Zvykli jsme si říkat, že Bible je knihou knih. Každý ji zná, každý ji měl někdy v rukou a řada lidí bez rozdílu vyznání říká, že Bibli četli, nebo dokonce přečetli. Tedy, snad až na knihu Leviticus, Numeri, Letopisy, sem tam nějakého toho proroka, Makabejské knihy a část Janova Zjevení, které se na první pohled jeví tak trochu jako horor.

Občas se lidé dohadují, jestli psát bible s malým b, nebo Bible s velkým B, jak moc je Bible Bohem inspirovaná, kdo a kdy ji vůbec napsal, kdo redigoval, kdo a do jakých jazyků překládal, kdo byl jejím adresátem a nakonec – co čtení Bible s člověkem udělá. Písmo svaté by čtenáře bez rozdílu věku asi minout nemělo. Když už nic jiného, ukáže mu, co je to velká, formující literatura, jejíž starozákonní příběhy se v ústní tradici předávaly po tisíciletí a mnohé z nich jsou, i díky skvělým překladům, komentářům a ilustracím, dodnes živé.

Nakladatelka, překladatelka a autorka Ivana Pecháčková, jejíž jméno je synonymem nakladatelství Meander, se rozhodla vydat pro děti stěžejní biblické příběhy, které jsou dosud i u nás součástí primárního a sekundárního vzdělávání. Mají podobu drobné ilustrované knížky o 24 stranách s autorčiným převyprávěním hlavních motivů jednotlivých starobylých historií. Zvolený styl a jazyk jsou spíš civilní, i když s určitou příměsí archaičnosti, a to snad proto, aby se podařilo uchovat něco z posvátné atmosféry textů. Nejde tedy o jazyk teenagerů ani o řeč z 19. století. Jak dnes ale děti rozumějí například slovům „nebudeš dychtit“, „nezabiješ“ nebo „nesesmilníš“, když si je přečtou samy? Bez potřebného výkladu to pravděpodobně nepůjde, protože jednotlivá přikázání, jak je známe z původního hebrejského textu, jsou co do svého významu mnohem plnější, barevnější a hlubší. Netýkají se jen jednoho jediného přestupku či provinění, např. nezabiješ, ale celé oblasti lidského vztahu k vlastnímu i cizímu životu, ke zdraví, k péči o tělo, duši, ducha a také starost o fyzické blaho druhých, lidí, zvířat a přírody. Právě malému čtenáři je třeba vysvětlit, že bible není jednorozměrná kniha plná příkazů a zákazů ani propracovaný návod na život. V křesťanském ohledu jde o živé slovo, které se každý den rodí do nového, pozměněného světa.

Z předpokládaného souboru dvaceti dílů vyšlo v r. 2017 prvních šest knih malého obdélníkového formátu, které jsou pokaždé ilustrované jinou výtvarnicí a které se zaměřily na příběhy, jež je možné považovat za ikonické. Je pozoruhodné a potěšující, že na tomto projektu, a vlastně svébytném uměleckém díle, spolupracovaly výhradně ženy. Už z názvů knih je patrné, že se zaměřily na nejznámější starozákonní vyprávění, která mají i svůj předbiblický a mimobiblický kontext.: Stvoření světa (ilustrovala Monika Novotná), O potopě světa (Petra Josefína Stibitzová), Přechod Rudým mořem (Nikola Logosová), Desatero (Marie Štumpfová), Jonáš a velryba (Alžběta Zemanová) a David a Goliáš (Nikola Hoření). Každá z výtvarnic zároveň stojí i za celkovou grafickou úpravou. Přílohu tvoří jeden list velikosti A4 coby nabídka úkolů, které může čtenář podle svého času a chuti vypracovat, aby hravým způsobem porozuměl tomu, co čte, a nacházel všemožné souvislosti. Úkoly se týkají zamyšlení, porozumění, hledání, všeobecného rozhledu, vlastních ilustrací a literární tvorby. K celému projektu nazvanému Manamana zve pražský arcibiskup Dominik Duka prostřednictvím krátkého dopisu. Knihy na biblické téma přicházejí po předchozích autorčiných titulech, např. Legendě o Pražském jezulátku (Meander, 1997; 1. vyd.) či Legendě o Golemovi (Meander, 2000; 1. vyd.).

