Na otázky týkající se vybraných stránek dnešní spisovatelské praxe odpovídá básník, prozaik, překladatel, publicista a autor knih pro děti Marek Toman (nar. 1967). Mezi jeho nejnovější tituly určené spíše mladším čtenářům patří knihy Cukrárna U Šilhavého Jima, Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. či Nutrie, pro ty dospělé vydal v posledních letech romány Chvála oportunismu, Oko žraloka a Neptunova jeskyně.

iLiteratura: Co vás nasměrovalo na literární dráhu?
Marek Toman: Začal jsem jako vášnivý čtenář. Psaní z toho přirozeně vyplynulo – zkusit napsat knihu, jakou bych si sám rád přečetl. Rád, tím myslím nadšeně, napjatě a pobaveně – nechat se strhnout. (Paradox samozřejmě je, že z vlastních knih ten požitek nemám.)

iLiteratura: Jak jste hledal nakladatele pro svůj první rukopis?
Marek Toman: Recitátor Mirek Kovářík odnesl mé básně do nakladatelství Mladá fronta, aniž bych o tom věděl. Byl jsem z toho poněkud nesvůj, kvůli starším přátelům literátům. Věděl jsem, že chci psát, ale nevěděl jsem, jestli jsem básník. Naštěstí to byl první a jediný případ, kdy se mi stalo něco takového. Pro druhou básnickou sbírku jsem hledal nakladatele deset let, takže se to zase srovnalo.

iLiteratura: Kolik už vám vyšlo knih?
Marek Toman: Nepočítám to. Kromě vlastních románů, příběhů pro děti, básnických sbírek a cyklů rozhovorů jsou to také přeložené a editované věci.

iLiteratura: Kdy a kde nejčastěji píšete?
Marek Toman: Brzy ráno, večer, o víkendech. U kuchyňského stolu, ve vlaku. Vlastní pracovní stůl nevlastním.

iLiteratura: Jste členem nějaké spisovatelské organizace?
Marek Toman: Ne.

iLiteratura: Vyhledáváte osobní kontakt se svými čtenáři?
Marek Toman: Jednoznačně ano. Ta čtení se snažím dělat zajímavě, ať už se odehrávají v knihovnách, ve školách, nebo na festivalech. Když se publikum nudí, je to chyba autora. Navíc hraju v autorském Divadle Čučka, které má už tři představení postavená z mých knih: Cukrárna u Šilhavého Jima, Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse a Sametové nutrie. Ty první dvě jsou představení pro děti, Nutrie jsou pro děti i pro dospělé. Zvlášť s hraním Cukrárny se teď doslova roztrhl pytel.

iLiteratura: Kterých literárních akcí se s oblibou účastníte?
Marek Toman: Tabook – od prvního ročníku dosud. Vystoupení v knihovnách a na festivalech, doma i v cizině. Vlastní literární procházky (Černínský palác, pražské Vinohrady, procházky po stopách odbojářů).

iLiteratura: Jaké množství knih za rok přečtete?
Marek Toman: Ideální by byla jedna denně, na to bohužel nemám čas. Ale snažím se. Jsou také knihy, které čtu pořád dokola, např. román Krev není voda od Josefa Jedličky.

iLiteratura: Co je dnes zdrojem vaší obživy?
Marek Toman: Poctivá úředničina ve státní správě.

iLiteratura: Na čem právě pracujete?
Marek Toman: Kniha pro mládež Nožička a Wohryzek. Příběh mladého Čechoameričana, který v počátcích Československa pátrá po svém tatínkovi (jehož zřejmě unesl jistý šizuňk bez skrupulí) a pomáhá mu při tom emancipovaná novinářka Laura, stejně jako literární trio Čapek – Kafka – Hašek. Ti slavní spisovatelé se k tomu přichomýtli vlastně náhodou a chovají se jinak, než by člověk čekal. Ale jsou to oni. Snažím se u nich nabourat mýtus realitou. Zase to bude „kniha knih“ – propojená s dalšími knížkami. Pro mě literatura takhle funguje.
A pak se začalo něco dít kolem Jaroslava Klecana, hlavního hrdiny mého románu Oko žraloka. Ve Valencii se vynořily dopisy, které v letech 1939–1941 psal z francouzských internačních táborů mladé Španělce, do níž byl zamilovaný. Ty dopisy výrazně dokreslují jeho osobnost, o které se toho dosud vědělo málo. Postupně je překládám a je otázka co dál, vypadá to ale přinejmenším na pěknou reportáž o osudu jednoho interbrigadisty, později znectěného novinářem Fučíkem. Nedávno také uveřejnil archivář David Majtenyi přelomovou životopisnou studii o Klecanovi, takže Klecan se vrací a konečně může promluvit. Jako románový hrdina, i jako skutečný člověk.