Nakladatelství Verzone v loňském roce přidalo k pozoruhodně se rozrůstající řadě doposud vydaných próz moderních čínských autorů další významný počin ‒ už šestý svazek edice Xin. Román spisovatele Jü Chua patří k nesporným bestsellerům a dočkal se překladu do více než dvaceti jazyků. Stal se rovněž námětem stejnojmenného filmu režiséra Čang I-moua (Zhang Yimou). Filmová adapace románu, jejíž uvedení bylo v ČLR cenzurou zakázáno, byla nominována na Zlatou palmu a oceněna Velkou cenou poroty i Cenou ekumenické poroty na filmovém festivalu v Cannes (1994), dále cenou BAFTA (1995) a dočkala se i nominace na Zlatý globus za nejlepší neanglicky mluvený film (1994). Verzone tak pro české čtenáře zaplnilo další důležité bílé místo na pomyslné mapě moderní čínské literatury.

Spisovatel Jü Chua (nar. 1960) pochází ze staroslavného města Chang-čou (Hangzhou) v provincii Če-ťiang (Zhejiang) z lékařské rodiny. Sám pět let působil jako dentista (ve stylu bosonohých lékařů, kterým se dostalo základního proškolení v oblasti první pomoci a léčby běžných onemocnění a kteří až do roku 1981 zajišťovali na venkově základní lékařskou a hygienickou péči), avšak roku 1983 se vydal na literární dráhu, aby, jak sám říká, nemusel celý den nahlížet lidem do úst. Vyrůstal v době tzv. kulturní revoluce, což mělo na jeho pozdější tvorbu zcela zásadní vliv. Do školy chodil jen v problematických letech 1966–1976, takže se mu nedostalo příliš soustavného vzdělání.

Pro jeho díla jsou typické, jako je tomu ostatně i u mnoha jeho vrstevníků a literárních souputníků, syrové popisy zbytečného a neopodstatněného násilí a krutosti. V rozhovoru pro The New York Times (21. ledna 2009) k tomu sám řekl, že na něho mělo značný vliv i otcovo povolání a prostředí, v němž vyrůstal – rodina bydlela v sousedství nemocnice, odkud se ozýval nářek pacientů, navíc to bylo blízko márnice a veřejných záchodků. Poválečný vývoj v ČLR shrnul Jü Chua lapidárně větou: „Současnému Číňanovi stačilo jen čtyřicet let, aby zažil všechno, co Evropané zažili v průběhu čtyř staletí.“

Román Žít! z roku 1991 je autorova prvotina, následovaly Dva liangy rýžového vína: osudy muže, který prodával vlastní krev z roku 1995 (česky vyšlo roku 2007 v nakladatelství Dokořán rovněž v překladu Petry Martincové), Křik v dešti (2003), Bratři (2005 a 2006, dvoudílný překlad do slovenštiny vyšel roku 2010 ve Vydavateľstvu PT Alberta Marenčina) a po delší odmlce vydal Jü Chua Sedmý den (2013). Jeho dílo bylo doposud mimo jiné oceněno italskou cenou Grinzane Cavoure (1998 za román Žít!), jejímž nositelem je např. i Bohumil Hrabal. Jako vůbec první čínský spisovatel obdržel Cenu Jamese Joyce (2002), byl také vyznamenán francouzským Řádem umění a literatury (2004). Kromě zmíněných románů vydal i šest povídkových sbírek a tři sbírky esejů.

Hrdinou románu Žít! je venkovan Fu-kuej (Fugui), jehož strastiplné životní osudy a rány, jež ho v jakýchsi pravidelných intervalech postihují, připomíná některým kritikům filmového hrdinu Forresta Gumpa, jiným biblického Joba. Obě přirovnání však mají svá úskalí. Fu-kuejův život není ani trochu „pohádkový“, jako je tomu v případě amerického hrdiny, ani není jeho protagonista, na rozdíl od Joba, bez viny. Jü Chua se dle vlastních slov při psaní inspiroval jednak dílem velikána moderní čínské literatury Lu Süna (Lu Xun), jednak romány s rodinnou tematikou amerických spisovatelů Johna Steinebecka a Williama Faulknera.

