Kaspar Colling Nielsen (nar. 1974) zasadil román Evropské jaro (Det europæiske forår, 2017) do dystopického rámce, který už částečně vybudoval ve svých předchozích dvou knihách; v Kodani zuří silné nepokoje (ty autor podobně předpověděl v druhé próze Dánská občanská válka 2018–2024) a nad rovinatým krajem se tyčí obří hora Mount Kodaň (stejně jako ve stejnojmenném debutu). Hlavními postavami Evropského jara jsou tři členové rodiny: otec, který v mládí žil nezřízeně, avšak nyní se živí jako kurátor, matka, věhlasná vědkyně prosazující přestěhování do idylického ostrovního ghetta pro horních deset tisíc, a jejich dcera, která ač trpí anorexií a nevolí žít, zmobilizuje síly a vypraví se pomáhat muslimským přistěhovalcům odsunutým do uměle vytvořeného ghetta v Mosambiku, které je pro ně určeno. Poslední důležitou postavou je nadaný výtvarník chystající výstavu. 

Autor vychází z premisy, že většina toho, co se lidem přihodí, se zakládá na náhodě. Stejně jako reálné životy nabírají i ty fiktivní překvapivé zvraty s trvalými následky. Nielsen jejich příhody vypráví bez okolků a hlubší psychologizace postav, jako by je vykládal komusi nad pivem. Ke knize existuje i profesionálně natočený trailer, v němž hlavní roli ztvárnil známý dánský herec Nikolas Bro, na pozadí se objevuje i jeho kolega Jakob Cedergran a samotný Nielsen. Škoda jen, že se román nekonzumuje podobně snadno jako dortíčky v klipu. 

Evropské jaro není román, který by cokoli nechával na čtenáři, naopak mu podbízivě vše nosí naservírované; o hemingwayovském stylu vyprávění show, don’t tell zde nemůže být řeč. Text je přesycen informacemi i scénami, takže vyznívá jako prezentace autorových obšírných znalostí z oblasti vědy a zároveň čtenáře ubíjí čistě provokativními sexuálními scénami, které svou frekvencí nudí a pro vyznění knihy nemají význam. Mnoho událostí působí ploše, jako samoúčelné přemostění k další zdlouhavé, nedějové pasáži. 

Explicitní pornografická líčení či vědecké poznatky stojí v cestě už tak málo nosnému ději a nutí čtenáře další rozplizlé pasáže přeskakovat. Leda by se čtenář místo společenskokritického románu rozhodl Evropské jaro číst jako vědecký kompilát říznutý sexuální zvrhlostí, pokud se tedy obojím nezaobírá se stejnou vášní jako autor a nepovažuje za zajímavé vybudování zvláštních měst pro uprchlíky v Africe, nespatřuje budoucnost v zapojení inteligentních dronů do běžného života či není fascinován výzkumy v oblasti neurologie. 

Kaspar Colling Nielsen je skvělý diskutér, dokáže poutavě a fundovaně nahlížet i hodnotit stav, v němž se Evropa i celý svět momentálně nachází. Svou vizi dalšího vývoje zachytil v románové podobě a dal jí tak hmatatelnější a pro mnohé možná reálnější rysy. Autorovy myšlenky by jistě obstály v úvahovém žánru, jejich vetknutí do prozaického díla však působí šroubovaně.

Nielsen se v románu zaobírá podobnými, neřkuli stejnými tématy jako Michel Houellebecq v Podvolení. Blízkou budoucnost spatřuje v zájmu o umění a v područení žen pod rouškou islamizace, ženu vykresluje coby sexuální bohyni a nevyhýbá se mnohoženství. Zaobírá se rovněž důsledky případného sílícího vlivu islámu na Evropu. Podvolení přesto představuje jinou formou dystopie než Evropské jaro. Vždyť do jaké míry je myslitelné, že by ve Francii, kde muslimové tvoří 8% menšinu, byly zavedeny zákony šaría? To už spíš dojde jako v nielsenovské verzi k eskalaci nenávisti vůči muslimským obyvatelům, oddělení ghett od zbytku společnosti a jejich hlídání armádou.

Základní myšlenkou Evropského jara je tvrzení, že nás v blízké budoucnosti čeká extrémní polarizace společnosti. Zbohatlíci budou žít v umělých rezervacích, kde si budou užívat technickou dokonalost, ta se však bude snoubit s naprostým úpadkem morálních hodnot. Proti nim stanou lidé nízkých vrstev, kteří si útěk před bezútěšnou realitou dovolit nemohou.

Michel Houllebecq vnímá Evropu jako místo, které pozbylo hlubšího smyslu, jejím obyvatelům už nestačí úspěšná kariéra a spokojenost v životě, proto se obracejí k náboženství a hledají jeho pomocí nový směr. Kaspar Colling Nielsen spatřuje možnost záchrany společnosti v umění, ačkoli lidi ze strnulosti vytrhne zřejmě jen obscénnost a naprostá dekadence. Za viníky blížící se krize Evropané podle dánského autora označí muslimy a udělají si z nich snadného obětního beránka. Dánská politická scéna se v poslední době vyvíjí hodně doprava a to, co před pár lety prohlašovala krajní pravice, dnes vychází z úst sociální demokracie, pozvolná extremizace rétoriky je zřejmá.

Kaspar Colling Nielsen obdržel za svou tvorbu řadu cen včetně Holbergovy medaile, udělované samotnou dánskou královnou. Jeho próza je nepochybně novátorská a autor má co říct, ačkoli jeho příběhy leckdy budí u čtenářů nevoli. Na podzim roku 2019 vyšla v Dánsku jeho prozatím poslední kniha Dengang dinosaurerne var små (Když byli dinosauři malí), v níž se vrací k žánru, který mu je zjevně nejbližší, a sice k povídkám. Čítá na 31 krátkých textů, které částečně vyšly v deníku Politiken, a opět mísí grotesknost a absurditu vytvářející třeskutý humor. Stejně jako v ostatních prózách hrají i zde stěžejní roli zvířata, byť v podstatě plní jen úlohu zástupců pro lidské charakterové vlastnosti. Nyní si Nielsen dává od vlastní tvorby pauzu a nastupuje na pozici tvůrce proslovů ministryně životního prostředí.