Olga Tokarczuk (nar. 1962) rozhodně není jméno neznámé. Nejen v českém prostředí jde o ceněnou, překládanou a čtenářsky oblíbenou autorku. Do češtiny byla přeložena většina jejích textů, podobně znají její knihy čtenáři v mnoha dalších zemích; za román Běguni (2007; česky 2008) získala loni prestižní Mezinárodní Man Bookerovu cenu. V Polsku jí byla hned dvakrát přiznána tamější literární cena Nike.

Olga Tokarczuk, absolventka psychologie na Varšavské univerzitě, debutovala v roce 1993 románem Cesta lidí Knihy, který už naznačoval, kudy autorčina spisovatelská dráha povede – světem jazykově vytříbené bohaté představivosti a obraznosti spojené s univerzálnějším poselstvím příběhů, vyprávějících nejen o tom, čeho se na první pohled týkají. Skutečný úspěch jak u čtenářů, tak u kritiků však zaznamenal její třetí román Pravěk a jiné časy (1996; česky 1999), v němž Tokarczuk zavádí čtenáře do fiktivní vesnice Pravěk, představující takřka mytický střed světa, zakládající svůj vlastní mýtus, a přesto bolestně dotčený událostmi vnějšího světa, takzvaných velkých dějin. Autorka v tomto románu prokázala schopnost psát poutavě, vyprávět pomalu v rychlém světě moderní doby a nebát se toho, co bývá upozaďováno. Pravda je, že Olga Tokarczuk se nebála nikdy. Ne nadarmo sama na strach často upozorňuje nebo ho tematizuje. „Strachu se musíme postavit tím, co nás činí skutečně lidskými bytostmi. Není to bravurní odvaha nebo vysoká inteligence, dokonce ani obdivuhodná vynalézavost, ale obyčejná schopnost soucítit, hluboká solidarita s druhým člověkem, vycházející z toho, že jsme schopni poznat sami sebe v jiném a jiné v sobě,“ napsala autorka v roce 2016 pro polský deník Gazeta Wyborcza. Tato slova její tvorbu charakterizují téměř dokonale.

V řadě dalších textů, ať už to byly romány, povídky, či eseje, Tokarczuk umně propojuje poutavé vyprávění a smysl pro detail s univerzálnějším sdělením, které se často dotýká toho, co bývá marginalizováno, nálepkováno či stigmatizováno. V trojnovele Poslední příběhy (2004; česky 2007) to byl motiv smrti a umírání, v netradiční detektivce Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (2009; česky 2010) pak motiv ekologie, přístupu člověka ke zvířatům, ale i sama postava hlavní hrdinky – pro jedny bláznivé důchodkyně posedlé astrologií, pro jiné ženy odmítající přizpůsobit se pseudoracionálnímu světu mužské pravdy. Podobných hrdinek v současné literatuře, nejen té polské, mnoho nenajdeme. Zatím poslední do češtiny přeložený román Olgy Tokarczuk Knihy Jakubovy (2014; česky 2016) je pak věnován fascinující postavě Jakuba Franka, vůdce židovské heretické sekty z 18. století, samozvaného mesiáše, propojujícího prvky křesťanství a judaismu, nonkonformního, ale i politicky či morálně lavírujícího. Právě takové postavy Olgu Tokarczuk zajímají, postavy stojící na pomezí, propojující různé světy a tradice, byť mnohdy z pozice těch vysmívaných.

Možná nejslabším článkem v autorčině díle tak paradoxně zůstávají prestižními cenami ověnčení Běguni, v nichž snaha o filozofický přesah, vycházející z úvah o roli cesty a cestování v našich životech, přeci jen nahlodává vypravěčkou uvěřitelnost. Zajímavým srovnáním s tímto rozmáchlým románovým textem je pak precizní a mnohdy i svou formou minimalistický povídkový soubor Hra na spoustu bubínků (2001; česky 2005) nebo brilantní futuristické převyprávění sumerského mýtu o sestupu Inanny do podsvětí Anna In v hrobech světa (2006; česky 2008).

Nespornou předností díla Olgy Tokarczuk je jeho univerzální poselství. Nejen proto je v podstatě ideální kandidátkou pro Nobelovu cenu, a rozhodnutí Švédské akademie tudíž snad ani není překvapením. Důvodů, proč si právě Olga Tokarczuk takové ocenění zaslouží, je (krom výše uvedeného) hned několik. Ať už vypráví o čemkoli, vždy vypráví o různorodosti, barvitosti a mnohovrstevnatosti minulého i současného světa, která je pro ni pozitivní hodnotou. Je autorkou překračující úzké polské hranice, mnohé z jejích textů mají středoevropský či obecně kulturní přesah, jsou srozumitelné, protože pojednávají o onom překračování hranic, nikoli o jejich vyznačování. Tokarczuk má odvahu být angažovanou autorkou, ale neagitovat. V duchu toho, co se v poslední době zdá Nobelova cena zohledňovat, propojuje psaní s veřejným působením, s občanským aktivismem, ať už v obraně zvířat a životního prostředí, náboženských či sexuálních menšin, nebo feministického hnutí. Nedá na hlasy těch, kteří pro podobná témata v literatuře nespatřují místo (a že tím například doma v Polsku budí nemalé kontroverze). Za alespoň drobnou poznámku stojí i to, že v každé další knize se Tokarczuk pokouší hledat nové cesty – vybírá si jiná témata, testuje nosnost jiných žánrů, volí jiného hrdinu, přichází s novými vypravěčskými postupy. Mezi tím vším stále zůstává lidsky neobyčejně milým, vstřícným a skromným člověkem. Jistě, i ona má ve své tvorbě slabší místa, zdá se, že s postupem času více podléhá promyšleným literárním či intelektuálním konceptům na úkor spontaneity vyprávění charakteristické pro její starší texty (Knihy Jakubovy se místy blíží spíš populárně naučnému historickému výkladu). Svým způsobem je autorkou mainstreamovou, ale bezesporu spíše v tom pozitivním slova smyslu. Možná právě takové autory dnes výbor rozhodující o udílení Nobelových cen hledá: autory, kteří i v onom mainstreamu a čtenářské lákavosti nepřehlížejí fakt, že literatura má v dnešním světě co říct. A chce říct.