Hořce laděný, a přece humorný román Königin der Berge (Královna hor) rakouského prozaika a hudebníka Daniela Wissera si vysloužil Rakouskou knižní cenu za rok 2018. Jeho protagonistou je cynický čtyřicátník Robert Turin, odkázaný na vozík a pomoc další osoby. Jeho diagnóza totiž zní: roztroušená skleróza. Do pečovatelského domu, kde se odehrává většina románu, se stáhl dobrovolně a předčasně.

Pan Turin, nebo Robert?
Od samého počátku románového vyprávění je Robert Turin již několik let součástí pečovatelského domu. Zná zdejší rutinu, zná pečovatelky, praktikanty, pacienty a způsob, jak do svého pokoje a různých zákoutí domu propašovat láhev whisky nebo veltlínu. Platí to i naopak: pečovatelský dům zná pana Turina, jeho návyky i záliby, všichni vědí, co má rád (nechat dveře do pokoje pootevřené) a co ne (procházky po zahradě). A někdo ví i o jeho přání umřít dobrovolně ve Švýcarsku, dokud o tom může rozhodnout sám.

Děj se odehrává v uzavřeném světě, který funguje podle vlastních pravidel a žije vlastními rituály, a přestože v jistém smyslu podléhá neustálému pohybu (výměna sester na oddělení, stavební práce, úspory), přece jen je stabilní a statický. Čtenáře provází příběhem pan Turin, jenž vyniká talentem pozorovat věci kolem sebe a snaží se využít z nich něco pro sebe, zejména cokoli, co ho přiblíží jeho cíli ve Švýcarsku.

Takto nastavená časová a prostorová perspektiva, třebaže se zdá být přirozená, je jedním z autorových kouzelnických triků. Většina textů z nemocničního prostředí totiž pracuje s vypravěčskou perspektivou příchozího, tj. postavy, která se obeznamuje s dosud velkou neznámou, kterou pro ni nemocniční provoz představuje. Jinak ovšem pan Turin v románu Königin der Berge. Pan Turin se zdá být tak socializovaný v prostředí pečovatelského domu, tak suverénní v ovládání svého vozíku, personálu a ostatních pacientů, že zpočátku jeho nemoci a jeho životní situaci ani nevěnujeme až tak velkou pozornost. A nepostřehneme, jak manipuluje i s námi. Bereme ho jako samozřejmost tak, jak ho vidí pečovatelky, tedy trochu obtížného, ale i zajímavého pacienta. Považujeme za samozřejmé jeho vnímání času i prostoru a ani si neuvědomujeme, že pan Turin je tady předčasně a dobrovolně – dvě obyčejná, ale jak důležitá slova!

Stejně tak se zdá, že není rozdíl v oslovení pan Turin a Robert Turin. V průběhu děje však pochopíme, že vstupem do pečovatelského domu se pan Turin narodil a Robert Turin zemřel. Aspoň tak to vypravěč chce. Bohužel nepočítal s realitou mimo pečovatelský dům, která mu pořád hází klacky pod vozík, například v podobě manželčiných návštěv či jeho návštěv vlastního bytu, anebo když přijme pozvání na narozeninovou oslavu. To jsou situace, kdy se pan Turin shledává s Robertem Turinem – a ty patří k nejdojemnějším pasážím knihy.

Aliki, Katharina, Irene a ostatní
Okolí pana Turina, jeho lásky, pomocnice, kritičky a nakonec i vykonavatelky jeho poslední vůle, jsou veskrze ženy, počínaje prvním písmenem abecedy, pečovatelkou Aliki. Považovat ovšem pana Turina za lamače ženských srdcí, jak to naznačují některé čtenářské či recenzentské výklady, by nebylo zcela správné. Ženy v románu tvoří jen nejpočetnější zástup hlasů a přispívají k jeho kouzlu. Některé ženy se textem jen mihnou, některé se vracejí, až čtenář může nabýt dojmu, že přes všechnu odlišnost jednotlivých ženských postav jde o jakýsi obecný princip, jejž lze (anebo nelze) ztotožňovat s titulní „královnou hor“. Suverénně se za královnu hor vydává malé děvčátko, jež se ovšem v textu objeví také jen krátce, anebo můžeme za tímto označením spatřovat surreálnou vypravěčskou rovinu románu, která se manifestuje v různých vypravěčských perspektivách na hranici reality a fantazie (například hlas utraceného kocoura Dukakise) a jež stojí v kontrastu se skoro banálním popisem pečovatelského provozu.

