Obsáhlá publikace nakladatelství Academia z edice Orient byla vydána mj. jako připomínka sedmistého výročí odchodu blahoslaveného Odorika z Pordenone na misie do východní Asie. Autor knihy, PhDr. Vladimír Liščák, CSc., je výzkumným pracovníkem Oddělení východní Asie Orientálního ústavu AV ČR a dlouhodobě se ve své badatelské činnosti zaměřuje na kontakty mezi Evropou a Čínou (Hedvábná stezka) a františkánské misie v Číně v období od 13. do 18. století. V nakladatelství Academia již vyšlo několik jeho odborných prací zabývající se výše zmíněnou tematikou: Konfuciánství od počátků do současnosti (2013), Františkánské misie v Číně (13.–18. století). Dějiny a osobnosti (2015), Mezi tolerancí a intolerancí. První dvě století novověkých katolických misií v Číně (2017).

Osobnosti bratra Odorika z Pordenone se Liščák věnoval již ve své studii Po stopách bratra Odorika. Styky Evropy a mongolské Číny ve 13. a 14. století. (Akademické nakladatelství CERM: Brno 2014). Navázal tak na dvě starší publikace, které českým čtenářům představily středověké cestopisné dílo bratra Odorika Čecha z Furlánska, nazvané Popis východních krajů světa. První z nich, stejnojmenná s podtitulem Já bratr Oldřich Čech z Furlánska, vyšla již roku 1962 v tehdejším nakladatelství Lidová demokracie v překladu Františka Gela a Rostislava Kocourka. Roku 1998 ji znovu vydalo nakladatelství Kvasnička a Hampl s upraveným názvem Oldřich Čech z Pordenone: Cesta do říše Velkého chána (1316–1330).

Nová Liščákova práce pojímá osobnost františkánského mnicha a misionáře, na jehož možný český původ odkazuje i jeho jméno, velmi zevrubně. V úvodní části detailně seznamuje čtenáře s historickým kontextem doby Odorikova života. Přibližuje jak situaci v tehdejší Evropě – včetně exkurzu do dějin římskokatolické církve, tak v té době nejen na území dnešní Číny vládnoucí Mongolské říši. Líčí prvotní kontakty mezi Západem a Východem, osvětluje význam hledání tzv. „říše kněze Jana“ a jeho dopad na vztahy s Mongoly. Liščák neopomíjí ani významnou roli diplomatů a obchodníků, kteří se na budování vzájemných kontaktů zásadně podíleli. Nezapomíná ani na zřejmě nejslavnějšího cestovatele té doby a Odorikova předchůdce Marca Pola. Dále svou pozornost zaměřuje na evropské misionáře, především na františkánské misie a jejich významného představitele, Jana z Montecorvina. Věnuje se popisu jejich misijní činnosti spjaté s tzv. druhou vlnou křesťanství v Číně (tou první bylo šíření nestoriánství v 7.–9. století).

Kniha je dále rozdělena do devíti oddílů věnovaných různým tématům, která mají úzký vztah přímo k Odorikovi – počeštěle Oldřichovi. Autor seznamuje čtenáře s problematickou datací Odorikova raného života, s jeho rodinným zázemím: jeho otec byl žoldnéřem českého krále Přemysla Otakara II. a v Pordenone sídlila jeho posádka, s Furlanskem (ve středověké latině Forum Iulii), což je oblast v severovýchodní Itálii kolem města Udine. Zmiňuje stručně okolnosti vzniku Řádu menších bratří – františkánů i tehdejší proces přijímání noviců. O Odorikově raném životě v klášteře ani o jeho působení po vysvěcení na kněze se mnoho zpráv nezachovalo. Víme jen, že do řádu vstoupil v Udine snad již v patnácti letech a část života prožil jako poustevník.

Stěžejní část textu tvoří pojednání o Odorikově cestě na Východ. Nejprve působil jako misionář v Arménii a mongolské části Ruska. Během těchto misijních cest se naučil několik asijských jazyků a působil i jako tlumočník. Datace jeho následného odjezdu na Dálný Východ je sporná, odcestoval zřejmě někdy v letech 1314 až 1318. Plul z Benátek do Konstantinopole, pak po Černém moři do dnešního Turecka. Odtud se vydal po karavanní cestě přes Velkou Arménii (spatřil i horu Ararat), mongolskou Persii (Ílchanát), Kurdistán… Jako první evropský cestovatel zřejmě navštívil i pozůstatky Persepole. Přes „zemi Chaldejců“ (starověkou Babylonii) pokračoval do Indie, kde plul z Hormuzu do Thány a pokračoval až do jihovýchodní Indie. Snad se zastavil i na Filipínách (podle některých historiků tam o Vánocích roku 1324 sloužil první mši), navštívil Cejlon, Nikobary, Andamany, Jávu a Borneo a jako první cestovatel zmínil Sumatru.