Autor čtenářům v úvodu líčí, jak před nějakou dobou pracoval jako folklorista či etnograf a zabýval se sběrem lidových písní. Na jedné ze svých letních výprav na venkov se seznámil se starým vesničanem, který spolu s neméně starým volem, jehož oslovoval několika různými jmény, oral pole. Vzápětí předává slovo starci a ten mu líčí příběh své rodiny, z níž zbyl na světě už jen on sám. Postupuje chronologicky, seznamuje nás se zámožnou rodinou Süů, z níž sám pocházel, zmiňuje se o své za všech okolností oddané manželce Ťia-čen (Jiazhen), dceři Feng-sia (Fengxia) a synkovi Jou-čchingovi (Youqing).

Věnuje se líčení svého mládí, kdy v nevěstincích a hernách zcela promrhal rodinné jmění, zmiňuje se o japonské okupaci, zabředávání do dluhů i o snahách vymanit se z bídy prací vlastních rukou. Jednou se vypravil do města matce pro léky, kuomingtanští vojáci ho však se zbraní v ruce donutili odtáhnout s nimi do boje na sever Číny. Když se vrátil domů, začala právě pozemková reforma a jeho rodině přidělili pět mou půdy, kterou si doposud pronajímal. Fu-kuej dál vypravuje o každodenních starostech, o založení lidové komuny, kdy znovu přišli o půdu, jak tavili ocel a jen zázrakem přežili hladomor. Když se všem opět začalo dařit trochu lépe, začal takřka nekonečný sled tragických událostí.

Syn Jou-čching zemřel při krevní transfúzi, nastala kulturní revoluce, Ťia-čen onemocněla, také bylo třeba najít hluchoněmé dceři Feng-sia ženicha. S pomocí vedoucího brigády ji provdali za hrbáče Wan Er-siho, který ji měl rád a staral se o ni i o její rodiče. Feng-sia však zemřela při porodu a Ťia-čen tři měsíce poté. Wan Er-siho zabily padající betonové bloky, a tak si Fu-kuej k sobě vzal vnuka Kořínka. I ten však tragickou shodou okolností zemřel. Fu-kuej zůstal sám a o dva roky později koupil vola, který už měl jít na porážku. Smířeni s osudem společně pracují a dožívají své životy.

Jü Chua takto pojatým příběhem ukazuje čtenáři, jak dějinné události a zvraty osudově ovlivňují životy jednotlivců, jejichž jedinou touhou je prožít obyčejný, prostý život, třeba v nuzných podmínkách. Ale vždy, když už se v jejich životech zablýskne naděje, že budou moci žít v klidu a pospolu, zasáhne zvnějšku nějaká nesmyslná ideologie, o niž lidé nestojí, která však vše obrátí vzhůru nohama a nezabývá se tím, kdo bude napravovat její chyby a omyly. Nesmírně silným aspektem románu Žít! je pokora či odevzdanost osudu, již Fu-kuej projevuje při líčení všeho, co ho v životě potkalo, není nikterak zahořklý ani apatický. Je se vším smířený – dokonce i s výsměchem těch, kteří vtipkují o tom, jak dlouho bude jeho vůl i on sám žít.

Román Žít! sice čtenář přečte jedním dechem, ale ještě dlouho poté, co knihu odloží, před sebou v duchu uvidí starce v krajině rýžových polí a nebude se moci zbavit pocitu, že ve srovnání s jeho životem jsou naše běžné každodenní starosti pouhé malichernosti. Jü Chuovo mistrovství spočívá právě ve schopnosti zachytit prostřednictvím příběhu jednotlivce žijícího ve společnosti s pro nás natolik odlišnou tradicí i historickou zkušeností, obecně lidské touhy, přání i životní úděl.