Jóko Tawadová se narodila v roce 1960 v Tokiu. Po studiích ruské literatury na univerzitě Waseda se odstěhovala do Hamburku, kde vystudovala současnou německou literaturu. Do Japonska se již nevrátila a žije v Berlíně.

V Německu vyšla v německo-japonském dvojjazyčném vydání její prvotina, sbírka básní Nur da wo du bist da ist nichts / Anata no iru tokoro dake nanimo nai (Nic pouze tam, kde jsi ty, 1987). Novela Kakato o šicu kušite (Bez podpatků, 1991) získala cenu Gunzó pro nové autory a o dva roky později byla další novela Inu mukoiri (Psí ženich) oceněna prestižní Akutagawovu cenu. I její následující díla obdržela uznání v Japonsku, Německu a jiných zemích.

Zatím poslední dílo autorky, dystopický román Emisar (2014, česky 2019), se odehrává v blíže neurčené postapokalyptické budoucnosti poté, co lidstvo svou činností poničilo klima do té míry, že se od základů proměnily základní zákonitosti života. Staří lidé, kteří se narodili ještě před ekologickou katastrofou, nemohou zemřít a naopak i po dosažení sta a více let překypují energií, zatímco mladí a obzvláště děti fyzicky chátrají, což je i případ hlavních postav, starce Joširóa a jeho pravnuka Mumeie.

Z tohoto popisu by se mohlo zdát, že se jedná o science fiction, avšak není tomu tak; s čímkoliv z oblasti vědy se v románu pracuje způsobem, který ze všeho nejvíc připomíná poezii. I z hlediska struktury namísto rigorózně vystavěného příběhu, jaký bychom ve sci-fi žánru čekali, vypadá Emisar místy spíše jako dadaistický či automatický text. V některých aspektech má blízko k magickému realismu, což se projevuje hlavně v užívání snových, dětsky působících obratů a obrazů jako například „miliony vyhozených praček potopených na mořském dně teď slouží rybám jako kabinové hotely pro ryby“, ale zároveň připomíná dílo Franze Kafky, kterého ostatně Tawadová často uvádí jako svou inspiraci.

Dystopie totiž panuje i na úrovni společenského zřízení. Japonsko se v románu podobně jako v 17. století naprosto uzavřelo světu, přejatá slova jsou postupně nahrazována domácími, a dokonce existuje zákon, který zakazuje vyslovovat názvy cizích měst, ačkoliv není známo, že by byl kdy uplatněn. „Není nic děsivějšího než zákon, který dosud nebyl vymáhán. Nikdy nevíte, kdy si úředníci zamanou a uplatní ho. Budou-li chtít někoho uvěznit, stačí, aby oběť zčistajasna zatkli pro nedodržování zákona, který do té doby každý s klidem porušoval,“ zní vpravdě kafkovský komentář k tomuto nařízení. Výsledkem je velmi zvláštní budoucnost, která částečně působí dystopicky depresivně, ale současně láká jako pestrobarevná mozaika originálních nápadů.

Všechno je umocněno použitým jazykem, který text jednoznačně kóduje jako postmoderní. Jazyk samotný je pro Tawadovou jedním ze zásadních témat tvorby. Život v zahraničí ji přiměl k úvahám nad tím, jak jazyk určuje naši realitu, a rovněž se zajímá o vztah mezi jazykem a nacionalismem, což se silně projevuje právě v románu Emisar.

Autorka v díle užívá velmi originálních metafor, v nichž například mozek a střeva jsou přirovnány k horní a dolní komoře parlamentu: „Volby do horní komory se konají častěji, a proto se má všeobecně za to, že právě dolní komora reflektuje posuny v názorech lidí lépe než horní komora. Obdobným způsobem odrážejí střeva momentální tělesný stav přesněji než mozek, protože střevní obsah se projevuje rychleji,“ vysvětluje Joširóovi a Mumeiovi chlapcův zubař.

Hlavně se však specificky postmoderní přístup Tawadové projevuje v tom, že se snaží zobrazit jazyk ve stadiu rozkladu. Rozpadlý jazyk, kde jakékoliv slovo každou chvíli zastará, symbolizuje rozpadlou lidskou společnost. Hrátky se slovy a jejich významy připomenou například ruského postmoderního autora Viktora Pelevina a jeho Generaci P, jsou však oproti němu méně vtipné.

Aby totiž jazykové hrátky správně fungovaly, měly by být zakotveny v určité společenské realitě nebo alespoň v přesvědčivě vykreslené realitě alternativní. Bohužel vize zřejmě totalitního Japonska, ve kterém se příběh beze zbytku odehrává, je nejméně fungující prvek románu. Toto Japonsko má být nedemokratické, kdy lidé žijí ze strachu z neustále se měnících zákonů, ale zároveň se v něm vláda řídí vůlí lidu a přejmenovává národní svátky například z „Dne díků za práci“ na „Den díků za to, že prostě žijeme“, aby tím nebyli zraňováni mladí lidé, kteří kvůli špatnému zdravotnímu stavu pracovat nemohou. Toto jednání vykazuje i rysy politické korektnosti, kterou si s totalitními a fašizujícími systémy nespojujeme, naopak je obvykle ve své přehnané podobě vytýkána demokratickým státům. Rovněž to, že jsou ve světě Emisara umožněny sňatky stejnopohlavních párů, pravděpodobně proto, že se lidem v důsledku toxických změn prostředí může i několikrát za život samovolně změnit pohlaví, vypadá spíše jako pravicová kritika genderové volnosti než cokoliv jiného.

Pokud tedy máme před sebou společenskou satiru, není román ve své nekonzistenci příliš funkční a spíše rozčiluje a autorka by byla udělala lépe, kdyby se držela poeticky snových aspektů vyprávění. Právě tam totiž Emisar dosahuje největší působivosti a přináší poselství o nezlomnosti lidského ducha, která trvá i v zdevastovaném světě. Děti jako Mumei, jejichž zdravotní stav je tak zoufalý, že většinou nemůžou doufat ani v to, že se dožijí dospělosti, své osudy na rozdíl od prarodičů nevnímají jako tragické, ale vychutnávají si každý přítomný okamžik i v bezútěšném prostředí, které je obklopuje. Když se s Mumeiem převrhne invalidní vozík, nepláče a nestěžuje si, ale je rád, že se může vleže na zádech dívat na nebe.

Celkové vyznění knihy je rozporuplné. Na jednu stranu je třeba ocenit originalitu Tawadové, projevující se jak v obsahové, tak v jazykové stránce díla, na druhou stranu by románu prospěla větší strukturovanost a důslednost, co se týče budování světa blízké budoucnosti. Zmíněná nedůslednost totiž možná byla autorským záměrem, který měl navodit představu chaosu postapokalyptického Japonska, ve výsledku však působí trochu jako lenost.