Až se budou porotci výročních literárních cen poohlížet po nominacích do kategorie Nakladatelský počin, mohli by zaměřit pozornost na pole literatury pro nejmenší, kde se od loňského roku hlásí o slovo velmi vitální a pestrá ediční řada Repolelo. Vydává ji nakladatelství Meander a v současnosti zahrnuje již 12 svazků. Pestrost je v dětském světě skloňována poměrně často, zde však rozhodně není decentním synonymem pro křiklavé barvy nebo nevyváženou kvalitu. To spíš rozpíná velkoryse klenutý oblouk, pod kterým nebude těsno lidové slovesnosti vedle jazykově hravých říkánek Daniely Fischerové a počtářských veršů Petra Stančíka ani krajkám Anny Neborové či obrazům malovaným na plech štětcem všestranně nadané Ester Nemjó vedle svérázného vizuálu úspěšné umělecké dvojice David Böhm & Jiří Franta.

Ambiciózní projekt (který si v rámci edice troufá hned na deset titulů ročně, dostojí-li loňskému trendu) představuje původní českou tvorbu autorskou i výtvarnou. Osvědčenou formu leporel vymaňuje z konvenční představy milerovských krtků a ladovských zim, přidává stránky a odolné lamino – a odemyká svět současným dětem hipsterů i melancholiků, snílků i provokatérů, romantiků i nekonformních alternativců všeho druhu. Už těm nejmenším se samozřejmostí, která nepodceňuje jejich citové ani estetické vnímání, hravě ukazuje, kolik podob může mít umění, co je to jinakost a respekt.

Repolelo hned v prvním roce své existence představilo na deset titulů, v nichž poskytlo tvůrčí prostor především zavedeným autorům nakladatelství: Daniela Fischerová k některým svým něžným rýmovaným, zpěvavým básničkám připsala rady, jak do „čtení“ zapojit i ty nejmenší dětské ručky a nožky, třeba když se odříkává: „Plác plác plác! / Na stole byl tác. / Spadl dolů / z toho stolu / a udělal bááác!“ S jednoduchými texty ve svazcích Plác! Tác! Bác!, Uspávanky a vstávanky a Bum bum tydlidum mile korespondují stylizované ilustrace Jakuba Kouřila, Marie Štumpfové a Kristiny Fingerland. Trochu starší čtenáře předpokládá Petr Stančík se svou šibalskou básnickou matematikou v leporelu rozverně nazvaném Ohou! Kolik má kdo nohou?, když rýmuje například o životě pavouka: „Jednou jeden pavouk / na ledu si natlouk. / Řekl: Mouchy, snězte si mě! / Nebudu plést sítě v zimě. Postel je teď touha má, sotva pletu nohama.“ Hady, pejsky, ale i ševce na verpánku nebo dědu s holí na židli pro tento svazek se smyslem pro nečekaný detail a surreálnou perspektivu nakreslili David Böhm a Jiří Franta. (Naplno a s gustem pak svou imaginaci předvedli v leporelu beze slov Tvary a patvary). Ivan Wernisch pro 5. svazek originálně pojaté ediční řady rozšířil svou slavnou báseň Střelnice, jež vyšla v roce 1987 v Panoramě s ilustracemi Marie Tiché. Meander nyní svěřil výtvarný doprovod básně mladé malířce a grafičce Ester Nemjó, která svými snovými panoramatickými obrazy, malovanými – asociativně, v souladu se zveršovanou materií básně – na plech, vytvořila zřejmě nejoriginálnější podobu dosud vydaných leporel. Ostatně osvědčila se už ilustracemi svazku tradičních lidových říkadel Kalamajka mik mik mik, v nichž kombinovala nezvykle detailní, hravou malbu s překvapivými kolážemi.

Na „lidovou slovesnost“ v podobě prvních slůvek jako „dudu“, „papu“, „ee“ anebo škádlivých rýmů typu „Rudla čudla“, „Esterka baterka“ se zaměřil Jan Nejedlý a sestavil leporelo patrně nejoblíbenější: Tři naháči na tryskáči. Infantilní „ftípky“ a legrácky rezonují u dětí všeho věku a s náležitou uměleckou nadsázkou vyvedené ilustrace Jaromíra Plachého, hýřící barvami a zbavené jakékoli prudérnosti, jim opravdu svědčí.

Na svou dřívější spolupráci s malířkou Annou Neborovou (Kam až smí smích) navázal další kmenový autor nakladatelství Meander: germanista a básník Radek Malý adaptoval německé Halí belí. Jeho Počítání oveček je krátká rytmická uspávanka s refrénem, které propůjčily jemné krajky a textilní koláže křehkost, snovost a něhu.

Na jemně odstíněné valéry chrpově modré a lososové vsadila úspěšná ilustrátorka a stálice Meanderu tentokrát z řad ilustrátorů Petra Josefína Stibitzová, jejíž umělecký rukopis, civilnost a střídmost asociativně korespondují s minipříběhy, mikrodialogy i samomluvami v neokázalých verších s nesmělými rýmy Petra Borkovce v jeho nové sbírce příležitostných básní z projektu „věcí“ (Věci našeho života, Každá věc má něco společného se štěstím): mezi Věcmi, které ztrácíme, najdeme praktické módní doplňky, kapesní nožík, ale i aluze na J. V. Sládka či Daisy Mrázkovou a jedno užitečné telefonní číslo.

Nevšední rýmovaný atlas ptáků Michala Šandy nazvaný Kosáku, co to máš v zobáku? je při pozornějším opakovaném čtení vlastně komponovanou básnickou minisbírkou, jejíž vstupní a závěrečné číslo patří duelu žížaly a jednou titulního kosa a podruhé hladového drozda: „La, la, la, zpívala si žížala. / Už je toho dost! / Rozdurdil se drozd.“ Hravými, nepodbízivými ilustracemi v tlumených barvách doprovodila básničky mladá grafická designérka Anna Kulíčková. A první tucet leporel uzavírá netuctový autorský projekt nadané Terezy Marianové o dřevěném koníkovi, kterého sice s frkajícími bělouši, lučními koníky, bronzovými oři či perníkovými pochoutkami pojí společné jméno, ale štěstí dojde až v náručí malého Toníka. Jak se koník ztratil a zase našel vnáší do svěží edice sympatický retro element a stvrzuje čtenářskou zkušenost, že Repolelo nenudí.