Lisbeth Salanderová je jméno, na které slyší miliony čtenářů po celém světě. Svou cestu započalo v rukou švédského novináře Stiega Larssona, který netuše, jakou lavinu rozpoutá, stihl napsat fragment plánované desetidílné série, avšak v roce 2004 zemřel. O necelý rok později začala vycházet „trilogie“, která změnila nejen žánr krimi, ale i náhled na severskou literaturu. Dnes, v roce 2016, série slaví úspěch v podobě 80 milionů prodaných výtisků, 50 překladů, 4 filmových adaptací a řady prestižních ocenění. Deset let od vydání první Larssonovy knihy vyšlo pod názvem Dívka v pavoučí síti čtvrté pokračování, tentokráte z pera švédského novináře a spisovatele Davida Lagercrantze. A jelikož jeho zpracování sklidilo kladné ohlasy, se spisovatelem se počítá i do budoucna. První kniha, kterou to všechno začalo, byla Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor).

Začátek románu by se dal charakterizovat všelijak, jen ne jako idylka. Novinář Mikael Blomkvist u soudu právě zažil debakl, na který on ani nikdo z jeho nepřátel hned tak nezapomene. Nejen že musí lotrovi Wennerströmovi uhradit všechny škody, které na něm svými lživými výroky napáchal, ale také si odsedět tři měsíce ve vězení a čelit ztrátě důvěry ve svou profesionalitu i v časopis Milénium, který založil. Henriku Vangerovi jeho nesnáze naopak hrají do karet. Mikaelovi nabídne práci, již by za normálních okolností nevzal – vyšetřování 40 let starého případu zmizení své drahé neteře Harriet. Mikael nemá ponětí, do jak nebezpečné hry se kvůli pletkám s Vangerovými v následujících měsících zaplete, ani že jedna figura ještě stále vyčkává v pozadí.

Leckdo by řekl, že Muži, kteří nenávidí ženy je kniha nesnadno stravitelná a autorovým písemným projevem úmorná. Ten je sám o sobě náročný, vyžívá se v odborných definicích a často zdlouhavých popisech týkajících se nejen investigativní žurnalistiky, ale i kriminalistiky. Není tedy divu, že než se Mikaelovi podaří první průlom, uplyne pěkná řádka odstavců. Románu jako takovému to nicméně na kvalitách nijak neubírá, ba naopak. Svou rozsáhlostí působí mnohem uvěřitelněji a ve svém žánru má jako jeden z mála punc kvality a serióznosti. Larsson si navíc v ničem nebere servítky – ve své první knize neskrývaně poukazuje na sociální problémy, a to ať v problematice poručnictví, násilí na ženách, nebo korupce. Ve výsledku byste jen těžko hledali autora, jenž by se nápadu zhostil lépe.

V moři vydaných knih je těžké najít postavy, které by se něčím vryly do paměti, tím spíše takové, s nimiž byste se mohli ztotožnit. Mikael Blomkvist a jeho sekundantka Lisbeth Salanderová jsou přesně tím typem charakterů, kterým budete fandit až do konce svého bytí. Lisbeth, ikonická postava příběhu, se vymyká všem pravidlům, nikdy o ní nebudete vědět všechno a vždy vás něčím zaskočí. Trpí poruchou, která kdyby měla dostat jméno, s nejvyšší pravděpodobností by se jednalo o Aspergerův syndrom. Právě s ním souvisí její komunikační abnormality, fotografická paměť a skvělá orientace v oblasti ICT. Ostatně právě díky svým schopnostem a Mikaelovi má možnost se do případu zapojit. Ani Mikael není hloupý. Jako investigativní novinář ovládá umění dedukce, vždy si prověřuje fakta a až do onoho osudného střetu s Wennerströmem publikuje jedině pravdivé články. Svěřeného úkolu se ujímá bez jakékoliv naděje na úspěch, přesto pátrá s pečlivostí a odhodláním. Ostatní postavy jsou vedle Lisbeth a Mikaela spíše ve stínu, nikdy se vám však nestane, že byste narazili na nějakou jen černou nebo bílou.

Třebaže si Larsson chtěl svým psaním pouze odpočinout od strastí „běžného“ investigativního novináře, první případ Blomkvista a Salanderové je naladěný na temnou strunu. Už v první polovině se vám bude zvedat žaludek; po přečtení celé knihy a pochopení všech souvislostí vám bude dlouho trvat, než se se vším srovnáte. Příběh není nic pro slabé povahy, monstra už nás zkrátka nenavštěvují v noci v  postelích, ale pochodují mezi námi, převlečená za příjemného souseda nebo kolegu z práce. A protože si tohoto prostého faktu byl dobře vědom i autor, i té nejsilnější osobnosti bude po tomto čtenářském zážitku drahnou chvíli trvat, než se přesvědčí, že svět je stále ještě v pořádku. Nutno dodat, že se jí to možná nikdy úplně nepodaří.

Ačkoliv atmosféra příběhu zaujímala nejspíš až nejspodnější příčku autorových zájmů, povedlo se mu ji vylíčit skutečně mrazivě. Od té nejtužší zimy, jakou jste zažili, přes surové podmínky Švédska až po ledový strach setrvávající někde za zátylkem v podobě studeného potu se jedná o úchvatnou ukázku toho, co nám severská literatura může nabídnout. Zde se také nabízí otázka, zda by děj zasazený do kterékoliv jiné země na světě obstál v kritice stejně dobře, jako je tomu v tomto případě.

Milénium je od začátku prezentováno jako krimi. Čím to ale je, že ho čtou i spousty lidí, kteří by po detektivce nikdy dřív ani nehodili očkem? Odpověď je zřejmá. Larsson nepsal jen čisté krimi. Detailně prokreslené charaktery, propracovaná zápletka i různorodost lidských povah představují typické znaky společenského románu. Proto zažívají jeho knihy takový úspěch a proto má nemalou šanci se v budoucnu zařadit mezi klasiky svého žánru. A to jak z pohledu krimi nadšenců, tak i těch, kdo budou dílo vyzdvihovat pro jeho nadčasovost.

Ať už se severskou literaturou začínáte, nebo jí vaše poličky přetékají, Muži, kteří nenávidí ženy by vám neměli uniknout. Dokonce i v případě, že vás babiččina knihovna plná Agathy Christie zrovna dvakrát nelákala, můžete být velmi mile překvapeni.