Knihy Davida Lagercrantze sice znali čeští čtenáři už předtím, než získal zakázku na doplnění bestsellerové série Milénium od zemřelého Stiega Larssona, ale beletristické zpracování osudů a smrti slavného vědce Alana Turinga si příliš čtenářů nezískalo a u biografie fotbalisty Zlatana Ibrahimoviće nebylo jméno autora příliš podstatné. Čtenáři – a nejen ti čeští – si tedy Lagercrantze všimli, až když se ujal série Milénium a třemi díly ji rozšířil. Jeho thrillery s Mikaelem Blomkvistem a Lisbeth Salanderovou sice nijak neoslnily, ale s hrdiny zacházely uctivě a celkově nepropadly, takže lze asi hovořit o úspěchu. A na ten se autor rychle pokusil navázat vlastním románem, který by měl také započít detektivní sérii.

Jmenuje se Temnota, ve Švédsku vyšel v roce 2021, u nás o rok později a autor už na něj letos navázal pokračováním, které se česky jmenuje Nenávist a vydání je naplánováno na říjen. Představuje dva nesourodé pátrače: geniálního, ale labilního profesora Hanse Rekkeho a iniciativní, avšak v policejním sboru podceňovanou policistku s jihoamerickými kořeny Micaelu Vargasovou. Ti se potkají při vyšetřování vraždy imigranta z Afghánistánu, který byl ubit, poté co jako rozhodčí dopískal zápas dvou lokálních fotbalových týmů. Podezření zprvu padne na jednoho horkokrevného fanouška (ten je pro změnu imigrant z Itálie), ale když policisté vyrazí do Rekkeho honosného sídla, aby jim jako specialista na výslechy poradil, jak podezřelého zlomit, ten záhy rozmetá jejich dosavadní práci a poukáže na několik indicií, které prokazují, že dotyčný musí být nevinný. V týmu je i Vargasová, na kterou Rekke udělá velký dojem – a i ona na něj, protože jako jediná pochybuje o dosavadním směru vyšetřování. To se následně v podstatě zastaví a rozeběhne zase až ve chvíli, kdy Rekke s Vargasovou za neobvyklých a docela dramatických okolností spojí síly, případ znovu otevřou, upozorní na jeho zahraničněpolitické pozadí (zavražděný byl členem Tálibánu a jako vypovídající se do Švédska dostal pod falešným jménem v rámci programu na ochranu svědků) a samozřejmě odhalí vraha.

Takto to možná vyhlíží docela zajímavě, bohužel napsané to není moc dobře, chybí tomu lepší nápady a především moment překvapení. Lagercrantzova detektivka vypadá, jako by byla produktem nějakého kurzu tvůrčího psaní: musí tam být zajímavé, ambivalentní postavy, určitě jedna žena, pro politickou korektnost nejlépe jiné než švédské národnosti, hlavní hrdina by měl bojovat s nějakými vnitřními běsy a tak dále. To všechno tam Lagercrantz má, a přesto to úplně nefunguje, především proto, že ústřední případ kvůli interakci dvou hlavních postav a rozepisování jejich minulosti a charakterů tak trochu ustupuje do pozadí. Zároveň je upachtěně přímočarý, když už je jasné, že původní podezřelý je nevinný (což je zřejmé v podstatě od začátku), nemá autor vlastně žádného dalšího „rudého herinka“, který by čtenáře svedl na falešnou stopu. Nepomáhá ani špionážní linka, kterou zase Lagercrantz pochytil u Larssona: působí dost násilně a příslušníci tajných služeb se chovají zbytečně konfrontačně. Vše se navíc odehrává v roce 2002, aby mohl autor využít mučení vězňů CIA ve věznici Abú Ghraíb, takže si ještě musí hlídat dobové rekvizity a reálie, což občas zpomalí tempo děje.

Někdy se Lagercrantz chová vyloženě naivně – anebo cílí na naivní čtenáře. Když Rekkeho zprvu vykreslí jako nejen mimořádně inteligentního, ale také velmi úspěšného a pohledného muže s krásnou manželkou i dcerou, luxusním sídlem, plným vkusně vybraného umění, a s málem šlechtickým původem, je každému trochu zběhlejšímu čtenáři detektivek jasné, že tohle všechno musí být brzy problematizováno, aby postava Rekkeho byla alespoň trochu sympatická; a další vypočítávání Rekkeho předností a směsice obdivu i závisti ze strany Vargasové rychle začne nudit. K tomu, aby Lagercrantz Rekkeho polidštil, však následně použije nejsnazší a nejobehranější způsob, totiž psychickou labilitu a drogy. Rekke má sice detekci rychlou jako Sherlock Holmes, když u nově příchozích záhy určí, co měli k snídani, že házeli závodně oštěpem nebo že patřili k praktikujícím katolíkům, ale jinak se povaluje v posteli s bolestmi hlavy a žaludku a dalšími abstinenčními příznaky. Zpočátku to může působit zajímavě a to, že Rekke v druhé polovině knihy v podstatě neopustí svůj byt, zase připomíná jiného, mnohem méně pohledného literárního detektiva, ale Lagercrantz není dostatečně důsledný, aby tento prvek proměnil v přednost.

Temnota není detektivka vyloženě špatná. Je to snaživý pokus nepříliš talentovaného autora samostatně uspět. Jako takový je ve všech směrech průměrný. Pro budoucnost série to nevěští nic moc dobrého, ale snaživí autoři občas umějí překvapit, jeden takový ostatně kdysi po několika neúspěšných pokusech překvapil celý svět Da Vinciho kódem. Ne však, že by k tomu měl Lagercrantz jakkoliv nakročeno.