Udatný Horymír se vzepře svému hamižnému pánu a je odsouzen k trestu smrti. Před ní ho zachrání zázračný bělouš Šemík, na jehož hřbetě Horymír skočí z vyšehradské skály přes Vltavu, načež mu překvapený kníže udělí milost. Splavený hřebec ale na následky dalekého skoku umírá. Za jeho věrnost mu pak Horymír vystaví zasloužilý hrob. V těchto hrubých rysech by jednu z nejdojemnějších staročeských pověstí dokázal převyprávět snad každý Čech, který dával pozor při výuce vlastivědy, bližší detaily příběhu pramenícího z pera kronikáře Václava Hájka z Libočan zapsaném v Kronice české (1541) však většina z nás musí lovit hluboko v paměti.

V novém zpracování národní Legendy o Vyšehradu (2024) v podání Ivany Pecháčkové se k dětským čtenářům doma a eventuálně i ve školních lavicích dostává jazykově a vizuálně přívětivější verze, než je ta nejznámější Jiráskova ze Starých pověstí českých (1894). Nabízí tak možnost probudit v dnešních dětech vzhlížejících se převážně v hrdinech americké provenience trochu toho vlasteneckého ducha. Samotné téma vypravování spojující superhrdinské duo Horymír–Šemík, zlatokopeckou éru a několikačetné krveprolití je dostatečně nosné a ve spojení se sympatickými ilustracemi Kláry Břicháčkové představuje kniha příjemnou variantu, jak se s pražskou legendou z období bájných Přemyslovců bezbolestně seznámit. Kniha určená pro děti od šesti let vychází v edici Pražské legendy nakladatelství Meander, jehož majitelkou a zakladatelkou je autorka recenzované knihy. Českým legendám se věnuje dlouhodobě a její bibliografie čítá řadu knih pro děti inspirovaných pověstmi (Legenda o Karlově mostě, 2021, Legenda o Pražském Jezulátku, 1997) a biblickou tematikou (např. Starý a Nový zákon pro děti, 2017).

„Dlouho tak v objetí setrvali.“

Své místo na výsluní si pověst o Šemíkovi a Horymírovi vysloužila zejména díky netradičnímu přátelství mezi statečným vladykou a jeho bájným ořem – ti totiž kdysi sloužili primárně jako pracovní síla či dopravní prostředek a o nějakém rovnocenném kamarádství, soucitu, či nedejbože vlastním hrobu si mohli nechat jen zdát. Autorka se opírá o Jiráskovo literární zpracování včetně uvedení místopisu (Neumětely, Jílový a Březový vrch, kde se na základě věštby kněžny Libuše těžily vzácné kovy) a rodokmenu prvních mytických knížat z rodu Přemyslovců až po Křesomysla, jenž ztělesňuje ústředního Horymírova protivníka.

Kromě oslavy odvahy a mimořádného fyzického výkonu se dějová linka vine kolem zlaté a stříbrné horečky: ta zachvátila knížete Křesomysla, což způsobilo nedostatek rolníků na poli a hladomor. Jelikož Horymír vyzývá svého pána k pozastavení práce v dolech, horníci za trest vypálí jeho rodné Neumětely a hrdina vyvázne v sedle svého rychlého koně až na poslední chvíli. Následná krvavá odveta Neumětelských se odehraje na Březové hoře a vyústí v Horymírovo uvěznění na Vyšehradě a ortel smrti. Na rozdíl od Hájka a Jiráska Šemík v Legendách o Vyšehradě před skokem ze skály na Horymíra nepromluví lidským hlasem („Pane, drž se.“), ale pouze obyčejně zařehtá. Je to škoda, jelikož dětské čtenáře by další Šemíkova nadpřirozená schopnost i antropomorfizace mohly nadchnout. Emotivněji by působila i (již tak dost smutná) smrt mluvícího koně uštváním a milost, kterou Křesomysl zázračné dvojici udělí. Uzdu vlastní fantazii autorka popouští na jiných místech, například když nechá Horymíra setrvat v dlouhém objetí s umírajícím hřebcem nebo když popisuje skok do Vltavy. Namísto Hájkova skoku na druhý břeh se přiklání k verzi, kdy kůň a jezdec společně dopadnou nejprve do vody. Najdou se mimochodem i obhájci pravdivosti pověstí, již tvrdí, že by seskok z Vyšehradu mohl být proveditelný, aniž by se jeho aktéři zabili.

Prosté převyprávění pověsti

Jiráskovy věty autorka částečně zjednodušuje a zkracuje, ale místy lexikem i syntaxí zachovává rysy staré češtiny („vezdejší chléb“, „Křesomysl jejich prosby neoslyšel“, „byl zlata a stříbra chtivý“, „kovkop“). Na jednu stranu je reflexe původní stylistiky žádoucí, na druhou stranu znamená méně atraktivní, obtížnější četbu. Autorka se rovněž nevyhýbá dobové slovní zásobě a pojmům, jež by určitě zasloužily dovysvětlit: Kdo přesně byl vladyka? Co je kamenný stolec? Co znamená vojvoda, pramáti a koukol? Objasnění autorka přenechává rodičům či učitelům, neboť knihu koncipuje čistě jako převyprávění legendy – a jako takovou lze Legendu o Vyšehradu považovat za velice zdařilou. Nicméně doplňující otázky k textu, aktivity přesahující rámec knihy či mapka zmiňovaných lokalit by publikaci rozšířily o další didaktický rozměr a zajisté by našly uplatnění – kupříkladu společné odvození domnělého letopočtu, ve kterém se příběh odehrává (dle Hájka v letech 846–847) a který Pecháčková stejně jako Jirásek neuvádí.

Obrazový doprovod děj obohacuje o vykreslení dobové atmosféry a rozhodně se vyplatí si ilustrace důkladně prohlédnout, neboť ukrývají spoustu zajímavých detailů (nářadí horníků, výrazy v obličeji postav, středověké zbraně). Břicháčková volí barevný minimalismus a na obrázcích si vystačí s tlumenými odstíny zlatožluté, tmavě červené a šedé, což zdařile koreluje se stěžejními motivy příběhu: dolovaným zlatem, rudým ohněm při vypálení Neumětel, šedými vyšehradskými skálami a tmavými hornickými štolami. Na několika stranách najdeme i komiksové bublinky, v nichž postavy promlouvají a oživují děj. Za zmínku stojí zobrazení statného Šemíka dle ustáleného úzu jako bělouše, ačkoliv původní Hájek barvu koně nezmiňuje.

Ačkoliv útlá kniha přináší pouze adaptaci pověsti pro současné mladé čtenáře, celkový dojem z ní je pozitivní, neboť představuje přívětivou formu, jak nabýt základní znalosti o legendě, kterou by měl znát každý Čech. Zůstane nicméně asi knihou, po níž děti sáhnou spíše kvůli ilustracím než textu a jež se hodí zejména ke společnému čtení a navazující diskusi