Je až s podivem, jak dlouho dějiny policie patřily k zanedbávaným tématům domácí historiografie, kde se často zájem omezoval na populární výčty dobrodružných kriminalistických příběhů, jež četní publicisté tyli z takřka nevyčerpatelného zřídla, které představují fantasticky zachované fondy pražského policejního ředitelství v Národním archivu. Tím spíše lze přivítat, že hlubší zájem o tuto problematiku projevil historik Pavel Himl, jehož knihy patří vždy k těm nejinspirativnějším z produkce české historiografie. Ve svých předešlých dílech se ostatně zabýval třeba fenoménem vytváření představy vagabunda v myšlení člověka střední Evropy, případně dříve taktéž opomíjenou otázkou historické analýzy homosexuality, podíleje se tak společně s Janem Seidlem a Franzem Schindlerem na vydání kolektivní monografie Miluji tvory stejného pohlaví. Ačkoliv se jeho oborový zájem dlouhodobě zaměřoval spíše na sociokulturní vývoj v raném novověku, otázky nastíněné v jeho dřívějších pracích jej nakonec přivedly až k počátkům moderní epochy, v níž se snaží o hlubší porozumění procesu formování moderního státu. V Pozorovat, popsat, stvořit tak Pavel Himl opět nabízí originální dílo, v rámci něhož se snoubí tradice francouzské filozofické skepse vůči strukturám moci s německou pramennou precizností a kritickým přístupem.

Pokud jde o vlastní zvolené téma, na rozdíl od jiných zemí pro české prostředí zůstává nadále výchozí prací pro porozumění dějinám policie již téměř sto let staré dílo Františka Roubíka. Zde je nutné zdůraznit, že ani kniha Pavla Himla není syntetickou monografií o počátcích policie v českých zemích, ba sama v obecném faktografickém rámci zůstává opřena o Roubíkovo dílo. Zatímco Roubíkova práce představuje dnes až archaicky pozitivistický text, Himl se pokouší o určitou hlubší meditaci nad problémy, s nimiž bylo utváření moderní policie spjato, snaže se je zasadit do širšího dějinného kontextu společenské změny. Základní otázku pak tvoří problém role, jakou hrála policie jednak pro utváření moderního státu, jednak v myšlenkovém světě člověka na přelomu 18. a 19. století.

Autorovi se (i díky svižnému stylu) daří vytvářet oživující vhled do každodennosti člověka na prahu modernizace, jenž je vystaven novým podobám dohledu a kontroly. Kromě obecného náhledu na vznik rakouské policejní struktury vzhledem k josefínským reformám a staršímu francouzskému vzoru autor neopominul ani nezřídka přehlížený venkov, kde zavádění policejního dohledu probíhalo v dikci krajských úřadů. Ačkoliv dobová úřední akta vykreslují svět zdánlivého zefektivňování a zpřísňování pomocí sérií nově zaváděných nařízení, jednotlivé, často až anekdotické příklady, popisované v knize, dávají čtenáři nahlédnout mnohá úskalí prvních policejních úředníků a vojáků. Ti se mnohdy marně se snažili vymoci si respekt ze strany obyvatelstva, jež se jen pomalu přizpůsobovalo novým pořádkům. Jednotliví komisaři a revizoři měli být často rekrutováni z řad měšťanů, dlouho bez většího finančního ohodnocení a až do roku 1808 taktéž bez uniforem. Ne jinak tomu bylo i v případě pravomoci policie zasahovat do života lidí, ba tyto a jiné aspekty zůstávaly dlouho nejasně definovaného charakteru. Lze se příkladně dočíst o zoufalství místními někdy až šikanovaných policejních revizorů v Netolicích na Prácheňsku (s. 86 – 87) nebo o bídném finančním ohodnocení jednotlivých komisařů ve Štětí na Boleslavsku (s. 91). Na druhou stranu Himl těmito příklady nezpochybňuje celkový modernizační efekt postupně se etablujícího policejního soukolí, které přes všechny problémy utvářelo stále preciznější informační síť, jež státu zprostředkovávala zprávy o životě a každodennosti obyvatel země. Celý proces tak tvoří jeden z charakteristických znaků modernizace státní správy – tj. dosud před stavovskými institucemi skrytého člověka odhalit a disciplinovat všudypřítomným okem byrokratické moci.