Ženské postavy v románu, ať už je to Turinova manželka, nebo pečovatelky, nám pomáhají lépe pochopit povahu pana Turina. Děje se tak většinou v dialozích, které velice přispívají k čtivosti románu. Není bez zajímavosti, že v textu jsou graficky odlišeny dvě roviny dialogů – hovory reálně vyslovené a jiné, jen simulované, přehrávané v myšlenkách. Čím víc Turinova nemoc postupuje, tím více je jí poznamenán i text, některé repliky a pasáže jsou přeškrtnuty a ke slovu se dostávají osobnosti veřejného života nebo i lidé, kteří jsou už po smrti. Značná část textu se pohybuje na hranici vysloveného a myšleného, na hranici reality a fantazie; koneckonců v prostředí, kde živí a mrtví, člověk pohyblivý a člověk uvázaný na lůžko nebo na vozík sdílejí stejný čas a prostor, se rozdíly beztak stírají.

Zmíněné prostupování hranic viditelného a neviditelného je zajímavě ztvárněno v motivu na obálce, který na první pohled vypadá jako čistý produkt fantazie, neurčitý, abstraktní objekt, ale ve skutečnosti je to detail fotografie dna láhve veltlínského.

Mezera v pootevřených dveřích
Románovému ději předchází jako motto citát od německého spisovatele a umělce Rora Wolfa (nar. 1932), jehož texty Daniel Wisser zhudebnil: „Vážené dámy, vážení pánové, očekáváte, že vám budu vyprávět něco ze svého života. Můj život byl nezajímavý. Můj život byl strohý, tichý, bez událostí a vlastně nestál za zmínku. Můj život jen tak proplul, byl to nenápadný pohyb vedle malých vírů nebo i vedle ničeho, od začátku až po tento moment, kdy před vámi stojím, abych vám něco ze svého života vyprávěl.“

Některým čtenářům se může zdát postava pana Turina nezajímavá, možná banální. Není to žádný Randle Patrick McMurphy, protagonista knihy Kena Kesseyho Vyhoďme ho z kola ven!, i když i pan Turin je rebel a nedodržuje předpisy. Ale co říct o čtyřicetiletém muži, který podnikal v oblasti informačních technologií, je bezdětný a rád pije veltlínské? Není to tak, že až nemoc mu dodala na určité zajímavosti a bez ní by nestálo za to se o něho starat? Nedá se o něm tvrdit, že by v něčem vynikal, koneckonců i ty informační technologie mu jen nějak spadly do klína a beztak o nich nemluví, ostatně celý jeho předešlý život je po nástupu do pečovatelského domu zahalen mlčením.

Osvětlení přináší zmíněný citát: nejde o vcelku nezajímavý život, ale právě o tento okamžik, ve kterém se vypravěč nachází, aby o svém životě vypravoval. V případě pana Turina je rozhodujícím momentem jeho pobyt v pečovatelském domě. A ta chvíle mu rychle uniká, zčásti postupující nemocí, zčásti jeho přáním ukončit život. Času je tedy málo a není radno se zdržovat. Všechno je zaměřeno na cíl ve Švýcarsku. A právě poslední kapitoly knihy z cesty do Švýcarska posunou dřívější banální věci do existenciální roviny, jako například přání, možná poslední v jeho životě, dovřít dveře a nenechat ani tu malou mezeru, na které si na začátku tolik zakládá.

Román Königin der Berge si Rakouskou knižní cenu rozhodně zaslouží. Nešetří černým humorem, který však není sžíravý, nabízí zajímavou hlavní postavu vybavenou – prý – jednou z vyhraněných rakouských vlastností, jíž je mrzutost, ale naštěstí se drží v přijatelných mezích, aby protagonista nebyl nesympatický, a mluví civilně a bez patosu o posledních věcech člověka.