Odorik zahájil svůj pobyt v Číně v přístavním městě Kantonu, pokračoval do Čchüan-čou, Fu-čou, Nankingu, měst na Velkém čínském průplavu až konečně dorazil do Chánbalyku (dnešní Peking), kde pobýval tři roky – převážně u dvora. Zajímal se o náboženský život v tehdejší Číně, o muslimy i o buddhistické kláštery. V souvislosti s nimi jako jeden z prvních evropských autorů mluví o víře v převtělování. Zevrubně popsal velikost čínských měst, velký počet jejich obyvatel a množství dostupných potravin. Všímal si i různých detailů – jako první popsal tradici svazování ženských nohou (tzv. „zlaté lilie“), pěstění dlouhých nehtů mezi příslušníky vyšších vrstev nebo rybolov s pomocí kormoránů.

Na cestu zpět do Itálie se Odorik vydal roku 1328, tentokrát po Hedvábné stezce, konkrétně po její jižní trase do Kašgaru, přes Pamír a Persii do některého z přístavů. Zajímavé je, že zmiňuje i Tibet a jeho hlavní město Lhasu, ovšem jinak je jeho zpáteční cesta více než nejasná. S jistotou víme jen, že roku 1330 byl již v Padově a diktoval své zážitky bratru Vilémovi ze Solagně. Zemřel nedlouho poté – 14. ledna 1331– v Udine v pověsti svatosti. Jeho cestopis byl zařazen do Acta sanctorum (soubor hagiografické literatury) a roku 1755 byl papežem beatifikován.

V dalších částech knihy Liščák zkoumá Odorikův přínos z hlediska rozšíření znalostí Evropanů o Asii, zejména jeho vliv na vznik tzv. Katalánského atlasu z roku 1375. Zabývá se rukopisy a překlady jeho cestopisu, jejich tištěným vydáním a edicím. Zmiňuje i literaturu o Odorikovi a komentáře k jeho cestopisu. Zvláštní pozornost v této souvislosti věnuje ve středověku nesmírně populárnímu cestopisu tzv. Jana Mandevily, jehož (neznámý) autor zřejmě čerpal z Odorikova díla. Na závěr uvádí i informace o výtvarném zobrazení bratra Odorika (náhrobek a cyklus fresek) a doplňuje je částí textu z Odorikova cestopisu, jež dala vzniknout zmíněným freskám.

Velkým přínosem cestovatelské části knihy je důsledné uvádění všech dostupných historických místních jmen a názvů. Vlastní text je doplněn rozmanitým obrazovým materiálem (fotografie, faksimile různých rukopisů a dokumentů, mapy), obsahuje strukturovaně členěný přehled pramenů a literatury, nechybějí ani podrobné rejstříky (jmenný, zeměpisný a věcný). Největší uznání si zaslouží více než stostránková Biblioteca odoriciana, tedy souhrnná bibliografie Odorikových rukopisů (je mezi nimi i velšský!), jejich edic, studií a článků, která jistě poslouží nejen odborníkům, ale díky svému chronologickému řazení zaujme i laiky.

Jediné, co v knize postrádáme, je vlastní text Odorikova cestopisu. Můžeme se jen dohadovat, zda je to dáno nedostupnými autorskými právy k překladu, nebo tím, že by se rozsah knihy neúměrně zvětšil; popřípadě relativně nedávno vydanou reedicí původního vydání (1998), k níž má ovšem Liščák určité výhrady. Nové Liščákovo dílo nabízí laikům přístupně napsaný a pro odborníky dostatečně obsáhlý exkurz do dějin středověké Evropy a (Blízkého i Dálného) Východu, mezi nimiž docházelo k četným kontaktům a jež byly propojeny mnohem více, než se nám s odstupem sedmi staletí zdá možné. Ve středu všeho výše zmíněného je postava františkánského mnicha, snad s českými kořeny, který s velkou pokorou a dobrým pozorovacím talentem popisuje zážitky a poznatky ze své mnohaleté pouti po většině tehdy známého světa. Zkrátka kniha, k níž se jistě budeme rádi vracet, ať už jako k obsáhlému prameni informací a historických souvislostí, nebo k napínavé četbě o místech, která nejspíš, na rozdíl od bratra Odorika, nenavštívíme ani my – navzdory nesrovnatelně jednoduššímu způsobu moderního cestování.