Se Szczepanem Twardochem (nar. 1979) měli čeští čtenáři možnost se poprvé seznámit před třemi lety prostřednictvím románu Morfium, zasazeného do Varšavy po roce 1939. Letos vyšla v překladu další z autorových knih: román Král, v Polsku původně vydaný roku 2016. Jádro děje Twardoch tentokrát umístil do roku 1937, opět do prostředí Varšavy. Varšavy ovládané podsvětím a otřásané válkou gangů jako z Puzova Kmotra.

Avšak namísto střetů sicilských „obchodníků s olivovým olejem“ buď s dalšími Italy, nebo s irskými přistěhovalci, jak tomu bylo v Americe, se předválečná Varšava zmítá v bojích náboženských a politických. Blížící se historické události jsou cítit z bezmála každé popsané situace. Na jedné straně stojí židovské podsvětí, ovládané Kmotrem Kaplicou, na straně druhé fašisté, respektive falangisté.

Bezcitné vyprávění
Úvodní scénou autor symbolicky předznamenává, v jakém duchu se vztahy a děje jeho fikčního světa ponesou. Uvádí čtenáře na boxerský zápas mezi židovským bijcem Jakubem Šapirem a křesťanským rohovníkem Ziembińským, sympatizujícím s falangisty. Šapiro slavně vítězí a mimo jiné si odnáší nehynoucí obdiv Mojšeho (Mojžíše) Bernštajna – vypravěče, který sám sebe odsouvá na okraj příběhu (vyjádřeno nejpádněji patrně takto: „Mám pocit, jako bych v těch vzpomínkách mizel. Neexistuje Mojše Bernštajn, neexistuje Mojše, neexistuje Mojžíš, neexistuje Moše Inbar, je jenom Jakub, Jakub, Jakub“, s. 298) a do středu staví právě boxera a gangstera Jakuba, ztělesňujícího vše, čím vypravěč kdy chtěl být – silnou, sebejistou a hrůzu nahánějící pravou rukou Kmotra Kaplici. Příznačné je, že to byl právě Jakub, kdo zabil Bernštajnova otce, protože včas nesplácel dluhy. To, jak vypravěč tento fakt uvádí zcela bez citového zabarvení, ať už v podobě výčitek, či snad touhy po pomstě, pak jen podtrhuje celkový dojem z vypravěčova upozaďování svého příběhu i sebe sama ve prospěch idolu Šapira. Avšak upozadění je jen zdánlivé – druhá linie vyprávění se zaměřuje na stranou a jakoby mimochodem se odvíjející vlastní příběh Mojšeho Bernštajna, který coby stárnoucí izraelský generál ve výslužbě v exilu na psacím stroji s odstupem času zaznamenává vyprávěný příběh a mezitím nenápadně trousí střípky ze svého života, v němž nakonec nedosáhl vytoužených cílů, přestože dokázal mnoho jiných věcí, na kterých již nyní nezáleží. Avšak celá rovina Mojšeho života se později ukazuje být něčím zcela jiným – nespolehlivost vyprávění a jeho skutečnou podstatu (stejně jako pravou podstatu příběhu) Twardoch dlouho skrývá a pro kýžený efekt si postmodernistickým způsobem hraje se čtenářem. Faktem ovšem zůstává jistá odtažitost, která naopak umocňuje citově silné pasáže. Zejména díky ní totiž vyniká neslavná a nehezká realita gangsterského světa, skrytá pod pozlátkem. Tu čtenář odhaluje postupně a pomalu, společně s vypravěčem, který si ovšem stále udržuje odstup a city neprojevuje vůči své rodině ani vůči sobě, ale téměř výhradně vůči Jakubovi, který si na oplátku Mojšeho prakticky nevšímá.

Odstup od vlastní osoby demonstruje vypravěč ještě znatelněji na vztahu k ženám – jako stárnoucí muž trpí odchodem své jediné družky, životní partnerky Magdy, přestože (jak sám upozorňuje, jako by si v druhé půli románu náhle na okamžik vzpomněl) Magda je postavou v textu téměř nepřítomnou, ačkoli po většinu života stála Mojšemu po boku. Větší pozornosti se tedy dostává pochopitelně Emilii, Jakubově ženě. Jako by i tím Mojše podtrhoval svou bezvýznamnost vedle svého životního vzoru. Odosobnění má ještě jiný, z hlediska narativu mnohem zásadnější důvod, který autor dokázal zapracovat tak, aby neměl čtenář ani o stránku dřív podezření, že něco není tak, jak se zdá být. Samozřejmě ho však nebudeme prozrazovat, neboť bychom tím zkazili jeden z nejsilnějších efektů celého díla. Lze říct jen tolik, že po tomto odhalení veškerá všudypřítomná relativizace získá na novém významu a vše zapadne perfektně na své místo, přestože naopak vypravěč zrelativizuje (nebo lépe řečeno přímo odmítne) většinu toho, co bylo doposud řečeno, a dosud uvedené motivy jsou najednou zastíněny motivem viny. Viny, kterou se vypravěč snaží přebít lží, ale není to možné, a tak nakonec sám sobě i čtenáři vyjeví nečekanou pravdu.

