Příběh kolem vydání a recepce útlého románu Agathe (2017) bývá s oblibou přirovnáván k pohádce (například recenzent Dag Heede ho v literárním časopise Standart srovnává s osudem Andersenova Ošklivého káčátka). Mnohem více než jeho happy end je třeba zdůraznit vytrvalost a urputnost mladé autorky a její víru ve vlastní text. Když Anne Cathrine Bomannová (*1983) po čtyřech letech intenzivní práce svůj minimalistický debut dokončila, rozeslala rukopis do řady dánských nakladatelství, která ho většinou odmítla jako sice zajímavý, ale ne dobře prodejný materiál. Pozitivního přijetí se dočkala až u malého nakladatelství Brændpunkt, které však uvádí na trh knihy s výrazným finančním přispěním samotných autorů. Čerstvě dostudovaná psycholožka a bývalá reprezentantka Dánska ve stolním tenise se této nevýhody nezalekla a do svého díla investovala v přepočtu kolem čtyřiceti tisíc korun.

Agathe se ale kromě pár recenzí od blogerů, kterým Bomannová titul sama zaslala, nedočkala výraznějšího ohlasu. V té chvíli si profesionálním sportem zocelená spisovatelka vzala na pomoc veškerou svou zatvrzelost a houževnatost. Nejprve přeložila ukázku do angličtiny a rozeslala ji různým evropským nakladatelstvím, následně se e-mailovým bombardováním probojovala až ke švédské literární agentce, která byla ochotna se (s nemalým procentuálním podílem na potenciálním úspěchu) ujmout propagace a pokusit se prodat práva na překlad do zahraničí. A výsledek? Agathe již vyšla či brzy vyjde v osmnácti zemích světa, Anne Cathrine Bomannová pokračuje v úspěšné kariéře klinické psycholožky, sepsala odbornou publikaci o schizofrenii a na začátku letošního roku jí největší dánské nakladatelství Gyldendal vydalo druhý román Hvad ingen ved (Co nikdo neví).

Jak stárnoucí psycholog k identitě přišel
Agathe patří ke knihám, které neoplývají složitým dějem a výraznější prostor v příběhu je vyhrazen psychologii postav a jejich vzájemné konstelaci. Sled událostí je líčen z pohledu bezejmenného psychologa pár měsíců před penzí, který žije jednoduchý, poklidný a předem nalinkovaný staromládenecký život na periferii poválečné Paříže (mimochodem ve stejném domě, ve kterém sama autorka bydlela, když jednu sezonu hrála za místní klub stolního tenisu). Čas do vytouženého důchodu nepočítá letargický muž na dny, ale na množství zbývajících terapeutických sezení. Nejprve mu odpočítávání od čísla 800 utíká velmi pomalu, monotónně přežívá sezení za sezením a ve prospěch svých svěřujících se pacientů se nijak výrazně neangažuje. Jednoho dne se však objeví Agathe, německá emigrantka středního věku, která má za sebou hospitalizaci a nepříjemnou elektrošokovou léčbu maniodepresivní poruchy se sebedestruktivními sklony.

Stárnoucí protagonista pozvolna nachází zalíbení nejen v jejím vzezření a podmanivé vůni po pečených jablkách, ale i ve společných rozhovorech, v nichž bystrá pacientka vedle vlastních bolestných analýz nastavuje zrcadlo i jemu a jeho existenciální krizi. Pozvolna mu dochází, že i on sám trpí úzkostí, nemá přátele ani plány na důchodový věk a zbylé roky pro něj budou jen rutinní čekání na neodvratnou smrt, která se bolestmi kloubů již pomalu hlásí o slovo. Zděšen životní prázdnotou začne tento konzervativní a od společnosti distancovaný člověk pozvolna opouštět svou pevně uzavřenou ulitu a pomocí drobných gest rozvíjet mezilidské vztahy. Relativně otevřený, pro čtenáře sympatizujícího s hrdinou slibný konec pak nechává doufat v jeho dokonaný přechod z nihilistické uzavřenosti do angažované lidskosti.

Recept na život a na koláč
Děj je sice zasazen do Francie roku 1948, jedná se však o nadčasový příběh, který čtenáři každé doby i země umožňuje identifikovat se s osudem a především trápením postav (právě časovou a místní univerzálností lze mimo jiné vysvětlit výrazný zahraniční úspěch knihy). Zásadním tématem je otázka vlastní identity aneb otázka, jaký je ten správný život pro mě a jak ho žít. Román tak připomíná a dozajista úmyslně i navazuje na literární tradici existencialismu, což se projevuje v tematizaci přechodu mezi neautentickou a autentickou existencí, v psychologových radách o nutnosti volby a v neposlední řadě i v intertextuálním odkazu k Sartrově Nevolnosti. Protagonista i Agathe nežijí, ale přežívají, i když jejich psychické bloky mají různé důvody. Ona trpí depresemi, jejichž kořeny sahají až do komplikovaného dětství, on se během let stal příliš asociálním a vymanil z veškerých vztahů mimo ordinaci a zároveň se nezdravě upnul na vyhlídku toho správného života po skončení kariéry. Díky vzájemné terapeutické konfrontaci s Agathe mu však dochází, jak směšný vlastně je, když ostatním radí, zatímco je sám nešťastný.

