Varšava, říjen 1939. Polsko právě po krátkém boji prohrálo válku, Varšavu obsadila německá armáda. Konstantin Willemann se probouzí se strašlivou kocovinou a snaží se uvědomit si, kdo vlastně je. V této úvodní scéně se objevují hned dva klíčové motivy románu – delirium, které se odráží především v jazykové stylizaci a narativní struktuře, a obtížně stanovitelná identita, která je jeho zásadním tématem.

Konstantin Willemann je hochštapler z dobré rodiny, samolibý, cynický děvkař a narkoman, nezodpovědný otec, zbabělý dezertér a rádoby umělec. Postrádá jakékoli nadání, vytrvalost i morální zásady. Má sošnou manželku, malého synka, démonickou židovskou milenku, šílenou a despotickou matku a závislost na morfiu. Když do jeho bezcílného kolísání mezi těmito ženskými „póly“ vstoupí mobilizace a posléze válka, jeho dosavadní životní styl se stává nedostupným a on se jako ryba vyvržená na mělčinu potácí v troskách polské i své vlastní existence.

Jeho národní identita je problematická: po otci pochází z německé šlechtické rodiny, jeho matka je zase Slezanka, která se kdysi rozhodla stát Polkou a v tomto duchu vychovávala i syna. Po vypuknutí války však matka obléká německou uniformu a k přijetí německé totožnosti vyzývá i syna. Ten sice matku odmítne, později však přesně to udělá na pokyn důstojníka vznikajícího protiněmeckého odboje: má využít svých německých kořenů a jména a na oko se stát Němcem, aby se ve skutečnosti mohl stát dobrým, hrdinným Polákem. Konstantin to přijímá způsobem pro něj typickým – nikoli odhodlaně, ale s určitým odporem, jako když člověk stoupne do louže a už má mokro v botě.

Téma polské národní identity autor (sám se vehementně hlásí ke Slezanům) provokativně nechává řešit někoho, kdo původem Polák vlastně není. To mu umožňuje tematizovat a ironizovat stereotypy národního sebeobrazu Poláků a v menší míře i Němců. Zajímavé je, že ačkoli karikuje a podrývá tradiční motiv polského trpitelství (Konstantinův způsob tragického obětování pro vlast je přinejmenším k smíchu), dočkal se román poměrně vřelého přijetí i mezi konzervativněji založenými polskými recenzenty, a to především za exponování tématu národnosti, respektive – přesněji – polskosti.

S charakteristickou důkladností, hraničící s fetišismem, Szczepan Twardoch popisuje náhle rozvrácený bonvivánský svět předválečné Varšavy: exkluzivní kavárny, moderní auta, Konstantinovy elegantní obleky, vybrané lahůdky, drogy, večírky. Přes pečlivé ukotvení příběhu v dobových reáliích se však nejedná o román historický ani válečný; Varšava, přes niž se právě přelila první vlna války (přičemž nikdo kromě čtenáře a Konstantinovy stínové vypravěčky netuší, co všechno je ještě čeká), zde slouží jako projekční plátno, jako extrémní situace, která dá vyniknout slabostem a dilematům hlavní postavy. Právě tato doba na ni totiž klade zásadní požadavky: dovolává se hrdinství a jednoznačného přihlášení k jedné straně, k přijetí jasné, neproblematické identity. A to je přesně něco, čeho amorfní, nedisciplinovaný Konstantin absolutně není schopen. Válku chápe hlavně jako nepříjemnost, která mu znemožnila dál vést dosavadní životní styl.

Pozoruhodné ozvláštnění představuje zvolená forma vypravěče: román kolísá mezi vyprávěním v první a třetí osobě, ale Konstantinovu hlasu stále sekunduje jakýsi druhý vypravěč, který vše doplňuje ze svého pohledu v osobě druhé. Jeho povaha je záhadná, s jistotou víme jen, že se jedná o ženu (což nijak nepřekvapí, Konstantin je permanentně ve vleku žen, na nichž je iritujícím způsobem závislý). Promlouvá k němu jungovská anima, temná bohyně, smrt, matka, jeho vlastní rozdvojená osobnost, nebo lahvička morfia? Autor odmítá specifikovat, komu hlas patří: „Sám nevím. V každém případě však představuje Kostíkovu nesvobodu, jeho pouta,“ uvedl v jednom rozhovoru. Vypravěčské delirium, jehož hlasy společně dosahují, vytváří působivý, až hypnoticky působící vír, a i díky vynikajícímu překladu Michala Alexy přináší neobyčejný čtenářský zážitek.

Ženské postavy, které Konstantina obklopují – matka, manželka Hela, milenka Salome či šlechtična v konspiraci Ňuňa –, jsou ve většině ohledů schematické, klišovité. Snad proto, že je takto vidí i Konstantin sám, který vnímá ženy především jako sexuální objekty a jakousi divou zvěř, kterou je třeba krotit a ochočovat a neustále si tak dokazovat vlastní mužnost. Ve skutečnosti jim však zcela podléhá – je beztvarou amébou, která se ženám přizpůsobuje, vždy se jim snaží předvést toho, koho v něm chtějí vidět ony.

Szczepanu Twardochovi se podařilo úspěšně přispět do pantheonu středoevropských literárních antihrdinů, jejichž počínání čtenář sleduje s autentickým odporem, ale přesto je jím fascinován. Postupem času však převažuje lehké podráždění, násobené místy úmornými digresemi a repeticemi. Jednotlivé epizody, jakkoli napínavé nebo pikantní, nakonec zcela zapadají pod hladinu, z hlediska celku jsou nevýznamné, protože Konstantin je nenapravitelný. Nelze se ubránit pocitu, že knize by prospělo zkrácení velkorysého rozsahu zhruba o čtvrtinu. Řetěz vyprávění padá zejména ve druhé polovině, kdy se Konstantin z konspiračních důvodů vydává do Budapešti – navzdory odbojářské zápletce se totiž nejedná o špionážní román, napětí tohoto druhu by zde čtenář vyhlížel marně. Rozvrácenou Varšavu střídá bezpečná, nablýskaná Budapešť, démonickou Salome strohá Ňuňa, ale nepřináší to vlastně žádnou změnu. Konstantin je dál panákem v cizích rukou a nic na tom nezmění ani vyvrcholení románu, které působí poněkud násilně.