Čínský avantgardní autor Jü Chua (Yu Hua) není českým zájemcům o současnou čínskou literaturu neznámý. Již roku 2007 vydalo nakladatelství Dokořán jeho Dva liangy rýžového vína: osudy muže, který prodával vlastní krev (1995), následoval slavný román Žít! (1993) – ten vyšel roku 2014 v nakladatelství Verzone a o dva roky později vydala Verzone i Den sedmý (2013) (všechny uvedené tituly přeložila Petra Martincová). Některé z jeho raných povídek byly do češtiny přeloženy pro časopis A2 a revui Souvislosti. Slovenský překlad jeho románu Bratři vyšel již v roce 2010 ve Vydavateľstvu PT Alberta Marenčina (a to ve dvou dílech: někteří kritici dílo, koncipované autorem jako dvoudílné, považují za dvě samostatné knihy.)

Pokud jde o autorovy životní peripetie, připomeňme jen, že se narodil roku 1960, nedlouho před vypuknutím tzv. kulturní revoluce (1966–1976). Oba jeho rodiče byli lékaři a on sám v dospělosti také několik let působil jako zubař, než se roku 1983 rozhodl vydat na dráhu spisovatele. Dnes žije v Pekingu, patří mezi nejznámější čínsky píšící prozaiky a jeho díla byla doposud přeložena do čtyřiceti jazyků.

Jüovo dospívání bylo, podobně jako v případě dalších slavných autorů jeho generace, ovlivněno vlnou násilí, která se převalila tehdejší Čínou. Nezanedbatelným životopisným detailem je fakt, že jeho rodina žila v areálu nemocnice, na dohled od márnice. Jü Chua to v rozhovoru pro server Goodreads (2015) komentoval slovy, že vlivem této okolnosti považoval v dětství smrt za sousedku. Márnice pro něj byla „malá betonová místnost, čistá a bez poskvrnky, z níž se linul zpěv pozůstalých a do níž si chodil v horkých dnech zdřímnout“. Byla pro něho byla zastávkou na cestě z jednoho světa do druhého.

Román Bratři (Siung-ti/Xiongdi) poprvé vyšel roku 2006 v Šanghaji. V Číně se ho prodal rekordní počet výtisků – téměř milion. Brzy se dočkal překladu do mnoha cizích jazyků, byl nominován na Man Asian Literary Prize a ve Francii byl oceněn Prix Courrier International (2008). Zatímco domácí kritika autorovi vyčítala obhroublý jazyk a líčení politicky nekorektních situací, ta západní naopak vyzdvihuje, jak brilantně Jü ve svém obsáhlém románu o životních peripetiích dvou nevlastních bratrů vylíčil čtyřicet neklidných let, která Čínu změnila k nepoznání. Z ideologií zmítané zaostalé země se během relativně krátké doby stala ekonomická velmoc, kde peníze a úspěch znamenají (téměř) vše. Recenzenti ovšem poukazují i na určité vyžívání se v líčení brutality, s níž se Jü Chua setkal jako malé dítě a s níž se prostřednictvím své literární tvorby zřejmě pokouší vyrovnat.

První díl popisuje dětství dvou nevlastních bratrů, Plešouna (v dětství Plešounka) Liho a Sung Kanga, za tzv. kulturní revoluce, tedy v době, která byla pro Jü Chuův osobní život tak formativní. Druhý díl vypráví o jejich dospělosti, o odlišných cestách, jimiž se vydali, o úspěchu a bohatství podnikavého Plešouna a naopak o prohrách skromného a neprůbojného Sung Kanga. Líčení dokresluje řada dalších postav, mezi nimiž vyniká životem zkoušená matka Li Lan, místní literáti Spisovatel Liou a Básník Čao, Tulák Čou, cesťák živící se prodejem umělých panenských blan, a především krasavice Lin Chung, o jejíž přízeň spolu bratři soupeří. Jejich absurdní osudy zrcadlí nedávnou absurdní minulost i tvrdou realitu dnešní Číny.