Obě postavy spojuje uvědomění si podoby života, po kterém touží, ale jehož představu nerealizují. Agathe tuto myšlenku trefně formuluje během jednoho ze sezení: „Taky mám pocit, že se snažím, ale život mi pořád prokluzuje mezi prsty. Je ode mě jen kousíček; tak blízko, že ho můžu cítit. […] Ale prostě nemůžu přijít na to, jak do něj vkročit.“ Zatímco protagonista prochází změnou a pomocí – byť z počátku se sebezapřením prováděných – vlídných gest vůči svému okolí se otevírá světu, ohledně dalšího vývoje Agathe se můžeme jenom dohadovat, i když terapie a klíčící přátelství naznačují možné směřování k lepším zítřkům.

Román v žádném případě nepřináší univerzální návod, ale naopak zdůrazňuje individualitu složité psychiky každého člověka. Přesto je z něj cítit jasný apel na aktivní existenci a až „carpediemovská“ nota, která se rozeznívá ve všudypřítomném motivu smrti. A mimochodem, jeden konkrétní návod zde najdete: recept na jablkový koláč, který hlavnímu hrdinovi, jenž se chystá na návštěvu souseda, sepíše ochotná prodavačka v potravinách.

Rozcuchaný vrabec se zlomeným křídlem
Postava Agathe je subjektivně reflektovaná autodiegetickým vypravěčem. Ten je bedlivým pozorovatelem svého okolí a zároveň pozvolna získává rysy posedlého voyeura, když se zdánlivě nevědomky potuluje kolem jejího bytu či ji sleduje cestou do kavárny. Za vytříbené pozorovací schopnosti vděčí letité praxi, neboť pacienti při sezeních leží na Freudově pohovce, zatímco psycholog je usazen za jejich hlavou a může si je skrytě prohlížet (asociací k Freudovi bychom v románu našli více, ať již se jedná o roli nevědomí, vliv otce, výklad snů, či automatickou kresbu).

Prostorové rozložení scény koresponduje s protagonistovým přístupem k vlastní existenci, kterou raději pozoruje jako divák z jistého odstupu, než aby se na ní podílel jako aktér. Unaven životem i prací si během sezení zapisuje do bloku náhodná slova a především načrtává kresby ptáků, ke kterým ho pacienti inspirují. Vyhublá a křehká Agathe se v jeho automatickém kreslení stává vrabcem se zlomeným křídlem a s rozčepýřenou kšticí, kterou se nevědomky pyšní, když se po hodině terapie zvedne z pohovky. Kresba vrabce funguje jako psychologova verbálně neformulovaná charakteristika Agathe a oprávněně se dostala na přebal originálu stejně jako většiny překladů knihy, včetně toho českého.

Poetický minimalismus
Ačkoliv lze román označit za minimalistický ve smyslu formálního rozsahu, úsporného stylu a jednoduchého děje, je zároveň prostoupen řadou zdařilých básnických obrazů a metafor. Někdy však snaha o poetizaci všedního předmětu působí až přehnaně uměle, například když je zmuchlaný kapesník na stole přirovnán ke kvetoucímu leknínu. Knize by na některých místech bylo možno vytknout tendenci k banální sentimentalitě, která se vzhledem k melancholickému námětu do děje přirozeně vkrádá. Optimistické vyústění může skeptikům připadat až přehnaně pohádkové a příliš předvídatelné; vedle samotného „obrácení“ psychologa k aktivnímu životu nenacházíme v románu žádný výraznější překvapivý moment. Tato vypravěčská taktika ale přispívá k intimní atmosféře děje, jehož poklidnou linearitu nenarušuje žádný dynamický zvrat.

Anne Cathrine Bomannová pracovala na stostránkovém knize čtyři roky, a jak sama přiznává, neustále přepisovala a škrtala, než konečně pro zamýšlený obsah našla tu správnou formu. Ve stylu románu je tato pečlivost dobře znát, text působí propracovaně, zároveň se však vyznačuje příjemnou lehkostí, která nebezpečně svádí k rychlé četbě – ale pozor, pokud budete číst příliš překotně, uniknou vám nejen příslovečné „informace mezi řádky“, ale především se ochudíte o prostor pro sebereflexi, ke které dílo svými nadnesenými, ale nezodpovězenými existenciálními otázkami přímo nabádá.