Po rozpačité Dívce v pavoučí síti a – o poznání lepším – Muži, který hledal svůj stín, uzavřel minulý rok David Lagercrantz sérii Milénium, dílo zesnulého Stiega Larssona, románem Dívka, která musí zemřít. Jak je jasné snad už všem čtenářům Milénia, Lagercrantz není Larsson, nemůže být a popravdě je nejlepší v momentech, kdy se jím ani být nesnaží.

Autor se od začátku nacházel v pozici, jež je na jednu stranu velmi výhodná (publicita a prodeje zajištěny, neb navazuje na nedokončenou práci autora bestselleru nevídaného ohlasu), zároveň však ošemetná – čtenáři Lagercrantze přirozeně s Larssonem srovnávají a muselo být už předem jasné, že Lagercrantz z toho nemůže vyjít nejlépe. Překonat dílo, které mnozí považují za ikonické a snad i kultovní, je úkol prakticky nemožný a o tom, jak obtížné je zavděčit se zarytým obdivovatelům, by určitě mohla vyprávět řada spisovatelů, kteří kdy navazovali na jiné slavné literární texty, často předem odsouzeni k neúspěchu. Přílišné odchylky od původní série fanoušci nestrpí, stejně jako nebudou tolerovat ploché a přízemní epigonství. Nejlepší, čeho mohl Lagercrantz dosáhnout, bylo neshodit se coby autor špatného pokusu těžit z cizí slávy. Navzdory slabému začátku – tedy zmíněné čtvrté knize „Larssonovy série“ Dívka v pavoučí síti – si přitom nevedl špatně.

Dívka v pavoučí síti totiž očividně trpěla příliš velkým respektem k Larssonovým postavám a tím, že autor nevěděl, co si může dovolit a co ne. Výsledkem pak byl příběh, v němž hlavní postavy původní série hrály vedlejší roli a jejich nepřítomnost by snad ani nijak neuškodila. Lagercrantz navíc přespříliš zdůrazňoval motiv počítačového hackerství, až se pod jeho nekonečnými popisy ztrácel i samotný příběh. Zkrátka držel se při zemi, zdůrazňoval méně podstatné na úkor stravitelnosti a dost možná, že od čtení dvou dalších pokračování odradil nemálo Larssonových fanoušků.

Avšak nechat se odradit by byla chyba, tedy alespoň pro čtenáře dobře vystavěných a chytlavých thrillerů. Následující díl Muž, který hledal svůj stín můžeme s rezervou překřtít na „Muže, který překročil svůj stín“ – autor konečně povolil uzdu fantazii, začal s postavami nakládat jako s vlastními a dovolil si vyprávět jejich příběh po svém. V pátém románu série se tedy konečně zrodila plnohodnotná druhá etapa Milénia, závislá na původní trilogii jen natolik, kolik je nezbytně nutné. Samozřejmě, thrillerová linka místy trpěla problémy s uvěřitelností a přílišným množstvím náhod, avšak tyto „zádrhely“ k žánru krimi kvůli dynamice děje a eskalaci napětí tak nějak patří.

Otázkou tedy zůstávalo, zda se Lagercrantzovi podaří napsat solidní thriller s poutavým příběhem i v závěrečném dílu série, nebo zda úroveň opět klesne. Pokud se budeme ptát – a těmto otázkám se zkrátka vyhnout nelze –, v čem je Lagercrantz stejný jako Larsson, jsou to především sociální témata, kterými Larsson zaujal už v Mužích, kteří nenávidí ženy a která byla snad ještě zajímavější než samotná kriminální zápletka, ač s ní neoddělitelně souvisela. Všemi šesti romány se tak táhne motiv zlých mužů a nebezpečného misogynství a téma týrání žen. Téma, které je jistě důležité reflektovat i v literatuře, avšak po šesté knize už začíná být poměrně okoukané, zvláště schází-li mu vývoj – Larsson napsal potřebné, Lagercrantz ho po svém již doplnil.

Bohužel v Dívce, která musí zemřít chybí vazba zmíněného tématu na detektivní zápletku, navíc se celá jeho reflexe začíná značně opakovat. Lisbeth Salanderová zachrání týranou ženu, naváže s ní lesbický vztah a potrestá jejího manžela stejným způsobem, jakým on předtím týral ji. K tomu ho vyděsí tak, aby se už nikdy nepokoušel o žádný kontakt se svou někdejší obětí. V různých obměnách jsme tuto situaci v Miléniu mohli číst již několikrát, stejně jako jsme příliš často sledovali důkazy neodolatelnosti jejího parťáka (slovo parťák pochopitelně berme v tomto případě s výhradami) Mikaela Blomkvista pro opačné pohlaví. Zároveň je Blomkvist postavou skrz naskrz kladnou, sympatickou a silně morální, jakkoliv si některé aspekty morálky vykládá jaksi po svém, zejména v otázkách sexu; činí to z něj o něco lidštější figuru.