Zvláště je třeba ocenit, že Himl své vyprávění neorientuje striktně negativně, ba naopak odmítá jednostranně kritiku Davida Graebera, hovořícího o „byrokratech se zbraněmi“ (s. 271). Tato negativní interpretace se začala ve společenských vědách rozvíjet po 2. světové válce, kdy došlo k významné revizi do té doby dominujícího optimistického náhledu na proces modernizace, přičemž v posledních desetiletích se zdá, že společenskovědní svět až příliš nekriticky následuje onen revizionistický disciplinační obraz formování moderního státu a vůbec modernity jako takové. Ve vztahu k tématu je tento kritický pohled patrně nejslavněji reprezentován pracemi Michela Foucaulta jako Dějiny šílenství nebo Dohlížet a trestat. Každopádně Himl velice podnětně reflektuje celý vývoj profesionalizace a institucionalizace moderního policejního systému dohledu a kontroly jako až de facto dialektický proces, přijímaje oba dva aspekty procesu modernizace jako průvodní a dějinně konstitutivní. Formování moderní společnosti se tak vyznačuje značnou míru represe vzhledem k člověku, má však rovněž svůj emancipační prvek v podobě posilování principu rovnosti před zákonem a všeobecného občanství. Právě tomuto se Himl zvláště věnuje v závěrečné kapitole s názvem Byrokracie, která osvobozuje.

Dějiny policie, ono ujařmení jedince mocí státu, zdánlivě ideálně ztělesňují právě represivní tvář modernity. Ostatně ani v Himlově knize nechybí slavná definice Maxe Webera, že stát je charakterizován svým nárokem na monopolizaci násilí (s. 23). Tento prvek dobře reprezentuje průvodní znaky spojené se zaváděním policejní struktury, předně zefektivnění pasové a ohlašovací kontroly nebo vymezením pravomoci „vstupovat ‚do domů a svobod‘ všech obyvatel v případech, v nichž shledala ohrožení života, majetku nebo cti“ (s. 263). Himl tuto disciplinační stránku závěrem rozvíjí vzhledem k několika určujícím znakům dohledu ve formě nejen již zmíněné pasové kontroly, ale také třeba konskripčních seznamů a protokolů jako specifických znaků sociálního dohledu, a konečně rovněž podílu policie na šíření bezpečnostní osvěty. Z druhé strany policie podle něj již ale nebyla ani žádným stavovským čistě represivním aparátem, neboť její praxe měla být nově definována na bázi občanství, tj. zahrnovala všechny občany státu bez ohledu na jejich stavovský původ či sociální status. (s. 265)

Perspektiva významu represivních složek v rámci moderní společnosti se v posledních letech stává stále aktuálnější. Dynamický technologický rozvoj vedl k nebývalé dokonalosti možností nejen státní kontroly a dohledu, jež jdou ruku v ruce s rostoucím nebezpečím v podobě autoritářských režimů. Ostatně pandemické ohrožení rovněž ukázalo nebezpečí a dilemata, spojená s ochotou odevzdat své soukromí, ba svá práva a svobody, a s podřízením se kontrole a dohledu ve jménu veřejného blaha a obecného zdraví. Tyto otázky představují jednak ohrožení, jednak výzvu stále více zkoušené liberální demokracii – zda výdobytky modernosti, mezi něž přes všechnu kritiku patří také instituce policie, budou sloužit k rozvoji občanské společnosti, nebo obrátí-li se proti ní samé. Práce Pavla Himla nabízí více než podnětnou reflexi historických kořenů, jež snad pomůže s hledáním odpovědí na současné problémy spojené s fungováním represivních složek státu v občanské společnosti.