Rakouský spisovatel a hudebník Daniel Wisser (*1971) se narodil v Klagenfurtu a vystudoval germanistiku na univerzitě ve Vídni, kde také od roku 1989 žije a tvoří. V roce 1994 s přáteli založil První vídeňský klávesový orchestr (Das Erste Wiener Heimorgelorchester), který působí dodnes a jehož zatím poslednímu albu z roku 2017 se dostalo pozornosti i v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (bylo zvoleno albem týdne). Wisser je autorem řady prozaických děl, básní a písňových textů. Literárně debutoval v roce 2003 románem Dopplergasse acht (Dopplerova ulice osm). Za svůj text Standby byl v roce 2011 nominován na Cenu Ingeborg Bachmannové a v témže roce vydal i stejnojmenný román, který originálně zpracovaným příběhem o odcizení člověka na počátku 21. století upoutal pozornost široké veřejnosti. V roce 2017 vyšel Wisserův čtvrtý román Löwen in der Einöde (Lvi v pustině). Na jeho nemalý úspěch autor navázal v roce 2018 románem Königin der Berge (Královna hor), který byl oceněn prestižní Rakouskou knižní cenou a Literární cenou Johanna Beera. Daniel Wisser si tentokrát vybral velmi závažné téma a zcela originálním způsobem píše o smrti a nemoci. Vážná, smutná a depresivní však románová fikce Königin der Berge určitě není.

Na bezmála 400 stranách líčí autor s humorem a nadsázkou život románového protagonisty pana Turina, jehož jméno – pozor! – nese přízvuk na první slabice, a ne na druhé jako v případě názvu italského města, na to si pan Turin potrpí. Nedávno oslavil teprve pětačtyřicáté narozeniny, přesto už několik let žije v domě s pečovatelskou službou, aby nebyl na obtíž své ženě Ireně. Pan Turin od svých dvaceti let trpí roztroušenou sklerózou, kterou důvěrně nazývá „královna hor“ – odtud název románu. Je odkázán na invalidní vozík, katetr a pomoc sester, jejichž péči si náležitě užívá. V domově je pan Turin znám jako velký milovník a neposlušný pacient. Svůj rutinní život bez valných vyhlídek do budoucna si zpestřuje nezdravou konzumací veltlínského a žertováním s pečovatelkami, jejichž jména si každý den před spaním opakuje pomocí „sesterské abecedy“. Pan Turin zná svůj zdravotní stav, ví, že neexistuje naděje na uzdravení a že každý den může přijít nový záchvat a zhoršení nemoci. Proto touží zemřít dříve, než mu tělo zcela selže, a hledá někoho, nejlépe ženu, která by ho doprovodila do Švýcarska, kde by mohl svobodně a důstojně zemřít.

Bořitel tabu

Wisser ve svém pátém románu otevírá témata, která jsou v dnešní době stále ještě do určité míry tabuizována – témata nevyléčitelné nemoci, smrti a eutanazie. Ani tentokrát se nebál jazykového a formálního experimentu (podobně jako v předchozích knihách, například text Löwen in der Einöde je inspirovaný jazykem a vyjadřovacím stylem twitteru). Königin der Berge má formu dramatického textu, sestávajícího z dialogů a vnitřních monologů pana Turina. Bez dlouhých vypravěčských a popisných pasáží tak odráží vnitřní svět hlavního hrdiny, jenž soustředí svou pozornost jen a pouze na nemoc, okolní svět jako by pro něj neexistoval.

Další zvláštností Wisserova textu je střídání ich- a erformové vypravěčské perspektivy. Tato pro čtenáře místy trochu matoucí forma hraje v románu zásadní roli, kterou lze slovy hlavního hrdiny vysvětlit: „Líbí se mi mluvit o sobě ve třetí osobě. Zní to skoro, jako by se jednalo o někoho jiného, jako by někdo jiný trpěl roztroušenou sklerózou, jako by někdo jiný seděl na tomto vozíku a na každém kroku byl doprovázen pytlíkem s močí, jako by v tomto domově žil někdo jiný.“ Tím Daniel Wisser působivě zachycuje vnitřní odcizení hlavního hrdiny, vyvolané nevyléčitelnou nemocí. Klíčovým momentem románu je návrat k ich-formě na konci příběhu: „Ale pan Turin tady není. Žádný pan Turin neexistuje. Teď už jsem to zase jenom já.“ Autor tímto doznáním svému protagonistovi a do jisté míry i čtenáři poskytuje jakousi útěchu. Königin der Berge totiž není jen román o trýznivém, krutém a bezvýchodném životě nevyléčitelně nemocného člověka, je to také román o touze ještě jednou, naposledy vzít osud pevně do vlastních rukou a sám o něm rozhodnout.

O boření tabu se v souvislosti s touto knihou hovoří často. Přesto v textu slova jako sebevražda či eutanazie zaznívají jen výjimečně. Daniel Wisser totiž předkládá čtenáři pozoruhodnou formální hru: pomocí proškrtaných či zcela začerněných pasáží a alternativních verzí textu naznačuje nejen, co postava řekla, ale i co si doopravdy myslela, aniž by protagonista tabuizovaná slova přímo vyslovil. Trefně to myslím odráží situaci v současné společnosti. Autor poukazuje na to, že o tématech jako sebevražda či eutanazie se pro jistotu spíše nemluví, a když už, dotýkáme se jich jako v rukavičkách.

Tady jde o nás

Touhu rozhodovat o vlastním životě (a v tomto případě o něm také rozhodnout naposledy) lze chápat jako podstatu lidské existence. Wisser si ji zvolil jako hlavní téma, které se jako červená nit vine celým příběhem. K odjezdu do Švýcarska, kde by měl svou smrt ve vlastních rukách, se i sám Turin musí nejdřív odhodlat, teprve k němu myšlenkově dozrává a ví, že „musí být plně při vědomí, aby mohl o eutanazii rozhodnout. Když už člověk nemůže mluvit a pořádně myslet, je pozdě.“

Pan Turin se často setkává s nepochopením svého okolí. Nejenže nemůže najít nikoho, kdo by s ním do Švýcarska odjel, ale nemá ani s kým o tom otevřeně mluvit. Na základě této neútěšné situace se sám několikrát pokusí vzít si život. Jedna humorná, přesto zamyšleníhodná pasáž knihy popisuje, jak pan Turin sní o provedení sebevražedného atentátu v Americe, jehož hlavním cílem by bylo poukázat na „jeho věc“, otevřít téma eutanazie a zahájit tak diskusi, jež by vedla k lepšímu pochopení lidí žijících s nevyléčitelnou nemocí, protože jak říká sám pan Turin: „Tady jde o nás.“

To, co pro pana Turina zůstalo pouhým snem, Daniel Wisser ve svém románu Königin der Berge uskutečnil – předal poselství pana Turina čtenářům. Bezpochyby se mu tak podařilo minimálně v německojazyčném prostředí prolomit ledy a upozornit na problematiku, o které bude třeba ještě hodně diskutovat.