Obsáhlý, více než čtyřsetstránkový román Marka Tomana Chvála oportunismu lze přiřadit k trendu, který je v poslední době na české literární scéně jedním z nejrozšířenějších: obrat k historickým tématům, ke snaze umělecky zpracovat určitý výsek českých dějin či osud významné nebo zajímavé osobnosti. Historické téma Toman nezpracovává jen jako poutavě podané zřetězení událostí, ale pokouší se o ozvláštnění tím, že zapojuje neobvyklého vypravěče. Tím je dům. Přesněji řečeno barokní Černínský palác, který stojí na pražském Loretánském náměstí. Jak skutečnost, že vypráví dům, ovlivňuje povahu textu?

Černínský palác nechal vystavět rakouský diplomat Humprecht Jan Černín z Chudenic v druhé polovině 17. století. Od svého vzniku byl několikrát během různých válek poničen a sloužil mnoha různým účelům (jako obrazárna, lazaret, kasárna, sídlo zastupujícího říšského protektora, ministerstvo zahraničí). Vypravěč se rozpomíná na události, kterých byl od svého vzniku svědkem nebo o kterých se doslechl ve svých zdech. Sledujeme dobývání Prahy Švédy, válku o dědictví rakouské, protektorát, normalizaci i nejnovější polistopadový vývoj. Čím blíže k současnosti se vyprávění dostává, tím více se zpomaluje, tím déle vypravěč prodlévá u situací a líčení postav, těch, které ho obývaly, ale všímá si i toho, jak se proměňují lidé, kteří vstupují do jeho dveří či jen procházejí Loretánským náměstím. Komentuje oblékání, dopravu, módu i měnící se architektonickou podobu svého okolí i svou vlastní.

Černínský palác je nespolehlivý vypravěč. Nejen proto, že jeho zorné pole je omezené, ale také proto, že se až příliš snadno přizpůsobuje každé změně poměrů a osvojuje si rétoriku vládnoucí ideologie. Považuje se za aristokrata, ale hodnoty, které vyznává, chápe pouze povrchně. Soudí na základě vnějších projevů – proto může překypovat sympatiemi k Reinhardu Heydrichovi (aby byl zmíněn ten nejkřiklavější případ), jehož ráznost a důslednost mu imponují. Směšnost vypravěče způsobuje, že dějiny v jeho podání získávají podobu absurdní grotesky, v níž za ty nejšlechetnější vlastnosti jsou považovány rozhodnost a umění vládnout pevnou rukou (pokud jde o toho, kdo Černínský palác řídí) a poslušnost (pokud jde o poddané a občany). To, co palác nejvíce usvědčuje z nespolehlivosti, je jazyk, který používá. Zde se Tomanovi podařilo velmi zručně napodobit specifičnost jazyka jednotlivých ideologií. Když v paláci sídlí Heydrich, je vypravěčův projev řízně zkratkovitý a prušácky přesný, prokládaný německými výrazy, po komunistickém puči v únoru 1948 začíná používat nabubřelé budovatelské fráze a nadšeně se učí ruská slovíčka, aby je v listopadu 1989 zase honem rychle zapomněl.

Účelem jeho vyprávění je ale především rozpomenout se na osobnost Jana Masaryka. Událostí, kolem níž vypravěčovy vzpomínky krouží nejčastěji, je do dnešních dnů neobjasněná smrt tohoto politika v březnu 1948. Atraktivní ústřední motiv usnadňuje Tomanovi práci, protože je poutavý sám o sobě, a byl by takový i tehdy, kdybychom si odmysleli Tomanovo umění zručně komponovat zápletku a jeho schopnost s jistotou a suverenitou, pomocí náznaků a odboček dovést příběh k velkolepému finále. Působivost textu nespočívá v charakteru světa, který autor svými slovy vytváří, ale je obsažena v realitě, ke které odkazuje tématem, jež neztrácí sílu ani v neuměleckém zpracování. Přesto je toto na první pohled účelové téma zdrojem románovosti Tomanova románu. Jeho prostřednictvím do něj totiž vchází ironie, a to ve dvojím smyslu. Ironie stojí v základu samotné vyprávěcí situace (co jiného než ironický úsměšek stojí za stvořením nespolehlivého vypravěče?), ale také – a především – je Janem Masarykem zosobňována. Masaryk má na nočním stolku Švejka, mluví vulgárně a jeho rozhlasové projevy z Londýna promlouvají k lidem tím nejprostším způsobem. Stejným způsobem, jako když někdo k písmenu V (victoria) na nacistických praporech vlajících na Černínském paláci přimaloval dvě písmena: E a N. Masaryk tak v románu funguje také jako symbol ironie, humoru a síly slova, které byly v českých dějinách často jedinou možnou a účinnou zbraní proti útlaku.

Skrze svého nezvyklého a antipatii vzbuzujícího vypravěče a jeho trochu směšnou, trochu politováníhodnou snahu porozumět těm nepochopitelným Čechům, kteří ho odpuzují i přitahují zároveň, nabízí Toman pokus o zachycení toho, co je na českém národu konstantní, jeho neměnných rysů, které působením různých dějinných, společenských a politických konstelací jen nabývají různých podob. A to způsobem, který z jednoho takového typického rysu vychází. Pobaveně se u toho šklebí a nabádá: pojď se, milý český čtenáři, sám sobě zase jednou zasmát!