Tentokrát se neztratíme ve fantasmagorickém labyrintu babylónské knihovny, jak to známe z Borgesových povídek, ani ve spleti podzemních chodeb démonického velkoměsta, jak barvitě vykresluje Ernesto Sabato. Rovněž nebudeme přizváni k žádným fantastickým hrám, které nabízí Julio Cortázar. Tentokrát nám bude představena jiná Argentina, neboť s hrdinou posledního Tizónova románu podnikneme životní pouť obyčejného vesničana ze zapadlé provincie, daleko od živelného Buenos Aires. I když román přímo odkazuje na Odysseova dobrodružství, skromný příběh jeho hrdiny se pochopitelně zdaleka nevyrovná Homérovu slavnému eposu. Tizónův hrdina přesto svým poselstvím přesáhne dimenze své bezvýznamnosti a až s překvapivou naléhavostí bude klást věčné univerzální otázky o smyslu existence či ztracené identitě.

Včelař na cestě
Cesta, exil, hledání kořenů, konfrontace s drsným prostředím zapomenutého argentinského severozápadu jsou vzájemně propojená velká témata, která provázejí celou autorovu tvorbu. Jejich skromnější variací je i kniha Krásy světa. Je rozdělena do tří částí (Tehdy, Uplynulo dvacet let a Teď), z nichž každá představuje jednu životní etapu jistého včelaře z malé vesnice kdesi na konci země, který se zamiluje do rozverné dívky Laury, dcery alkoholika a učitelky zpěvu. Další významnou postavou je obchodník Venancio, rodinný přítel, který si pravidelně jezdí odebírat včelařův med a který díky vyzývavosti mladé paní domu později doplní třetí vrcholek milostného trojúhelníku. Jednoho dne včelař nalezne dům prázdný s dopisem na rozloučenou. Tato událost jej poznamená natolik, že se rozhodne za svým dosavadním životem udělat tlustou čáru a vymazat jej z paměti. Poté, co symbolicky vystřílí revolver do Lauřiny fotografie, opustí dům a vesnici a vydá se na cestu zapomnění, která se stane zároveň i cestou sebepoznávání.

Ve druhé části nacházíme včelaře po dvaceti letech v jednom z přístavů velké řeky (nové scenerie malého eposu), unaveného a sešlého dlouholetým bezcílným putováním. Dostává jméno Lucas. Jak se jmenoval v „předchozím životě“, se nedovíme. Děj, který měl v první části rychlý spád - postavy překypovaly životní energií -, zde jakoby zpomaluje a utápí se v delších monolozích, stejně jako proud obří řeky, jenž v deltě není vidět, ale při plavbě je znatelný. Většinu času totiž hrdina tráví na říčních nákladních lodích, kde příležitostně pracuje. Ani zde však neprožije velké dobrodružství jako Odysseus. Naopak, po celou dobu zůstává v podivné letargii, jako by upadl do nekonečné vnitřní prázdnoty, lhostejnosti k okolnímu světu, který se mu odcizil.

Pouze jednou ho z ní vytrhne podivný pasažér, který si na lodi, kde Lucas zrovna pracuje, zapomene svůj zápisník, jehož obsahem je zoufalá výpověď o smrti novorozence a touze zemřít. Krátce po této události Lucas opouští řeku a podnikne cestu vlakem nazdařbůh do vnitrozemí. Na nějakou dobu zakotví v jedné bezejmenné vesnici u osamělé ženy, která v něm rozdmýchá vyhaslý cit a milostnou touhu. Zároveň Lucas opráší staré řemeslo a znovu začne stavět včelí úly.

V poslední části se ale znovu - po vzoru velkého eposu - vrací do rodného kraje, kam ho přitáhne tíha minulosti, která v něm stále přežívá. Dozvídá se i o tragickém osudu milované Laury. Zjišťuje, že ztratil všechno, a to málo, co mu zbylo, zahodil: „Věci a místa už ho nezajímaly. Řekl si, že veškerá lidská existence je klam, že smrt a život jednotlivce nic neznamenají. (...) Konečně byl svobodným člověkem, který nemá co ztratit ani získat, ani vzpomínky. Protože je člověkem oproštěným.“ (s. 172)

Hledání krás světa – a jazyka
Tizónův román tedy nepojednává o opěvování krás světa, který hrdina prošel, nýbrž o jejich hledání. Krása však stále uniká, byť ji má často na dosah ruky, a nakonec mu mizí i ve vzpomínce. Zároveň jako by vypravěč (a s ním postavy) hledal způsob, správná slova a věty, jak tuto neuchopitelnost vyjádřit. Sám vypravěč totiž explicitně naznačuje, že hovoří za postavy, které nejsou schopny něco podstatného sdělit. Výsledkem je, že na sebe místy nesourodě narážejí strohé a elipsovité dialogy imitující způsob komunikace prostých venkovanů s monology nebo filozofickými rozpravami postav, jejichž jazyk je najednou stylově vybroušený, metaforický. Tu a tam knihou probleskne lehký osvěžující humor rozhovorů, je však často ubíjen těžkopádným patosem úvah vycházejících většinou z lidové moudrosti či moudrosti vypravěče, patosem kolikrát zbytečným a rušivým. Takový dojem vzniká například při popisu milostné scény: „Byla úplně zticha a cítila, že se Lucasovo tělo snaží dostat mezi její nohy. Když se jí vrátila slova, zeptala se s odevzdaností, která je tak vlastní národům, jejichž příslušníci vědí, že co se má stát, časem se stane:‚Už je ti dobře?’“(s. 128)

Autor se pokusil o alegorický příběh hledání identity a smyslu života, ale jako by z něj, možná kvůli přímé paralele s Homérovým eposem, která nás stále nutí srovnávat, trčela jakási vykonstruovanost, která čtenáři brání plně se ztotožnit s osudem hlavní postavy. Ta se pak stává univerzálním typem neukotveného jedince odkudkoli a právě proto možná postrádá opravdovost. Přestože autor čerpá inspiraci především z rodné provincie, ležící na severozápadě Argentiny, snaží se příběhu dodat univerzální charakter i tím, že děj nezasazuje do žádného konkrétního prostředí, nikdy neuvádí názvy míst, kudy hrdina prošel, dokonce symbolicky relativizuje i jeho vlastní jméno: „V těch dobách se včelař jmenoval Lucas.“ (s. 89).

I když román Krásy světa zřejmě není nejzdařilejší a nejsilnější autorovou knihou, je součástí významného díla, které u nás dotváří obraz argentinské literatury, pestřejší, než se na první pohled zdá.