Dalo se čekat, že k tomu dojde, protože globální úspěch byl příliš veliký na to, aby to švédský nakladatel (a dědicové) nechali být: novinář, životopisec a za hranicemi Švédska jen málo známý prozaik David Lagercrantz (u nás vyšla jeho neortodoxní biografie fotbalisty Zlatana Ibrahimoviče) byl osloven, aby se pokusil napsat pokračování trilogie Stiega Larssona Milénium. Trilogie, která se stala jedním z největších bestsellerů posledního desetiletí, inspirovala dvě filmové (švédskou a americkou) verze a jednu komiksovou (britskou). Ale zároveň trilogie, jejíž jednotlivé romány jsou vlastně dosti rozdílné, byť je spojují postavy hlavních hrdinů.

Lagercrantz tedy musel stát před rozhodnutím, na který román žánrově naváže. Jistě, děj musel začít někdy poté, co skončil příběh původní série, ale jaký zvolit žánr, když první román Muži, kteří nenávidí ženy, kvalitativně oba následující značně převyšující, byl vlastně klasická whodunitka se společenskokritickým přesahem a thrillerovým závěrem, zatímco Dívka, která si hrála s ohněm už byl spíše akční thriller s prvky přímo komiksovými a román Dívka, která kopla do vosího hnízda připomínal především špionážní thrillery? Název, který byl zvolen pro zahraniční vydání (ve Švédsku se kniha jmenuje Co nás nezabije), naznačuje, že podobnost se bude bohužel týkat druhých dvou dílů série.

Je to asi logické, protože všem tu jde především o navázání na vysoké prodeje. A ty v případě původní trilogie zřejmě nezapříčinilo komplexní vylíčení toho, jak nenápadně, ale nezadržitelně sílí moc ekonomických elit a prorůstá do politiky a médií. Mnohem spíše onen úspěch způsobila originální postava, mladá hackerka Lisbeth. Původního hlavního hrdinu, investigativního reportéra Mikaela Blomkvista, zejména ve druhé knize odsunula do vedlejší role. Ale právě díky tomu si série získala zejména čtenářky mladších ročníků, které jinak thrillerový žánr do té doby spíše míjel. Imponovala jim nevelká hubená dívka, která se s ničím moc nemaže, nesnáší násilníky, za každou cenu si hlídá svou svobodu a k tomu má geniální mozek na počítače (a nejen na ně) a trénuje box, takže dokáže zbušit dva urostlé motorkáře. A pak také vylézt z hrobu s prostřelenou hlavou. Román Dívka, která si hrála s ohněm, kde se obě scény nacházejí, učinil z tajemné bytosti z prvního dílu dosti prvoplánovou komiksovou superhrdinku, což si mimochodem Lagercrantz docela bystře uvědomil a její profil dotváří právě s pomocí komiksové mytologie: Lisbethinu internetovou přezdívku Wasp dává do souvislosti se jménem komiksové hrdinky z americké superhrdinské série.

Obecně je ale znakem Lagercrantzova románu především opatrnost. Všechny postavy z původní trilogie si drží svůj status quo, jen na konci dostanou Lisbethiny fanynky jednu sladkou odměnu. Časopis Milénium je opět v krizi, v rukou hamižného a bezskrupulózního mediálního koncernu, ale v závěru se vše v dobré obrátí. Policie je pozadu za investigativními novináři z Milénia a ti by byli bezmocní bez tipů od Lisbeth, která je opět vševědoucí a všemocná. Lagercrantz její nadpřirozené schopnosti demonstruje hned v první třetině knihy: samotinká se nabourá do počítačové sítě jedné z nejstřeženějších a mezi hackerskou komunitou nejnenáviděnějších organizací na světě, americké NSA, tedy Národní bezpečnostní agentury, která nechvalně proslula systematickým shromažďováním osobních údajů o kdekom, odposlechy politiků i občanů a snahou o omezení osobních svobod ve jménu boje proti terorismu. Lisbeth z jejich systému stáhne data spojená s jistou globální softwarovou firmou, která také nemá nejlepší pověst (krade know-how) a ještě se vysměje hlavnímu bezpečnostnímu expertovi NSA.

Právě tajemný softwarový gigant totiž zřejmě stojí za vraždou geniálního švédského vědce, který sestavil program na zdokonalení umělé inteligence. Scéna vraždy, do níž se přimotá Mikael Blomkvist, dva neschopní policisté a ještě jeden opilý zkrachovalý herec, patří mimochodem k nejlepším v knize. Pak už se ale Lagercrantzovi nic tak dobře promyšleného nepodaří, jen se snaží stupňovat tempo a ohromovat čtenáře odkrýváním identit padouchů. Což o to, přinejmenším jedna se mu docela zdaří - žena s talentem svádět, okouzlovat a ovládat lidi až k jejich sebezničení. Ale takový typ záporných hrdinek už mnohem lépe vykreslili jiní, zejména současné hvězdy psychologického thrilleru Tana Frenchová a Gillian Flynnová. Lagercrantz navíc její dovednost manipulace zveličí až do mytických rozměrů, což rozmnoží počet postav, které jsou nějak geniální. Kromě této zlodušky, Lisbeth a vědce je to ještě vědcův malý syn, který je sice autista a nemluví, nicméně dokáže fotograficky přesně nakreslit scénu, kterou viděl, a k tomu bleskurychle počítá prvočísla. O něj jde v knize především: vrah jeho otce jej nechal na pokoji, ale kluk by mohl namalovat jeho tvář, takže se rozebíhá honička.

Autor zručně střídá perspektivy, aby budoval napětí, ale od zmíněné vraždy už vše padá do průměru, zvláště když je jasné, že parta zločinců nemá proti Lisbeth šanci; že má přitom dívka prostřelené rameno a v ničem jí to moc nepřekáží, už patří k její superhrdinské podstatě... Místy je navíc Lagercrantz zbytečně doslovný či se rovnou opakuje a závěr pak postrádá gradaci. Zajímavé a nosné jsou pasáže, které se věnují umělé inteligenci, případným hrozbám jejího zdokonalování nebo chlapcově vzácné psychické poruše (Lagercrantz tu využil svých předchozích zkušeností s psaním biografií Alana Turinga či švédského počítačového vynálezce Hakana Lanse), ale nebýt předchozího veleúspěchu, asi by o ten román mnoho čtenářů nezavadilo. Ale fanoušky série nepohorší ani neurazí – takže to vlastně dopadlo docela dobře a Lagercrantz může chystat pokračování, k němuž si v románu Dívka v pavoučí síti už připravil půdu.