Pojem modré tóny, anglicky označovaný také jako modré noty, můžete znát z hudební branže. Jedná se o tóny v neobvyklém ladění, využívá se jich třeba při jazzu, kdy se místo půlstupňového rozmezí zařadí i rozestupy čtvrtstupňové, čímž vzniká neobvyklé napětí. Co jsou modré tóny v dystopii Anne Cathrine Bomannové?

V románu této dánské psycholožky a prozaičky hudba nehraje stěžejní roli nebo spíše nehraje roli žádnou. Ovšem postavy, které nás příběhem postaveným na tématu psychiatrického výzkumu provázejí, jsou rozladěné víc než dost. Trápí je tentýž stav, a sice truchlení po ztrátě milovaného člověka, truchlení hluboké, dlouhé a takzvaně protrahované. Na několika časových rovinách (dokonce i v blízké budoucnosti) a z pohledu hned čtyř hlavních postav nahlížíme problematiku samotného zármutku a také jeho řešení z pozice psychiatrické diagnózy. Fiktivní dánská farmaceutická společnost Danish pharma vyvíjí totiž na zármutek lék, který prověřuje aarhuská univerzita. Výzkum se zjevně chýlí ke zdárnému konci a blíží se uvedení výrobku na trh, když vtom jeden z badatelů objeví v šetření podvodné zacházení s daty – a to není všechno. 

Odborník v roli spisovatele

Neotřelé téma vybízí k okamžitému začtení a jeden očekává snad až thrillerovou zápletku. Jenže autorka si zřejmě ukrojila až moc velké sousto. Vměstnat na necelých 260 tiskových stran příběh s detektivním motivem a milostné peripetie čtyř postav, odehrávají se ve dvou časových liniích a na pozadí hustě tkané odborné látky, je nesnadný úkol. Román tak ve výsledku připomíná spíš kostru jen lehce obalenou masem. Vyprávění navíc jako by se tři čtvrtiny knihy potácelo úvodem, pak najednou dojde k rychlému sledu událostí a je po všem. 

Anne Cathrine Bomannová nedokázala nosné téma dostatečně literárně pojmout, čímž se dostáváme k zajímavé otázce: dokáže odborník své téma zpracovat umělecky? Podobným případem je z dánského prostředí spisovatelka a akademička Sissel Jo-Gazanová, která v napínavých příbězích šikovně zužitkovává své poznatky z biologie. Například v románu Dinosauří peří (česky 2012), odehrávajícím se v univerzitním prostředí, zkoumá společný původ dinosaurů a ptáků.

U obou Dánek se proplétají osudy postav s vědeckými poznatky, čímž jsou si romány do jisté míry podobné. Gazanová však svá témata z přírodovědecké fakulty (podobně i v knize Svalens graf, Graf vlaštovky, z roku 2013) propracovává z literárního hlediska podstatně bohatěji. U Bomannové převládá strohost, postavená na čtyřech spíše novelových postavách. Právě novelovým žánrem, a sice kratší prózou Agathe (česky 2021), odehrávající se v prostředí psychiatrické ordinace v poválečné Paříži, autorka také na literární scéně prorazila. Řada témat, kterými se její debut zabýval, jako je například redukce pacienta na odpracovaný čas, je ovšem nadčasová a Agathe stejně jako Modré tóny nabízí vhled do práce a hlav odborníků na lidskou psýchu a budí mnoho otázek týkajících se etiky v lékařství a péče o pacienty.

Modré tóny začínají drásavým úvodem – úmrtí těžce nemocného pětiletého dítěte vyvolává hned ze začátku šok, čtenáře bezmála emočně vydírá. Kdo knihu neodloží už po traumatizujícím začátku, dozví se, čeho je truchlící člověk (ať už pod vlivem fiktivního léku Callocainu, či bez něj) schopen a čeho už naopak schopen není. Autorka sama v závěrečné poznámce prozrazuje svou hru s názvem léku jakožto aluzí na Kallocain (droga pravdy a středobod stejnojmenného románu Švédky Karin Boyeové z roku 1940), čímž nám bohužel odpírá radost z metatextové narážky – mohla tuto hříčku šikovně vložit přímo do textu a nezpůsobovat v závěru zcizující efekt.

Smutek jako nemoc, nebo stresová reakce?

V rozhovoru pro iLiteratura.cz autorka říká, že k tématu knihy ji inspirovala zpráva Světové zdravotnické organizace WHO. Ta před pár lety navrhla, aby se komplikovaný smutek přetrvávající déle než šest měsíců klasifikoval jako duševní nemoc. V současnosti se prý na ni skutečně vyvíjí a testuje lék.

Autorka se v románu zamýšlí nad tím, zda je správné, aby se smutek považoval za nemoc, nebo zda by nebylo lepší ho klasifikovat jako stresovou reakci či depresi. Zkoumá etický rozměr příslušné psychiatrické léčby, čímž opravdu přivádí čtenáře k otázce, nakolik jsou v dnešní době autentické emocionální prožitky nepřijatelné a nepohodlné. Odkdy bude neutuchající hluboký zármutek medicínská diagnóza, a tedy něco, co lze léčit? Vždyť snad veškeré další duševní stavy již za nemoc či poruchu označované jsou.

Bomannová ve své knize přináší bezesporu originální téma. Ptá se, kam až jsme schopni zajít, abychom vytěsnili nepříjemné pocity a stavy, čtenáře provokuje k úvahám o autentickém životě a zároveň etice v lékařství a farmaceutickém průmyslu. Jako spisovatelka však bohužel nedokázala potenciál tématu dostatečně přetavit do literární roviny. To ovšem neznamená, že kniha nestojí za přečtení, protože zajímavých otázek klade více než dost.