Nakladatelství dětských knih Meander slaví letos čtvrtstoletí úspěšné existence na českém trhu. Retrospektivní ohlédnutí za jeho dosavadní produkcí přinese výstava připravovaná na podzim v pražské galerii DOX. Ohlédnutí za pátou a dosud nejmladší ediční řadou nakladatelství, věnovanou nejmenším (ne)čtenářům, přináší následující rozhovor s nakladatelkou Ivanou Pecháčkovou.

iLiteratura: REPOLELO je rozverný název nejnovější edice, v níž Meander představuje původní českou tvorbu autorskou i výtvarnou, která je určena nejmladším dětem. Kdy byla edice založena a proč?
Ivana Pecháčková: První svazky edice REPOLELO vyšly v roce 2019, ale chystali jsme ji už asi tři roky předtím. Geneze leporel souvisela i s nabídkou tiskárny PB tisk, že se naučili vyrábět leporela, tak jsem hned asi tři nebo čtyři vymyslela.
Když byly moje děti malé, mohly jim být tak čtyři a dva roky, chodili jsme k paní doktorce do poradny a v čekárně byla hromada knížek a leporel donesených dětmi a jedno bylo takové staré, s nepříliš vábnými ilustracemi. Ale bylo úplně geniální a četli jsme je pořád dokola, až pak jsme ho nakonec jednou v té čekárně štípli – a to byla právě Wernischova Střelnice. Dlouho jsme ho měli doma, pak ho zase někdo štípnul nám, nebo jsme ho tam možná šli vrátit. Každopádně po dlouhých letech jsem pak poprosila Ivana Wernische, když jsme dodělali jeho knihu HEHE S Viktorem Pivovarovem, jestli by báseň nemohl mírně rozšířit, aby to vyšlo na počet stran, které potřebujeme pro chystanou edici leporel. A on to opravdu rozepsal, přestože to prý pro něho nebylo snadné, stylizovat se asi po čtyřiceti letech zase do role otce malých dětí. Ilustrovala to Esterka Nemjó, kterou jsem objevila na Umprumce v ateliéru knižní a televizní grafiky, a znaly jsme se už déle, protože u nás pracovala jako produkční na různých festivalech. Teprve za dlouho se podařilo zadat jí nějakou práci, která by jí sedla. Ona má takový ten horror vacui – strach z bílého místa, stránky jsou pomalované až do okrajů stran, ale děti to milují, když si to vše ukazují prstíčkem.

iLiteratura: Ester Nemjó velmi nápaditě a hravě, kombinací kreseb a koláže, ilustrovala i další svazek v této edici, lidová říkadla a písničky jako Utíkej, Káčo, utíkej, nebo Kolo, kolo mlýnský…
Ivana Pecháčková: Ano, to se jmenuje Kalamajka mik mik mik a všechna ta lidová říkadla jsem měla jako malá i já, s ilustracemi Karla Svolinského. Tady jsme vybrali, co se mně nejvíc líbilo a co jsem četla já svým vnoučkům. A oni k tomu uměli i ukazovat na prstech všechno to „Pumpovaly dvě panenky…“ To je hraní na dlouhé hodiny, když si to přečteme, ještě si ukazujeme „Kde je taštička? Kde je kočička? Kde je mrkvička?“ Je to velmi vděčné, když si s dětmi u knížek i hrajete, přesně jako to v jiných leporelech má Daniela Fischerová.