Nevíra v člověka
Celý tento zvýrazněný nezájem o sebe samotného, stejně jako celá otázka relativizace a postup nespolehlivého vypravěče, se nese v duchu filozofické myšlenky, nenásilně propletené celým dílem. Tou je nevíra v Boha, zakořeněná však v něčem důležitějším – v nevíře v existenci člověka. Taková nevíra perfektně koresponduje nejen s vypravěčovou nezúčastněností a nespolehlivostí, ale s atmosférou knihy komplexně. Twardoch tedy na jedné straně popisuje lákavý gangsterský svět, ne nepodobný zmíněnému Puzovu Kmotrovi (popřípadě dalším dílům jakoby z Kmotrova fikčního světa), na straně druhé odhaluje jeho syrovou realitu, plnou smrti, strachu a utrpení. Ovšem, přidržíme-li se ještě na okamžik srovnání s patrně nejslavnější knihou tematizující mafii a gangy, Twardochovým polským gangsterům chybí corleonovská noblesa a smysl pro čest. Místo nich potkáváme postavy nezřídka primárně násilnické a zlé, zároveň však nevázané, divoké a hojně navštěvující bordel „u Rivky“. Ten představuje další veskrze symbolické místo, jehož povaha a podstata je čtenáři jasná už od začátku, aby pak autor postupně odhalil jeho temná zákoutí a krušný život „laciných holek“, jejichž prostřednictvím padají veškeré naivní představy („Rivka lépe než kdokoli jiný věděla, že kurvám se prstýnky nekupují. Kurvy dostanou šampaňské, když je dobře, a facku, když odmlouvají, potrat, když jsou v naději, bídu a samotu ve stáří. […] Některé ze svých dívek potkávala později na ulici, protože v téhle branži nemůžete postoupit výš. Některé žebraly a potom umíraly hlady a lhostejností…“, s. 296–297). Z bordelu „u Rivky“ se tak stává topos, skrze nějž Twardoch demaskuje utrpení skrývající se za zábavou a hýřením, což je motiv signifikantní pro celý román.

To nejlepší v hávu gangsterky
Ovšem bordel je jen jedno z míst, kde k utrpení dochází. Král je sice na první pohled do gangsterky zabalený, ale přece jen postmoderně pojatý historizující román¨, hraničící s filozofickou prózou. Vypráví o nebezpečí antisemitismu a nesnášenlivosti obecně, o riziku líbivosti idejí zneužívaných k politickým bojům, o nouzi a bídě, kterou postavy přijímají obvykle coby každodenní fakt (vyjma výlučných osob stojících nad nuzným světem, jako například Kmotra Kaplici, přestože i jejich čas se tlakem historických událostí nenávratně řítí do propasti) a osobní tragédie pro ně není ničím překvapujícím – naopak ji Twardoch na mnoha místech popisuje s věcnou odevzdaností („[p]řijal svůj osud i rány, které utržil, protože ve své moudrosti věděl, že někdo na světě trpět musí a zrovna teď to padlo na něj“, s. 255). Vypráví také o vině a touze po sebevykoupení, leč tento motiv se naplno odhalí až před koncem a jakékoli hlubší zamyšlení nad ním by možná prozrazovalo více, než si recenze může dovolit.

Přestože Král plyne svižným a příjemným tempem (a to i přes časté narušování různými odbočkami a časovými skoky) a pojednává o zdánlivě populárním tématu – což podtrhuje i množství bezmála akčních scén, jako je ostatně svým způsobem už úvodní boxerský mač –, nejedná se v žádném případě o oddechovou literaturu, nýbrž o ambiciózní společenskou prózu, překypující symboly, různými narážkami, obecnými otázkami a zamyšleními. Autor na pozadí gangsterky vykresluje svět, v němž neexistuje naděje ani šťastný konec – jen smrt, bolest a utrpení tak všední, že snad jedině v jeho přítomnosti může prosperovat onen na první pohled svůdný život v podsvětí. Avšak nezapomínejme, že ten je sám o sobě možná nejlepší alternativou pro vyděděnce, k nimž Židé v předválečné Varšavě patří. Autor si k tomu vypůjčuje postupy populární literatury, a ač není tento přístup sám o sobě ničím novým, musíme uznat, že ho Szczepan Twardoch ovládá přímo brilantně. Výsledkem je nejen osobitá kniha, reflektující část moderní historie z netradičního úhlu, ale také nesmírně silná sociálně-filozofická sonda, která ovšem nedrhne a nenudí příliš komplikovaným předestíráním svých tezí ani čtenáře neubíjí jejich hutností, jež v umělecké próze mají občas tendenci dusit samotný příběh. Když pak čtenář dojde k nečekaným odhalením v závěru, jež okrajově (a možná o to silněji) tematizují i holokaust, zavírá knihu s jistotou, že v něm pocit z ní zůstane ještě dlouhou dobu. A přesně to je efekt, který od té nejlepší literatury chceme.