Prozaik a básník Marek Toman napsal pro děti veršované příběhy O Ryzce a Vraníkovi (2003), výrazněji na sebe v prostoru dětské literatury upozornil historickým románem pro děti Dobytí ostrova Saaremaa (2007), jehož děj situoval do období křižáckých tažení Evropou. Na pozadí dobrodružného příběhu se mu podařilo ukázat, jak jsou evropské země propojeny společnou historií. Podobný cíl, obohacený o aspekty multikulturního soužití, sleduje i v románu Můj Golem. Kniha byla vydána s přispěním Mezinárodního visegrádského fondu jako součást projektu na podporu soužití většiny s menšinami.

Legenda o pražském Golemovi je trvalou součástí židovské kulturní tradice na našem území a dočkala se četných literárních zpracování v kontextu literatury pro dospělé i ve verzích určených dětem. Vedle citlivých adaptací pověsťových látek (například Eduard Petiška – Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, 1968; Leo Pavlát – Osm světel, 1992; Inna Rottová – Tajemný cizinec a jiné židovské pověsti, 1999) se objevují i románová díla, inspirovaná golemovskou legendou (Eva Hudečková – Bratříček Golem, 1993; Iva Pecháčková – Legenda o Golemovi, 2000).

Marek Toman svůj text doprovodil obsažným doslovem, v němž sumarizoval životní osudy rabi Löwa a životní podmínky v pražském Židovském městě na sklonku 16. století, a opatřil jej zevrubnými vysvětlivkami. Román tak může plnit i jistou instruktivní a poznávací funkci, aniž by v podobě účelové didaktizace zatěžovala samotný text. Ten je členěn do krátkých kapitol, z nichž některé svou stavbou a vyzněním připomínají podobenství či bajku. Černobílé ilustrace s prvky komiksu, které vytvořila ostravská výtvarnice Hana Puchová, zachycují především detaily obličeje jednotlivých postav, zrcadlící jejich duševní rozpoložení. Pozornost dětského recipienta se tak i za pomoci ilustrace obrací k niternému životu protagonistů příběhu.

Román je volně inspirován životní poutí rabi Löwa, jeho jméno se ovšem v textu úmyslně neobjevuje a příběh tak nabývá obecnějšího vyznění. Přímým vypravěčem je dospívající Jakub, který studuje u rabína a připravuje se na rodiči dohodnutý sňatek s rabínovou dcerou Leou. Očima dospívajícího chlapce vnímáme situaci uvnitř židovského ghetta, odkud jenom z oken vysokých úzkých domů či štěrbinami ve zdi lze pozorovat svět křesťanských sousedů. Jakuba pojí křehké pouto nevyznané lásky a přátelství s křesťanskou dívkou Klárou, která žije těsně za zdí ghetta. Kresby, jež Klára Jakubovi posílá, jsou obrazem dívčiny zranitelné duše, ale odráží se v nich i zoufalství světa, rozděleného zdí – tou kamennou, ale i přehradou vystavěnou z předsudků, pověr, lží a nenávisti.

V rabínově postavě oslavuje autor moudrost, kterou v sobě musí člověk usilovným studiem pěstovat po celý život v duchu kréda: „Proto máme duši – abych nevěděli a pokoušeli se dozvědět“. Rabín dojde nejvyššího poznání ve chvíli, kdy se dokáže smířit s vlastní smrtelností. Golema vytvoří z panenské říční hlíny na ochranu celé židovské obce. Golem nepředstavuje síly dobra ani zla, je „nepřítomností síly“, ovšem jeho energie se nesmí vymknout kontrole. Ukazuje se, jak snadné může být zneužití Golemovy moci, neboť i původně dobrý úmysl lze špatně vyložit. S navrácením Golemova hliněného těla půdě však Židé nepozbývají pomocníka a ochránce, protože Golem v nich probudil naději, zahnal jejich malověrnost a naučil je vystoupit na svou obranu. Jejich nepřátelé si budou navždy s Golemem spojovat obraz svého vlastního strachu. Nešťastný pokus o stvoření druhého Golema symbolicky zastaví dítě – nevinnost a čistota, personifikovaná do dětské podoby, může úspěšně čelit zlu.

Autor působivě vykreslil židovské město v řadě obrazů. Proplétající se změť uliček a do výšky vyhnaných domků, stěsnaných na sebe, připomíná hada s mnoha těly, zavíjejícími se do sebe, či pletence kořenů. Tyto kořeny prorůstají i do křesťanského světa a ukazuje se, že i přes rozdílná náboženská vyznání je židovské a křesťanské obyvatelstvo spojeno více, než si uvědomuje. Magická atmosféra ghetta s židovským hřbitovem, kterému schází hlína, již křesťané odmítají Židům prodat, umocňuje poselství příběhu, jímž je výzva k oboustranné toleranci. Příběh, vyprávěný ze zorného úhlu židovského chlapce, zdánlivě pozbývá vyváženosti. Minoritní perspektiva je zde však klíčová právě proto, že přesvědčivě ukazuje utrpení slabších.

Ačkoli sám autor zdůrazňuje svrchovaně literární cíl své práce, můžeme ji – v rámci literatury pro děti a mládež – vnímat i jako zajímavý příspěvek k historii našeho obyvatelstva, židovského i křesťanského, na přelomu 16. a 17. století. Obsáhlý soupis použité literatury beletristické i odborné dokládá, že Marek Toman se snažil ukotvit svoji fabulaci v co nejpřesnějším historickém rámci.