iLiteratura: Daniele Fischerové vyšly v edici, pokud se nemýlím, již tři svazky dětských básní?
Ivana Pecháčková: Daniela Fischerová má malou vnučku Arnu a píše vlastně pro ni, ale umí se také stylizovat do různých poloh. Každý z vydaných svazků je vizuálně jiný, podle ilustrací. Úplně první v edici vyšlo Plác, tác, bác s ilustracemi zvířátek Jakuba Kouřila, jsou jednoduché, v kontrastních barvách, často přes celou dvojstránku. Uspávanky a vstávanky jsou takové líbivé, holčičí, Maruška Štumpfová ví, co je trendy a dovede to. A zcela jiné jsou ilustrace Kristiny Fingerland, která nám ilustrovala už Babky Marky Míkové a jednu z knížek edice MANAMANA. Důležité je, že můžeme děti kultivovat hned odmala a k tomu se leporela skvěle hodí, dlouho tu byla díra na trhu! Já když jsem je dětem kupovala, byl k dostání jenom Lada anebo opravdu příšerné překlady s podlézavě líbivými ilustracemi.

iLiteratura: Má edice předem rozplánovaný rozsah co do počtu svazků?
Ivana Pecháčková: Přála bych si, abychom zvládali ročně deset svazků. A často také dotiskujeme, ty první byly vyprodané asi po třech měsících. Plác tác bác, Kalamajku a sebrané říkačky od Jana Nejedlého, které ilustroval Jára Plachý v takových veselých barvách – protože on jinak vytváří dnes již slavné počítačové hry – to se jmenuje Tři naháči na tryskáči, jsme dotiskovali už několikrát. A nyní vážně uvažujeme o tom, že doplníme tuto ediční řadu o překlady. Podobně jako když jsme měli edici Modrý slon a pak jsme tam začali překládat knížky, které jsem objevila v cizině. Tak u nás vyšel třeba Pablo Bernasconi, kterého jsem našla v Buenos Aires, švédská trilogie Tajné bratrstvo Barbro Lindgrenové nebo Penacův Kamo.

iLiteratura: Jistě ale pro edici připravujete i další svazky českých autorů. Prozradíte, na co se můžeme po prázdninách těšit?
Ivana Pecháčková: S Danielou Fischerovou opět připravujeme jednu knížku o cirkuse, Michal Šanda chystá Rukulíbám, o pozdravech a zdvořilostních obratech, všechny ty rýmovačky typu „dobrý den, bába leze komínem“. K tomu nás vlastně inspirovalo leporelo Járy Plachého a Honzy Nejedlého: jak děti rostou, vydávají nejprve různé zvuky – bác, pá, papu, cáky cáky, au, au, na začátku říkají mrňata asi 20 slov, když jim je ten rok a něco; druhý level už je plác, tác, bác a pak přijde třetí: pozdravy. Děti si zafixují humorné fráze „prosím, prosím, kalhoty nosím“, „děkuju, děkuju, pod nosem si maluju“ – a tím se vlastně učí zdvořilosti.
A silným impulsem pro rozjezd edice pro mě byly Příhody Petra Babáka, které jsme ale dosud nevydali. Petr Babák mi jednou na Umprumce dal svou knížku Příhody, kterou tam vymýšlel ještě jako diplomku. Je to taková velice hravá věc – něco mezi leporelem, pup-up a 3D skládačkou, vytahuje se z ní ven například žebřík nebo se rozkládají mraky apod. Je to neuvěřitelně variovatelné a tvořivé, ale bohužel u nás také neuvěřitelně výrobně drahé. Když u nás v redakci byla přes EU na praxi stážistka, studentka výtvarné školy z Polska, nechala to spočítat v jedné tiskárně v Krakově, kde umějí nejrůznější leporela, a vycházelo to o dost líp než u nás. A tak jsme leporela konečně začali tisknout v Krakově – bohužel na Babákovy Příhody ještě ale nedošlo, stále čekáme na nějaký grant.