Co se tedy týče postav, jejich chování a duševních pohnutek, Lagercrantz se i v závěrečném románu drží Larssonovy předlohy; to mu můžeme vyčítat jen těžko. Stejně jako by bylo nefér předhazovat mu, že jeho příběhy jsou plošší a společenská témata, která odhalují, nejdou tolik do hloubky – ostatně i obě Larssonova pokračování byla plošší a triviálnější než úvodní román Muži, kteří nenávidí ženy, přestože se v nich zabýval dalšími a dalšími společenskými tématy. Lagercrantz v otázkách sociálních neduhů nezaostává a vedle týrání žen okrajově otevírá otázky rasismu, antisemitismu, homofobie a další. Skutečně do hloubky ovšem proniká až v Dívce, která musí zemřít, a to konkrétně velmi aktuálním tématem dezinformačních médií a takzvaných trollích farem. V tom, že se text vyjadřuje ke globálnímu problému, jenž ostatně i u nás znatelně rezonuje ve veřejné diskusi, spočívá jeho možná nejsilnější stránka. Lagercrantz navíc s přirozenou lehkostí ukazuje, jak snadné je pro média kohokoli zdiskreditovat a na druhou stranu i rychle očistit, pakliže se to zrovna hodí. Ovlivnitelnost veřejného mínění popisuje bez příkras, přesto na ni neupíná víc pozornosti, než román snese, a dynamika děje tím netrpí.

Dívka, která musí zemřít naštěstí nepostrádá napínavou zápletku, zakotvenou v atraktivně záhadné vysokohorské výpravě na Mount Everest. Došlo při ní k nevyjasněným úmrtím, jejichž nedořešené okolnosti začnou prosakovat na povrch po smrti mentálně nemocného bezdomovce, který pochopitelně není pouze tím, kým se zdál být. Novinář s životopisem akčního hrdiny Mikael Blomkvist se pouští do vyšetřování, autor zamotává a rozmotává spletitý příběh prakticky bez hluchých míst. Druhá linie se pak soustředí na Lisbeth Salanderovou a její soukromý boj. Lagercrantz konečně uzavírá Lisbethin příběh, jež Larsson už ve druhém a třetím románu mírně překombinoval. Nutno říci, že Lisbethina minulost (a její přesah do současnosti), po tolika knihách poměrně vyčerpaná, se stává repetitivní a minimálně v první polovině Dívky, která musí zemřít její linka působí do značné míry jako kompilát situací známých z předchozích knih. I přesto je její závěr ve výsledku uspokojivý, i když ne úplně nečekaný. Ačkoli obě hlavní postavy zůstávají propojené s jedním případem i spolu vzájemně, Lisbeth do cíle místy kulhá scénami příliš filmově akčními a příliš poplatná své vlastní téměř superhrdinské charakteristice. Mikael běží po dráze bez zaváhání, alespoň co se týká uvěřitelnosti postavy.

Přestože Larsson údajně plánoval deset románů, z nichž stihl napsat jen tři, a Lagercrantz nyní šestým svazkem celou řadu ukončil, troufám si říct, že příběh redaktora časopisu Milénium a jeho nonkonformní hackerské přítelkyně nekončí příliš brzy; ovšem ani příliš pozdě. I přes škobrtnutí v Dívce v pavoučí síti se Lagercrantz zhostil své role tak, jak by to autor navazující na cizí práci udělat měl – s respektem k předloze, nicméně do značné míry po svém. Mikael i Lisbeth ale již odhalili svá tajemství a není o čem dál vyprávět. Třebaže sociálních problémů současnosti zbývá k zachycení ještě mnoho, vzájemný vztah obou protagonistů, na němž série do značné míry stojí, ztratil možnosti překvapit a zasekl se v koloběhu odloučení, krátkých návratů a vzájemného zachraňování života v poslední chvíli. David Lagercrantz pochopil v pravou chvíli, že nastal nejvyšší čas se s nimi rozloučit a možnost reflektovat bezpráví moderní doby dát i někomu jinému.

David Lagercrantz: Dívka, která musí zemřít. Přel. Karolína Kloučková, Host, Brno 2019, 400 s.