Jü Chuovo líčení osciluje mezi popisem mnoha odpudivých, případně až drastických situací a až dojemnou charakteristikou matky i pevného pouta, které nevlastní bratry v dětství spojovalo a pomáhalo jim přežít nejstrašnější chvíle života.

Velmi výrazně se Jüova schopnost popsat revoluční hrůzy a jejich důsledky projevuje v prvním dílu románu, kde mimo jiné detailně popisuje poslední večer, který s Plešounkem a Sung Kangem strávil jejich otec Sung Fan-pching, když utekl věznitelům z řad revolučních gardistů, aby mohl v šanghajské nemocnici vyzvednout nemocnou manželku. Následuje líčení trýznivé smrti otce, kterého gardisté na nádraží chytili a umlátili, i okolností, které provázely zoufalou snahu obou chlapců dopravit otcovo mrtvé tělo domů. Vše graduje popisem toho, jakým způsobem funebráci umístili jeho urostlé tělo do příliš malé rakve (na větší neměla jeho žena Li Lan peníze), jak vdova truchlila doma i jak hrdě se naopak chovala na veřejnosti. Jü Chua nechává čtenáře alespoň na chvilku vydechnout až v době, kdy je Sung Fan-pching pohřben v rodné vesnici a jeho vlastní syn, malý Sung Kang, zůstává na venkově s dědečkem. Bratrům nastalo dlouhé období odloučení, během nějž se Sung Kang na vlastní pěst vypravil zpět do města. Jü Chua prostřednictvím motivu karamelek značky Bílý králík, které oběma bratrům připomínají ne zcela vydařený svatební den jejich rodičů, dojemně líčí jejich setkání:

Bratři na sebe dlouho křičeli a bouchali na okno. Tolik se chtěli dostat jeden k druhému. Jedna ze spodních okenních tabulek byla jen přelepená novinovým papírem. Sice se nemohli vidět, ale alespoň se dobře slyšeli. Nakonec Plešounek přinesl k oknu stoličku a postavil se na ni…
„Ty, Plešounku, mně se po tobě strašně stýská.“
Toho to přivedlo do rozpaků. Nevěděl co dělat, a tak se začal řehnit. Zabušil oběma rukama na okno a zahulákal: „Mně po tobě taky, brácho!“
Sung Kang vytáhl z kapsy pět karamelek, Zvedl je na dlani a ke škvíře v okně, aby je Plešounkovi ukázal.
„Vidíš to? Podívej, co jsem ti přinesl!“
Plešounek měl velikou radost.
…
Sung Kang přilepil karamelku ke škvíře. Plešounek strčil nos z druhé strany a pořádně si přičichl. Ucítil sametově jemnou krémovou vůni. Zavyl blahem.
„Plešounku, ty brečíš?“ ozvalo se zvenčí.
„Ten Bílej králík krásně voní,“ kvílel Plešounek.
Sung Kang se rozesmál. Když to Plešounek slyšel, začal se i přes slzy smát taky.
(str. 206–7)

Druhá část románu začíná v okamžiku úmrtí Li Lan i Sung Kangova dědečka, kdy oba bratři úplně osiřeli. Sung Kang se vrátil zpátky do města k Plešounkovi a oba vrhli do víru doby, kdy se po skončení nesmyslné a kruté kulturní revoluce začaly objevovat dosud netušené příležitosti, jak v životě dosáhnout úspěchu a bohatství. A jak se oběma bratrům v nových poměrech podařilo obstát, nechť si laskavý čtenář přečte sám. Čeká ho pomyslná divoká panoptikální jízda čínským kapitalismem s komunistickou tváří, proti němuž byla naše divoká porevoluční devadesátá léta v podstatě umírněná. Díky zdařilému překladu Jü Chuovy dvorní překladatelky Petry Martincové lze proplout sedmi sty stranami emočně náročného textu velmi svižně.