severozápadě Argentiny, kde ostatně i zemřel. Pouto s provincií poznamenalo i jeho literární kariéru. Neproslavil se tak záhy jako jiní argentinští autoři, jejichž život byl spjatý s Buenos Aires, kritici se o jeho dílo začali zajímat až s velkým zpožděním.

Po formální stránce není Héctor Tizón žádný experimentátor, slova však volí velmi pečlivě. Očima svého hrdiny si prohlíží krajinu, osamělé lidi, zvířata i stromy, jako by právě slovy ohmatával ten zvláštní svět. Pomalý rytmus života na vesnici muži skýtá nekonečný počet hodin k přemýšlení. „Z čiré zahálky se muž probíral svými vzpomínkami, žil v nich.“ (s. 83) A mužovy reflexe plní jednu stránku knihy za druhou, když přemýšlí nad svou minulostí, povahou i touhami, zvažuje své postavení mezi vesničany. Zabředá do čím dál větší beznaděje, minulost se mu vplétá do přítomnosti.

Stejně pomalu, jako plynou mužovy dny na vsi, může pro čtenáře lačné po napětí rozvlekle plynout i kniha sama. Silný potenciál příběhu se utápí v meditativním rytmu a střípkovitém vyprávění. Román místy připomíná spíše soubor filozofických úvah. Záleží však na čtenářském vkusu: trpělivý čtenář autorovu stylu přijde na chuť.

Jak Muž odjinud zapadá do souboru autorovy tvorby? S dalšími dvěma česky vydanými romány jej kromě zmíněných motivů spojuje také styl lyrické prózy, v němž spíše než na jednotlivých historiích záleží na celkové atmosféře. Vyznění knih se ale liší. V románu Dům a vítr převáží všechnu bolest naděje na šťastný život v prostotě a také láska k vlasti, kterou ani násilníci a vrazi hrdinovi nemohou vzít, protože si ji nese v srdci. Také mezi řádky Krás světa prosvítá naděje ukrytá v možnosti spatřit krásy světa a radovat se z nich. „Krásy světa nesou s sebou ticho, které je neslýchané a zvláštní, a dávají nám zapomenout na osud, nouzi a neštěstí.“ Naproti tomu Muž odjinud je ponurá kniha. Autor v předmluvě říká, že se příběh snažil držet v mollové tónině. Útěchu nepřináší křesťanská víra zděděná po předcích a často proměněná v bezesmyslný zvyk, naplnění nepředstavují ani prchavá milostná poblouznění, odumírající už ve chvíli, kdy se rodí. Čtenář může v románu postrádat naději, může nelibě nést, jak se hrdina utápí ve zmaru, přetvářce a osamění. Čtenářsky přívětivější Krásy světa naopak nabízejí pozitivní apel: oproštění se od minulé bolesti a zrady nabízí jistou úlevu a radost. Jako by sám Tizón potřeboval napsat Krásy světa, aby dospěl k potěšení ze života, které Muž odjinud nalézt nedovedl. Pokud tedy Muž odjinud vyvolá ve čtenáři kromě zcela zásadních otázek také beznaděj, mohlo by jej snad „utěšit“ některé jiné Tizónovo dílo.