iLiteratura: Kdo vlastně dal edici její rozverný název?
Ivana Pecháčková: Označení rozverný se mi líbí. My totiž máme vždycky takzvaný pracovní název a čekáme, kdy nás napadne něco lepšího. Třeba když jsme měli edici Pro Emu, Lucie Lomová nakreslila pštrosa emu s hlavou v písku, a to bylo v době, kdy moje dcera Emma četla Anču a Pepíka (populární autorský komiks Lucie Lomové, který vycházel v devadesátých letech na pokračování ve Čtyřlístku, pozn. red.) a už to potom tak v názvu zůstalo. Podobně s edicí MANAMANA, pořád jsme přemýšleli – mana mana, papa papa, jak se to bude jmenovat, vymyslel někdo něco lepšího? Nevymyslel? Tak už to necháme! To jsou vždycky takové nápady na první dobrou, mě napadla mana, kterou Bůh seslal na poušti putujícím Izraelitům, a je to něco, z čeho se dá vyžít dlouho, aniž se člověk stravuje něčím jiným. A to repolelo? To samozřejmě takhle říkal Hubert, můj nejmladší vnuk, a jak to děti komolí, dlouho jsme nevěděli, jestli repolero, lepolero, já vlastně dodneška nevím, jak je to nakonec správně?!

iLiteratura: Výtvarný doprovod u dětských knih předurčuje, jak se budou či nebudou líbit. Dávají vám sami autoři doporučení na ilustrátory, nebo je to volbou nakladatelství? A stává se, že ilustrace předcházejí text?
Ivana Pecháčková: Je to individuální, opravdu někdy nejdřív vzniknou obrázky a k nim text až dodatečně, což je docela zvláštní, ale je to třeba případ Davida Böhma a Jiřího Franty a podobně vznikal i Koník (Jak se koník ztratil a zase našel, pozn. red.) Terezy Marianové. Ilustrátory ráda doporučuje například Daniela Fischerová, často ale dáváme příležitost nejmladší, nastupující generaci výtvarníků. A samozřejmě i těm, se kterými spolupracujeme dlouhodobě, ať už jsou to autoři, nebo ilustrátoři. Radek Malý mi například nabídl, co zpívali dětem jako ukolébavku, takové německé Halí belí, protože jeho žena je Němka. Líbí se mi Borkovcovy prózy, tak jsem ho oslovila a on nabídl Věci, které ztrácíme – a to mi připadlo vděčné, my pořád něco ztrácíme. Velmi pěkně to ilustrovala Petra Josefína Stibitzová, kterou – myslím – Borkovec neznal.

iLiteratura: Leporela těchto posledně zmíněných autorů vyšla po vynucené jarní pauze způsobené celosvětovou pandemií. Do jaké míry se jarní bezčasí promítlo do činnosti nakladatelství a odrazí se i v plánování oslav meanderovského čtvrtstoletí?
Ivana Pecháčková: Odrazí se, a to paradoxně rozšířením edičního plánu o tři tituly, což je věru zvláštní, když jiná nakladatelství edičáky seškrtala. Vysvětluju si to tím, že autoři i výtvarníci trávili více času s dětmi doma, takže např. Jaromír Plachý poslal hned po sobě dvě úžasné hotové knihy, které napsal a nakreslil pro svého malého potomka, a evidentně se tím ohromně bavila celá rodina. Autoři i překladatelé vůbec odevzdávali rukopisy propracovanější a ilustrace najednou chodily i od hypervytížených výtvarníků včas. Nám menším nakladatelům prospělo také navýšení financí na granty MKČR v druhém jarním kole. Pětadvacáté výročí zahajujeme v září asi 40 dílnami v rámci 11. ročníku našeho festivalu Děti čtete?, tentokrát na různých místech po Praze i ČR. Vrcholem pak bude velká výstava našich ilustrátorů v DOXU nazvaná MEANDER25. Potrvá od listopadu 2020 až do ledna 2021 a jedním z kurátorů bude Otto Urban, který se vyjádřil, že jeden každý náš ilustrátor je svou volnou tvorbou zároveň vynikající umělec. Vybrána je skoro třicítka jmen, Sopko, Nikl, Černický, Hísek, Böhm, Franta, Chalánková, Neborová a mnoho dalších, ta mě ohromně motivují už teď, abych vše dobře připravila, protože vím, že výstavy v DOXU opravdu umějí, a navíc tam mají moc rádi kvalitní literaturu.