Šapiro, Pantaleon a Munja zabili mého otce v pátek 9. července 1937.

V pátek večer začal šábes, ale v sobotu se u nás doma nedělo nic, co by se o šábesu dít mělo. Matka seděla celou noc u kuchyňského stolu. Nezanesla v pátek večer šoulet do pekárny. Měli jsme hlad. Můj bratr nakonec zašel k sousedům, milosrdným lidem, a dostal od nich šoulet, ovšem nepovedený, nedopečený; měli dva, nám dali zbytek toho horšího, z čehož je nemůžeme vinit. Matka nejedla, my jsme si dali.

Jakub Šapiro často říkával, že jsou mu zvyky vymyšlené před třemi tisíci lety v poušti ukradené. Šábes nesvětil, nejedl košer a tvrdil, že čte rád Marxe. Nejradši ovšem četl noviny, ideálně rudé, a prózu v jidiš.

Na šábes 10. července se spolu se syny nasnídal, pak zatelefonoval do redakce Varšavského kurýru, nejvýznamnějších polských novin, a hlasem změněným pomocí kapesníku jim sdělil, že v hliništi u Latchorzewu leží lidské tělo a že jim později dodá další informace.

Redakční elév, který měl právě službu, předal tuto informaci dál a vše se dalo do pohybu. O dvě hodiny později už komisař Czerwiński ze 4. oddělení Hlavního velitelství polské policie a redaktor Witold Sokoliński z Varšavského kurýru stáli na břehu latchorzewského hliniště, kouřili a přemýšleli, jestli je čtyřem strážníkům brodícím se po pás ve vodě a hledajícím tělo dobře, anebo ne. Na jednu stranu určitě dobře, protože je horko a voda je zchladí. Na druhou stranu je to voda s mrtvolou. Odporné.

Redaktor Witold Sokoliński byl člověk středního vzrůstu obdařený špičatou holou lebkou, měl lehkou nadváhu, ale ošklivou, rozlitou a měkkou jako u eunucha. Ve společnosti se choval zvláštně neohrabaně, nedokázal se sblížit se ženami ani s muži, všechny odrazoval nervózním úsměškem zlomyslného skřeta, jímž maskoval permanentní rozpaky. S povinnostmi novináře si proto příliš nevěděl rady, jeho vášní byly jedině peníze, kterých se mu neustále nedostávalo, a nic ho nezajímalo víc než to, kolik vydělává nebo může vydělávat kolega z vlastní či konkurenční redakce. Každého podezříval, že vydělává víc než on, což pokládal za osobní urážku. A protože ho vedení novin nemělo v lásce, často se jeho podezření zakládala na pravdě.

Navíc se panicky bál mikrobů. V kapse s sebou neustále nosil lahvičku s lihem, jímž si dezinfikoval ruce, když byl nucen se čehokoli dotknout. Jak známo, mikroby jsou všude. V kapsách obleků dávno vyšlých z módy míval dva kapesníky – jedním si otíral notně se potící lysinu a obličej, druhý skrápěl lihem a dezinfikoval si jím dlaně, když musel někomu podat ruku. To mu na popularitě nepřidávalo. Dveře otevíral loktem. Měl ošklivou ženu a tři nevyvedené syny – ani ti si ho nevážili.

Policisti Sokolińským nepokrytě pohrdali.

„Pašol von, ty hnido…,“ zabručel si pod vousy strážník Barlicki, když novináře zahlédl.

Právě Barlicki objevil tělo bez končetin i bez hlavy.

„Vyřizování účtů,“ povzdychl si nad tím děsivým pohledem komisař Czerwiński, dobře živený varšavský měšťan vzhledem připomínající spíš účetního než policistu. Každý zločinec by však litoval, kdyby ho na základě zevnějšku podcenil.

„Žid,“ prohlásil strážník Barlicki a ukázal na obřezaný penis mého otce, který mu Pantaleon s Munjou neodřízli.

„Určitě nezaplatil,“ dodal redaktor Sokoliński.

„Kaplicovi je zjevně lepší zaplatit,“ konstatoval Czerwiński.

„Myslíte, že to byl on…?“ zaváhal Sokoliński.

„No jistě. Je to jeho modus operandi.“

Sokoliński vytáhl notes a pero, cosi si poznamenal.

„Můžu vás citovat?“

„Samozřejmě že nemůžete,“ obořil se na něj Czerwiński. „Copak si nevážíte vlastního života?“

Sokoliński se zarazil. Hrozně se bál fyzického násilí.

„Jestli to byl Kaplica, tak jemu jde jenom o to, však víte… Aby se o něm v Kurýru psalo. Aby se lidi báli,“ pronesl pochvíli.

Czerwiński se na něj pozorně zadíval, ale neodpověděl.

„Všechno je to vědecky podložené, víte. Všechno se dá racionálně vysvětlit. A věda je přece nejdůležitější, ne? Jenom pomocí vědy lze zjistit pravdu. Já jsem totiž vzděláním chemik, víte? Z hlediska eugeniky jsou Židi horší rasa, chápete? Je to vědecky doložené. Vě-dec-ky.“

Czerwiński zavrtěl hlavou a dal se do sepisování služebního hlášení. Redaktor Sokoliński taky zakroutil hlavou a nechal to být. Dospěl k závěru, že Czerwiński, obyčejný policajt, nepovažuje sílu rozumu za důležitou.

„Určitě taky věříte, že člověka uplácal z hlíny nějaký bůžek a že země je placatá,“ zabručel sám pro sebe.

Czerwiński to zaslechl a vší silou se vrhl směrem k Sokolińskému. Naznačoval při tom pohyb, jako by se chystal k úderu. Sokolińského to tak vyděsilo, že chtěl uskočit, ale zakopl o vlastní nohy a posadil se zadkem do bláta.

„Hloupé vtipy…,“ rozčílil se.

Strážníci naložili tělo mého otce na korbu policejního vozu. Redaktor Sokoliński sedl na kolo a s nezakrytou hlavou a zabláceným sedlem ztěžka zamířil k Varšavě. Cyklista byl mizerný, a navíc poněkud obtloustlý.

Czerwiński ho zamyšleně sledoval.

„Podívejte, strážníku,“ obrátil se na Barlického. „Kdyby mu do té holé lebky někdo na temeni vyvrtal díru, vypadal by úplně jako…“

„Úplně jako čurák, pane komisaři. No ano. Čurák s rukama.“

Já jsem mezitím seděl doma. Na dveře našeho bytu zaklepal jakýsi otrhanec, zubožený bosý chlapec v příliš velkém kabátu. Podal mi obálku. Dal jsem mu deset grošů, utekl. V obálce byla vstupenka na boxerský zápas v Městském kině. Měl jsem ji spálit, ale neudělal jsem to. Místo spálení jsem se šel na zápas podívat.

Dnes se sám sebe ptám, proč jsem tam šel? Kladl jsem si stejnou otázku včera, před deseti lety i před třiceti, ale nevím.