Co o tomto edičním počinu prozrazuje sama Ivana Pecháčková? „Myšlenkou převyprávět dětem poutavým způsobem Bibli se zabývá již řadu let. Vydala se z Lourdes do Compostely, nachodila přes tisícovku km a na Caminu poztrácela poslední zbytky pochybností o smyslu existence.“ To jsou skutečně velká slova, která lze autorce závidět, nemyslíte? Díky takovému duchovnímu poznání mohou vzniknout knihy, které nejsou pouze obchodním artiklem. Autorka si je podle mého mínění dobře vědoma, že vydávání biblického textu je už samo o sobě určitou interpretací. I když vydáte Bibli „pouze“ v její holé textové podobě, působíte na čtenáře už tím, jaké si vyberete písmo, formát nebo barvu papíru. Do vztahu se čtenářem vstupujete také tím, jaký zvolíte překlad, předmluvu, úvody k jednotlivým knihám a v neposlední řadě, zejména jde-li o Bibli pro děti, rovněž ilustrace. Bližší důvody týkající se vzniku edice Manamana najde čtenář v díle Stvoření světa.

Spisovatelka Ivana Pecháčková šla svou vlastní cestou. To, jakou podobu dala spolu s výtvarnicemi biblickým příběhům, je velmi důležité. Práce s tak vzácným a složitým textem a jeho přetlumočení dětskému čtenáři vyžaduje víc než jen běžnou editorskou činnost. Nevystačíte si jen s obvyklými redaktorskými či lektorskými úkony. Jen málokde se objevuje větší míra odpovědnosti vůči něčemu, co nás přesahuje. Z hlediska tvůrčí svobody si i s biblickými pasážemi může autor samozřejmě dělat, co chce. Vždyť obrázkových Biblí pro děti existuje u nás a zvlášť pak v anglickém jazykovém prostředí ohromné množství. Vzpomeňme při této příležitosti na Čapkovu Knihu apokryfů, Olbrachtovy Biblické příběhy či Durychův Z růže kvítek vykvet nám. Jenže i když budete číst Bibli jako běžné literární dílo bez teologických konotací, sám text a to, co je za ním, vás promění. Neznamená to však, že si z Písma nelze dělat legraci. Legendární divadlo Sklep a jeho fantastická diskuse nad Písmem, při níž řvete smíchy, vás nakonec stejně přivede k tomu, abyste Bibli otevřeli a konfrontovali se s ní. Pro malého čtenáře, který ještě není schopný učíst větší penzum textu, je ilustrovaná Bible nebo její část zřejmě prvním a někdy možná i posledním setkáním s knihou, o jejíž existenci ví prý skoro každý. Měl by se skrze Bibli naučit smát a postupně chápat i některé z jejích podstatných témat: o lásce, pravdě, spravedlnosti, odpuštění, světu, přátelích a smyslu života.

Vizuální rozměr knihy je pro děti klíčový. V daném případě rozhodně nejde o jednoduché, ploché ilustrace, známé např. z biblických omalovánek nebo misijních příruček. Výtvarný projev výše zmíněných autorek je daleko hlubší a sleduje jiné než ryze katechetické cíle. Dovypráví text a vytváří svébytný svět, v němž je třeba trochu přemýšlet, vést dialog, ptát se. Vždyť právě u dětí nejvíc platí to, co prožívali sami Ježíšovi následovníci: vidím, abych věřil. Po Kristově nanebevstoupení se tahle rovnice paradoxně obrací: věřím, abych viděl. A toto těsné provázání mezi věřím a vidím je v projektu Ivany Pecháčkové patrné. Odpovědnost ilustrátorek a autorky tu dostává poněkud jiný ráz. Nejde ani o to, že svoji práci odvedly dobře. Nesejde tolik na tom, jestli nad daným příběhem uvažovaly dva dny, nebo měsíc nebo jaký zvolily styl. Podstatné je, že v tom, co napsaly a namalovaly, zůstalo místo pro toho, který je za textem, anebo jenž je dokonce samotným původcem biblického slova. A to se, myslím, podařilo. Zbylo tu dost volného místa, které se odjakživa nazývá posvátnou prázdnotou. Do ní čtenář vstupuje se svou duchovní intimitou, očekáváním, sny, nadějemi, možná i bázní a jistě se svou fantazií. Jen na něm záleží, co objeví a nechá-li se pozvat. O svatopiscích se často hovoří jako o božích nástrojích. Jak samy sebe asi chápou výtvarnice a Ivana Pecháčková?

Šest malých knih, které si je možné koupit nebo vypůjčit i jednotlivě, vytváří šest originálních říší. I kdyby si knížku vzalo do ruky dítě, které ještě neumí číst, neodejde s prázdnou. Zdá se mi, že by mohlo tušit, že se setkává s něčím výjimečným.