Jóko Tawadová (Tawada) patří mezi nejvýraznější a nejvšestrannější současné japonské autorky. Prosadila se nejen v Japonsku, ale také v zahraničí, mimo jiné i díky tomu, že píše nejen v japonštině, ale i v němčině. Řada jejích děl byla přeložena rovněž do angličtiny. Českému čtenáři se představila například absurdní povídkou Daň z chlupů o tom, kam až může vést touha po společenském postavení a k jakým hloupostem se lidé dokáží propůjčit (Revue Labyrint, 9-10/2000).

Narodila se 23. března 1960 v Tokiu. Již jako dvanáctiletá napsala svoji první novelu, jejíž kopie rozdala svým přátelům. Vystudovala ruskou literaturu na prestižní tokijské univerzitě Waseda, ale již během vysokoškolských studií se začala věnovat také němčině. Od roku 1982 žije v Německu – nejprve v Hamburku, od roku 2006 v Berlíně.

V roce 1987 vydala v Německu svoji první bilingvní básnickou sbírku Nur da wo du bist da ist nichts – Anata no iru tokoro dake nani mo nai (Jen tam, kde jsi ty, nic není), od roku 1987 začala publikovat také první prózu psanou v němčině. Současně pokračovala ve studiu německé literatury na hamburské univerzitě a vydělávala si jako tlumočnice a domácí učitelka. Již v roce 1990 obdržela od města Hamburk za svoji tvorbu první literární cenu. Od začátku devadesátých let začala publikovat také svá díla psaná v japonštině – jako první byla v Japonsku vydána v roce 1991 sbírka povídek Sannin kankei (Vztahy tří lidí) a ve stejném roce získala Tawadová za povídku Kakato-o ušinakute (Bez podpatků) cenu literárního časopisu Gunzó pro nové autory. Již o dva roky později, v roce 1993, jí byla za prózu Inu mukoiri (Ženich byl pes, 1993) udělena prestižní Akutagawova cena a následovala další ocenění její tvorby jak v Japonsku, tak i v Německu. Japonskou významnou Tanizakiho cenou byla například v roce 2003 oceněna její snová novela Jógiša no jakó rešša (Podezřelý v nočním vlaku, 2002). V roce 2000 získala Tawadová na curyšské univerzitě doktorát v oboru německá literatura.

Ve své literární tvorbě se Tawadová často pohybuje na pomezí reality, snu a absurdity, mezi očekáváním a skutečností, kdy teprve jazyk znovu dává tvar vlastnímu raison d’etre. Její způsob myšlení neodpovídá konvenční logice – ptá se, aniž by dávala odpovědi, hraje si s motivy, styly i slovy. Její prózy často začínají bez jasného začátku a končí, aniž by měly nějaký konec. Často čerpá z lidových příběhů – například již zmíněná novela Inu mukoiri je vlastně starou legendou přenesenou na současné tokijské předměstí, s řadou nečekaných motivů, včetně odvážně erotických. Někteří literární kritici poukazují na společné rysy její tvorby s jihoamerickým magickým realismem i Kafkovou paranoidní poetikou.

Tawadová se velice zajímá také o propojení slova a hudby. Dá se říct, že tato multilingvní umělkyně doslova pluje mezi zeměmi a kulturami. Zvukové podobnosti a odlišnosti různých jazyků jsou častým tématem jejích přednáškových vystoupení, při kterých mimo jiné čte ukázky ze své prózy a poezie v japonštině, němčině, angličtině a češtině. V roce 2002 vydala CD, na kterém jsou její verše doprovázeny světoznámou japonskou jazzovou klavíristkou a skladatelkou Aki Takaseovou (Takase).

Z další tvorby Tawadové publikované v japonštině: sbírka povídek Inu mukoiri (Ženich byl pes, 1993), sbírka povídek Gottoharuto tecudó (Železniční trať Gotthard, 1996), novela Seidžo densecu (Legenda o andělovi, 1996), básnická sbírka Kicunecuki (Liščí měsíc, 1998), novela Hikon (Letící duše, 1998), sbírka esejů Ekusofoní (Exophonie, 2003), novela Tabi-o suru hadaka no me (Nahé oči na cestách, 2004), novela Umi ni otošita namae (Jméno upuštěné do moře, 2006). Z knih napsaných a vydaných v němčině: novela Das Bad (1989), novela Ein Gast (1993), sbírka povídek Tintenfisch auf Reisen (1994), sbírka literárních esejů Talisman (1996), novela Das nackte Auge (2004).