Germanistka a novinářka ze Salcburku Laura Freudenthaler (nar. 1984) se na literární scéně prosazuje od roku 2014; její dosavadní autorská bibliografie čítá svazek povídek a dva románové tituly. Všechny významně zabodovaly jak u literárních kritiků, tak v široké čtenářské obci. Náš rozhovor představuje blíže zejména autorčinu románovou prvotinu, láká však i ke čtení novějšího románu, za který Laura Freudenthaler získala Cenu Evropské unie za literaturu.

iLiteratura: Lauro, jakou podobu má váš všední den, čím jste v profesním životě?
Laura Freudenthaler: Momentálně jsem asi tím, čemu se říká „spisovatelka na volné noze“. A jsou to pro mě jen málokdy všední dny ve smyslu, že by se podobaly jeden druhému. Spíš to jsou fáze, které jsou si dokola podobné. Nyní jsem hodně na cestách, mám veřejná čtení z knihy a diskutuji o ní. Vlastní psaní se od toho liší, jak je to jen možné, je to spíše činnost v ústraní. Všední dny, to zní také jako rutina a ta podle mého při psaní být nesmí. Ale rituály ano, ty jsou důležité.

iLiteratura: Píšete odmalička?
Laura Freudenthaler: Přesně tak. Jako většina dětí jsem se někdy v pěti šesti letech naučila psát… Ale vážně – začala jsem si opravdu docela brzy psát sama pro sebe. Připadá mi, že spojení mezi světem a smyslovými orgány, mozkem a srdcem, rukou, perem a papírem jsem si vepsala do života velmi záhy a neumím je od sebe rozetnout.

iLiteratura: Za svou románovou prvotinu Die Königin schweigt jste dostala v roce 2018 cenu literárního festivalu ve francouzském Chambéry určenou debutujícím autorům. Jak důležité je toto mezinárodní vyznamenání pro autory na začátku jejich literární kariéry?
Laura Freudenthaler: To nevím. Otázkám plánování či postupu takzvané kariéry vůbec nerozumím. Mezinárodní pozornost je hezká, pokud přeroste v porozumění, když třeba vzniknou překlady, protože jinak je člověk s literaturou limitován svým jazykem. Právě proto tolik závidím hudebníkům, kteří spolu můžou hrát všude na světě. Kteří spolu vůbec můžou hrát! Tahle závist solitérních, obsesivních spisovatelů – nejsem v tom sama…

iLiteratura: Předcházel vašemu románu o „mlčící královně“ nějaký vnitřní nebo vnější impuls, který vás přivedl k myšlence psát knihu právě o tématu stárnutí, mluvení, respektive mlčení a vzpomínání?
Laura Freudenthaler: Mluvení, mlčení, vzpomínání jsou vlastně v nějaké podobě vždy tématem psaní, v každém případě mé psaní strukturují. V podstatě se vždycky snažím najít literární formy, které zviditelní, co je nevyslovené a nevyslovitelné, a přitom to není ihned zcela zřejmé. Je to k vidění, když člověk chce vidět.

iLiteratura: Knihu otevírá dedikace „Mým předchůdkyním“. Koho přesně tím myslíte?
Laura Freudenthaler: Vnější kotvou, abych navázala ještě na předchozí otázku (a i proto, že dle zkušeností panuje největší zájem o věci biografické a autobiografické), je v tomto románu životní příběh mé babičky, jemuž jsem se snažila psaním této knihy přiblížit (a zároveň jsem se mu, čím více text nabýval formy, vzdalovala). Mé předchůdkyně, to jsou tedy konkrétně ženy, které tu byly přede mnou, které mi vyprávěly, které mi to všechno předávaly dál. Věnování je do značné míry vyjádřením respektu. A vztahuje se pochopitelně také na ženy píšící, na spisovatelky, s nimiž se cítím spjata, jimž jsem zavázána.

iLiteratura: Motiv mlčení a promlčení je v rakouské literatuře zejména v souvislosti s druhou světovou válkou a národním socialismem poměrně častý. Ukazuje vaše kniha, jak se tento „model chování“ odráží v osobním životě?
Laura Freudenthaler: Tato interpretace se nabízí, ano. Takzvaná soukromá sféra je přece politická, nejintimnější vztahy jsou spjaty s tím, čemu říkáme společnost – vždyť tu nakonec tvoří jedinci a její podstata spočívá v tom, jak jedince organizuje, strukturuje, řídí jejich chování, a to až do samého nitra.

iLiteratura: Může vůbec vnučka, která babičce darovala deník, pochopit, proč do něj babička nic nepíše?
Laura Freudenthaler: Takové psychologické výklady nechci prezentovat. Všechno je napsáno v textu. Dávat vysvětlující odpovědi mě nezajímá, víc by mě zajímalo dozvědět se, jak čtou text ostatní.

iLiteratura: Fanny se navzdory mlčení nedokáže zbavit svých vzpomínek. Když potom leží nemocná a osamělá ve své posteli, snaží se porozumět svému životu? Nebo chce raději všechno zapomenout, což ale nejde?
Laura Freudenthaler: Přistupovala jsem k tomuto textu s domněnkou, že vzpomínky jsou tělesné, že máme zkušenosti uložené v těle. Když Fanny ve vysokém věku čím dál víc ztrácí kontrolu nad svým tělem, přijde také o schopnost ovládat své vzpomínky. Způsob vyprávění je tělesný, často jsou to fyzické pocity, které vedou z přítomnosti do minulosti.

iLiteratura: Ačkoli byl Fannyin život tak tragický, protože v něm tolikrát čelila smrti, je atmosféra vyprávění tichá, přátelská, podobná poslední scéně, kdy už Fanny sice nemá jasné vědomí, ale stále ještě dýchá. Věděla jste od počátku, jakými jazykovými prostředky takto vyprávět, nebo jste hodně hledala a přepisovala?
Laura Freudenthaler: Psaní je proces poznávání a hledání formy, pro mě je to do určité míry organický postup. Text nabývá své podoby, říkává se často: stává se organismem. Píšu do neurčita, ale většinou je na začátku okamžik, kdy tento organický celek spatřím – jakousi představu, nekonkrétní, spíš pocit, jaký jednou chci z toho textu mít. A pak začíná ta práce, s vírou, že jednou do tohoto bodu dospěju.

iLiteratura: Román se rozpíná mezi skutečností a minulostí, váš další román, nazvaný Geistergeschichte (Duchařský příběh), se odehrává na pomezí skutečnosti a imaginárního světa. Je to při psaní rozdíl – unikat do minulosti anebo do budoucnosti?
Laura Freudenthaler: Oba texty spojuje splývání, prolínání různých oblastí, a to především vnitřního a vnějšího světa. Možná i proto, že vůbec nerozumím jasnému oddělování nitra a vnějšku, takzvané reality a představy, vnímání, je to velmi pochybná konstrukce, a tak se pokaždé snažím tyto roviny proplést, vytvořit propojení.